Z Kanady do Mexika přes Skalisté hory

Je u extrémní cyklistiky obvyklé, že závod vyhlásí cyklista, aby nejel sám?
Pro Američany takový závod není žádnou raritou, pořádají je několikrát do roka. Obvykle není ani zaštítěný žádnou firmou. Organizátor osloví lidi, které zná z ostatních extrémních závodů. Funguje tak i známý Iditarod přes Aljašku, ale ten už má tradici.

Původně byly čtyři desítky přihlášených, na start se vás dostavilo jen 7. Co většinu odradilo od přejezdu Skalistých hor?
Já jsem skutečně zjistil, o čem závod je, až když jsem tam byl. Proto jsem tam přijel. Dozvěděl jsem se o něm 3 týdny před startem, neměl jsem čas zjišťovat detaily. Ostatní cizince určitě odradil anglický itinerář se slangovými výrazy. Odboč doprava se může říct několika způsoby, z nichž některý znamená více a jiný méně doprava. Navíc i sami Američané přiznali, že budou mít problémy s orientací. A to byli doma a jízda podle itineráře pro ně byla jednodušší než pro mě. U nás jsme zvyklí na mapy, tam jsem dostal plánek s cestou, které se musím držet, ale neviděl jsem, co je okolo ní, podle čeho poznám odbočku. Často jsem nevěděl, co mám v tu chvíli dělat – mám odbočit doprava teď nebo až na dalších 200 metrech? Hlavně zpočátku jsem hrozně bloudil. Po celý závod jsem si nikdy nebyl jistý, že jsem odbočil správně. Takový permanentní stres je dost vyčerpávající. Neměl jsem se koho na cestu zeptat, projížděl jsem často opuštěnou divočinou. Nejjednodušší byla poušť bez odboček.
 
Jak zněla pravidla závodu?
Pravidlo bylo jednou za den se z veřejného telefonu ozvat, kde jsem. Zároveň jsem tak slyšel nahrané vzkazy ostatnich účastníků. Tohle se odsouhasilo na startu. Něco bylo jasné – např. když se rozbije kolo a někam se jiným prostředkem závodník dopravuje i s kolem, tak se musí vrátit zpět tam, kde opustil trať. Mobily se nesměly používat, kompas a GPS byly ok. Když byla možnost jet více cest, tak se měla jet ta těžší. Byla to pravidla, která samozřejmě nikdo nekontroloval. Proč by také někdo podváděl? Vždyť to nemusí jezdit, když nechce závodit férově. Bojím se, že v Česku by to tak dobře nefungovalo.

Jak by jsi nejlépe popsal terén, v jakém se jelo?
Bylo tam všechno. Co se týče cest, tak od prašných po takové, co se dají projet jen džípem, 10 % technické cestičky, 10 % asfalt. Když to přiblížím československému názvosloví, tak jsem jel Mácháč, Beskydy, Vysoké Tatry a vysoké štíty hor, naproti tomu někde jsem si připadal jako v Austrálii na prérii, což nemůžu ničemu u nás přirovnat stejně jako rozlohu tamních hor.
Technicky už jsem znal všechny terény, ten nejtěžší tam až na výjimky nebyl. Samozřejmě, že se občas z kola slézt muselo, tomu se nedalo vyhnout. Psychicky náročná však byla zvířata v horách. Sice napadají člověka zřídka, ale když mají hlad, napadnou cokoliv, hlavně v polopouštích, kde je málo jiné zvěře. Respekt jsem měl také z 350km pouští, které se přejíždějí dva dny a člověk tedy jednak nemusí vyjít s vodou, jednak mu hrozí uprostřed pouště ve velkých vedrech náhlé odpolední bouřky. I když se závod nejede na sílu ani na rychlost, tak podvědomě to třeba přes tu poušť žene rychleji, což u mě vedlo k tomu, že jsem nevydržel na poušti svou denní porci na kole 18 - 20 hodin. Žádný sporttester jsem s sebou neměl, abych si kontroloval svůj výkon, jedu dle pocitu. A spát se muselo, jinak bych spadl z kola.

Kdy jsi chtěl závod vzdát?
Když mi upadl nosič po prvních 3 dnech a ztratil jsem kontakt s ostaními závodníky. Kvůli tomu nosiči jsem ztratil jeden den jízdy, byla to pro mě velká ztráta motivace. No co, řekl jsem si, pojedu dál a uvidím. Jenže já další den ztratil čelovku, když mi upadla bagáž. Čelovku jsem si sice sehnal, ale neviděl jsem s ní tak, jak bych na jízdu na kole za tmy potřeboval. Demotivující byla moje špatná technická připravenost. A motivace - to je velký zdroj energie, fyzicky dost výrazně propojená s psychikou.

