Jedeme lyžovat do Afriky

Plán vyrazit do Afriky na skialpinistickou výpravu vznikl postupně. Když Jitka dostala chuť ohřát se v Maroku, uvědomil si Malach, že v Maroku jsou nejen pláže, ale také hory, především nejvyšší pohoří severní Afriky - Atlas. Pak už jen stačilo, aby jeden kamarád v hospodě prohlásil "ty vole, tam se jezdí světovej pohár ve skialpinismu" a bylo jasné, že žádné válení u moře se konat nebude.
Při zjišťování možností dopravy do Maroka se ukázalo, že to nebude tak úplně jednoduché. Na levné letenky přímo Maroka jsme v zimě nenarazili a tudíž byla zvolena kostrbatější varianta cesty přes Španělsko. Náš počet se poté ustálil na čtyři: Malach s Jitkou a Lukáš (já) s Klárou.
Z Čech jsme kvůli cenám letenek do Madridu vyráželi nezávisle, takže jsme měli před druhou dvojicí dva dny náskok. Ty jsme se rozhodli strávit výletem na druhou stranu pohoří Atlas, směrem k poušti.
Když jsme v mrazivém ránu nasedali na autobus do Prahy, ani se mi nechtělo věřit, že by někde kousek dál mohlo být o poznání tepleji. Při odletu z Ruzyně kolem letadla jezdil odmražovací stroj a odstraňoval zmrazky. Madrid nás naopak přivítal sluníčkem a velmi přijemnými patnácti stupni. Vzhlem k tomu, že jsme měli do odjezdu vlaku spoustu času, uschovali batohy na nádraží Chamartín a vydali se do města. Madrid nás mile překvapil velkými parky a čistotou. Památky nebyly v tomto období (polovina března) přeplněny turisty a tak se odpoledně v tomto městě stalo příjemnou zastávkou.
Nočním expresem jsme docela pohodlně (spát se dalo v kupé jak na sedačkách tak na zemi, na které byl koberec) jeli až do přístavu Algeciras. Přímo v nádražní hale jsme koupili zpáteční lístky na trajekt do Tangeru. Osobní přístav je jen pár set metrů od vlakového nádraží a tak jsme za chvíli byli v odbavovací hale, kde nás ujistili, že loď v 10:30 jede a ať počkáme, že nás zavolají. Když v 10:35 začalo na obrazovce u naší lodi blikat "CLOSED" rozhodli jsme se nečekat až pro nás někdo příjde, prošli jsme pasovou kontrolou a přes spojovací lávky jsme se dostali až na loď. Po hodině čekání na palubě lodi jsme se seznámili s Brity, kteří taktéž mířili do Maroka. Těm údajně při kupování lístků řekli, že loď jede ve 12:00. Na lístcích měli však napsáno 10h30. Nakonec se začalo kouřit z komínů a loď krátce po půl dvanácté odjela. Smířili jsme se s tím, že původně plánovaný vlak z Tangeru nestihneme a pochopili, že už jsme tak trochu v Africe.
Okolo druhé hodiny odpoledne jsme konečně vystoupili v Tangeru. Zde nás čekala další nepříjemnost. Nové nádraží je od přístavu vzdáleno asi 40minut chůze, což se skialpinistickou výbavou na zádech nebylo nic záviděníhodného (lyže naštěstí vezl Malach s Jitkou, ale cepíny a mačky také něco váží). Další vlak jel až pozdě večer a tak jsme si po dlouhém dohadování domluvili pohlídání batohů na nádraží a vydali se zpět do města. Tanger je kosmopolitní město, které si oblíbili beatníci (a dříve i homosexuálové) a ve spleti uliček jeho mediny jsme si poprvé vychutnali pravou marockou atmosféru. Barevně oděné ženy s tradičními velkými klobouky se čtyřmi stuhami prodávaly vajíčka, na stáncích se prodávaly ryby, pomeranče, datle, fíky, zelenina, oděvy a vůbec prakticky cokoliv, mezi tím se proplétali čističi bot, ženy nabízející malbu henny a prodavači čaje. V jednom z krámků jsme ochutnali muslimské sladkosti z ořechů, medu a těsta.
Večer jsme si v expresu do Marakéše našli volné kupé v přední části vlaku, zalezli do spacáků a usnuli. O půlnoci přišel průvodčí, že ve vagóně nefunguje klimatizace a dveře a že je zakázáno v něm být a tudíž si máme přesednout. Tak jsme celí rozespaní vylezli ze spacáků, sbalili je a vyšli z kupé. Opět přišel průvodčí a sdělil nám, že přestupovat máme až za dvě hodiny a ať ještě zůstaneme sedět. Tak jsme zase lehli a usnuli. Ve dvě ráno si pro nás skutečně průvodčí přišel a na další zastávce jsme přesedli do jiného, bohužel již docela plného, vagónu.

Tipy na cestu

Španělské železnice - http://www.renfe.es/
Marocké železnice - http://www.oncf.ma/
Trajekt:
lístky je možno koupit kdekoliv v Algezirasu a v Tangeru. Prodávají se jako Open – otevřené. Mimo sezónu jezdí trajekty liduprázdné, v sezóně naopak
Doprava po městě:
Ve většině měst překvapivě dobře funguje městská hromadná doprava. Pokud si na ni netroufáte, je nejjednodušší stopnout taxík, který jede vaším směrem.
Úschovny:
Vzhledem ke strachu z teroristů je s úschovou problém jak v Maroku, tak ve Španělsku.
Na nádraží Chamartín je automatická úschovna s různými velikostmi skříněk (skříň na dvě Gemmy: 4,50 €).
V Maroku jsou úschovny u autobusových nádraží, bez problémů jsme využili úschovnu v Marakéši.