Jachting na slaném jezeře v Kyrgyzstánu

Zamířili jsme k yacht klubu, kde jsme měli domluveno zapůjčení plachetnice. Nám se nelíbila cena za její pronájem a Sergejovi, majiteli lodí, zase můj kapitánský průkaz, který jsem si s sebou na původně horolezeckou výpravu nevzal. Nám se podařilo domluvit cenu $300 za 5 dní místo $100 na den. Sergej trval na tom, že s námi musí jet někdo z jeho posádky do té doby, než poznáme nebezpečné mělčiny a než se přesvědčí, že jsme schopni loď zvládnout.

První den řídil loď kapitán Alex a pomocník John. „John“ je zřejmě v ruštině označení pro plavčíka, kuchařku, pokojskou a služku v jedné osobě. Kapitán Alex pak referoval admirálu Sergejovi, že naše námořnické schopnosti se během plutí do vedlejší zátoky příliš neprojevily. To je pravda. Ale ani nemohly. Celý den jsme dělali akorát náklad. Další den jsme se tedy vzbouřili, nechali Johna na břehu a vyrazili na skutečnou plavbu. Velel sice opět kapitán Alex, ale tentokráte už se nemohl bránit tomu, abychom také přiložili ruce k lanům a plachtám. S kapitánem moc legrace nebylo. Kromě manévrů, kdy nutně potřeboval další ruce, nás ke kormidlu nepustil. A jakmile se zvedl trochu lepší vítr, šly naše plachty, až na bouřkové oplachtění, dolů. Takovým způsobem jsme dojeli až na tento den nejvzdálenější místo naší plavby.

Měli jsme Alexe na palubě tak akorát dost. Když se třetího dne ráno k našemu překvapení na loď vrátil opět s Johnem, došlo z naší strany k další vzpouře. Rezolutně jsme prohlásili, že pokud má jet i John, tak my se vracíme autobusem a loď si mohou nabouchat za uši! Alex tvrdil, že John nebude na nic sahat a s lodí pojedeme my. Jenom pro případ, že by se něco dělo, ho chtěl mít s sebou (asi už měl mizera předpověď počasí, ale neřekl nám ji!). Na to jsme mu neskočili, protože jakmile by byli na palubě oba, už bychom se nedostali ke kormidlu vůbec. Z patové situace vedla jediná cesta - zatelefonovat admirálovi. Alex mu přetlumočil krátce náš postoj, chvilku poslouchal, pak zavěsil a pravil, že můžeme jet sami.

John strávil tyto dvě hodiny dohadování sezením na bobku s vázacím lanem od lodi v ruce. Jakmile se dozvěděl, že nikam nejede, v ten moment hodil lano do vody, otočil se s kapitánem Alexem na patě a bez jediného upozornění na změnu počasí odkráčeli. Osud lodi, o kterou se ještě před chvílí strachoval jako o vlastní, mu byl v tu chvíli zcela ukraden.

Zachytili jsme odplouvající loď a okamžitě vypluli pod vlastním velením vstříc skutečným zážitkům. Doposud mělo počasí víceméně stabilní vzorec. Ráno hezky, přes den kupící se oblačnost, pozdě odpoledne bouřka nad horami na pobřeží, to celé s minimálním vlivem na otevřenou vodu. Toho dne jsme očekávali to samé - trochu větru a malinko deště.

Ale už dopoledne se zatáhlo a jezero vzadu na pravoboku mělo barvu olova. Během dvou hodin nás dostihla bouře. Plachty jsme stihli včas sundat a když přišel první poryv, vyměnili jsme bouřkovou kosatku. S prvními kapky deště začalo pořádně foukat. Následovala náhlá změna směru větru i vln. Vzhledem k našemu kurzu do nás vítr i vlny narážely zezadu. Loď docela slušně letěla. Během hodiny jsme urazili stejnou vzdálenost jako předchozí den odpoledne. Náhle se vítr zklidnil, vysvitlo dokonce slunce. Tomáš chtěl otevřít láhev červeného na oslavu toho, že máme bouři úspěšně za sebou.

Zarazil jsem to. Měl jsme takové tušení, že to nebylo ještě úplně všechno. Rozhodl jsem, že se zkusíme pomocí přídavného motoru přiblížit k pobřeží, kde byla zátoka pro kotvení - cíl naší dnešní etapy. Jak jinak, vytrhlo se startovací lano. Tomáš s Rudou motor sundali a vzali ho do kabiny. Rozmontovali ho a konstatovali, že s nářadím, co bylo na palubě, motor opravit nemohou.

Bouřková pauza trvala skutečně jen krátce. Stihli jsme si pohrát s motorem, otevřít konzeru tuňáka, nakrájet chleba, rajčata a cibuli, a spolykat první sousta. Na horizontu jsem v tu chvíli uviděl bílé vrcholky zalamujících se vln. Tomášovi, co byl v tu chvíli u kormidla, jsem jen řekl, aby si už ani nezapaloval právě ukroucenou cigaretu, a než jsem si stihnul navléct nepromokavé oblečení, byli jsme v tom. Hodně prudký vítr na nás útočil přímo zezadu. První poryv udělal Tomášovi z plachet „motýlka“. Síla větru byla taková, že bylo jasné, že hlavní plachta musí okamžitě dolů. I bouřkovou kosatku jsme museli skoro úplně povolit, aby brala co nejméně větru, takže byla před lodí nafouklá a vystrčená skoro jako malý, nedospělý spinakr.

Dokud jsme byli na volné vodě tak to šlo, ale směr větru i vln nás hnal na velikou mělčinu, zabíhající hluboko do jezera, před kterou byla zátoka, Alexem doporučené místo našeho dnešního kotviště. Manévrování na bouřkové kosatce mezi mělčinami u vjezdu do zátoky za sílící bouře bylo asi vrcholem našich adrenalinových zážitků. Promočený Tomáš se držel upínacích lan před stěžněm a hlásil nebezpečné mělčiny. Ruda zápasil s kosatkou a já jsem od kormidla tomu divadlu dával dojem řízeného procesu.

Po překonání pásu mělčin byl vjezd do bezpečné zátoky asi o 100 metrů výš proti větru. Nezbylo než přejít na křižování proti větru a ten chybějící kus nastoupat. Vítr byl tak silný, že hrozilo každou chvíli roztržení jediné manévrovací plachty. Neměli jsme na vybranou. Pokud jsme chtěli do zátoky, museli jsme udělat obrat proti větru. Vybrali jsme příhodnou chvíli mezi poryvy a otočili se přídí proti vlnám. Divadlo dostalo další dimenzi. Ostře proti větru se jet nedalo - loď se prakticky zastavovala a propadala bokem po větru. A bokem k větru se už vůbec jet nedalo, protože to hrozilo, že nás vlny převrátí. Bojovali jsme tak asi půl hodiny, ale po třech obratech jsme propluli proti větru pouhých 15 metrů. Koledovali jsme si o průšvih. Pokaždé, když se loď propadla po větru, jsme ztratili těžce vydobyté metry proti větru, hrozilo roztržení plachty poryvem a převrácení celé lodi.
Zavelel jsem opět k obratu po větru a pustili jsme se podél pobřeží do velké zátoky před mělčinu. V dalekohledu to vypadalo, že tam jsou nějaké stěžně a že by se tam mělo dát zakotvit. Nakonec to opravdu dopadlo tak, jak jsme očekávali. Náš původní cíl – bezpečná zátoka, kterou nám vybral pro kotvení náš kapitán Alex, byla jenom nouzovým kotvištěm ve srovnání s komfortem a bezpečím velké zátoky, kde bylo několik mol k zakotvení a dokonce i malý yacht klub s jednou plachetnicí - fungoval spíše jako půjčovna vodních skútrů, ale ochotně nám opravili porouchaný přídavný motor.

Další den, po návratu na základnu, jsme byli samozřejmě za hrdiny, protože admirál Sergej už v duchu odepsal půjčenou loď, a pokud snad bychom se vrátili, tak jen s rozervanými plachtami a ulomeným kýlem…