Takto náročný závod  je dobrý test použitého vybavení. Jak dopadl?
Je přísloví „Nedejte na zázraky, spoléhejte na ně“.  Doufal jsem, že věci, které mají, tak vydrží. Nečekal jsem, že se mi rozpadnou pláště, to nebylo extrémem, ten terén nebyl až tak těžký. Prý to bylo intenzitou, ale já tomu moc nevěřím, to je přeci mrtvý materiál. Problém nebyla guma, ale kevlarové struny, které popraskaly. V případě, že bych měl ocelové, určitě by vydržely. Superlehká kola jsou tak na dva závody, více nevydrží.
Přehazovací sada řady XT a XTR vydržela všechno, stejně jako speciální lehký závodní rám do velkých teplotních výkyvů, u kterého jsem si myslel, že prdne. Ráfky jsem měl závodní silniční, protože na takhle velká kola („29“) se jiné nedělají. Všichni první tři závodníci jsme měli „29“ kola, pouště a šotolinové cesty se s nimi projíždějí o hodně lépe. Mike (vítěz) měl odpružený titanový rám, vepředu odpruženou vidli. Já měl olejové odpružení vidle a byla to také dobrá volba. Dráty jsem vůbec neměnil, i když byly zeslabovány. Problémy byly s tím, co bylo na kole navěšené, tedy brašny.
U oblečení jsem naplno využíval cibulový systém oblékaní, který je vhodný jak váhově, tak funkčně. Základem byl krátký lehký dres, ke kterému se přioblékaly rukávy a vesta. Dres doplňovala membránová bunda a kalhoty, bez kterých bych se neobešel v dešti a zimě. Ale ty teplotní změny hlavně ráno byly tak rychlé, že jakmile vylezlo slunce, tak jsem se ze všech těch vrstev vysvlékl rovnou do trika.

Jak těžký náklad jsi na kole vezl?
Netuším. Ještě noc před startem jsem laboroval, co si vezmu. Nakonec jsem nepoužil jen jedno spodní tričko a ponožky navíc, ale nelitoval jsem toho, že jsem je vezl. Ostatní závodníci měli výhodu v tom, že závodili v zemi, kde žijí. Vědí, co je tam může potkat - v poušti teplota 60°C, 40 – 45°C ve stínu, v noci mráz,  i v horách klesly teploty v noci někdy hluboko pod nulu a padal sníh. Je těžké se na tohle všechno vybavit. Nepřevlékal jsem se, je to ztráta času. Přiznám se, že sám se sebou jsem nemohl ve spacáku vydržet. Tutově všichni smrděli jako já, ale tělu to vůbec nevadilo. Ono to mytí je také časová ztráta, každý den půl hodina znamená v 20 dnech již 10 hodin. Vítězi balení trvalo 4 minuty, mně třeba 20 minut. Ušetřil čas i na těchhle rádoby nepodstatných věcech, jenže ono je to v konečném důsledku docela podstatné.

Jak vypadal tvůj závodní jídelníček?
Pokud někdo nepobývá v USA déle, asi se těžko orientuje v nabídce jejich obchodů. Vůbec jsem se v těch jejich konzervách a surovinách nevyznal. V pouštních obchůdkách ani nebyl velký výběr, měli tam jen základní potraviny na několik dnů. Neměl jsem vařič, ztratil jsem lžíci a musel jíst fazole z plechovky rukou vedle špičkového kola. Mně to bylo jedno, ale kolemjdoucí tomu moc nerozuměli. Ve vybraných restauracích jsme jako účastníci závodu měli výrazné slevy na jídlo, tak to jsem si spravil žaludek. Jsem navíc známý tím, že místo ionťáků a energetických gelů piji pivo. Každý organismus má své antidehydratační systémy, já si tam ověřil, že pivo u mě funguje. Ostatní by nepřežili bez ionťáků, já bych nedojel bez piva. Také jsem míchal Powerade s Colou, tělo si o Colu samo řeklo. Jinak Colu nepiju, ale podřizuji se tomu, co chce tělo. Vody bylo vždycky dost, jednou za den se dala někde načepovat, tedy kromě pouště, kde mi ale pomohli místní, kteří si vodu přivážejí. Pro jistotu jsem s sebou měl tablety na vyčištění vody. Na zádech jsem vezli všichni 6 litrů vody v hydrovacích, v Austrálii na závodech si tělo řeklo až o 12,5 litrů vody denně.

Jel bys tento závod znovu a co bys změnil?
Rád bych si závod zajel znovu, cítím, že jsem minimálně dva dny ztratil tím, že jsem nebyl dostatečně připravený. Musím si nechat udělat pořádně vyztužené nosiče, protože na cestě není možnost, kde si je případně nechat spravit. Viděl jsem, že je možné dosáhnout při minimální váze maximální pevnost. Přední brašnu na popruhy si budu muset vymyslet a nechat ušít, nikdo ji nedělá. Rád bych k navigaci užil Naviion, kam bych si předem nahrál itinerář  a během cesty si ho seřizoval. Ušetřím tím určitě pár hodin a možná i dnů. Navíc je to český výrobek, takže by bylo fajn těm Amíkům ukázat, co také děláme. Samozřejmě bych rád snížil početně i váhově svůj náklad, ale nevím jak. Mike měl brašničku, která vypadala, že se do ní vejde jen spacák. Dodnes nechápu, jak s tím mohl přežít. Já spal v malém lehkém péřáku a byl jsem spokojený. V extrémech sice nebyl vyhovující, ale užitná hodnota a váha byly v super poměru. Jako přístřešek mi sloužil jednoplášťový žďárák o minimální váze. Soupeři měli jen igelitové pytle, já ten žďárák bral hlavně proti zvířatům, proti kterým jsem nic jiného neměl. Příště bych si asi něco vzal, třeba nějaký ultrazvuk, hlavně pro psychickou pohodu.

Jaké byly celkové náklady na absolvování tohoto závodu?
300 000 Kč.

Profil
Jméno: Jan Kopka
Přezdívka: Jéňa
Věk: 43 let
Absolvované závody:
r. 2000 Australská Crocodile Trophy
r. 2001 Translap – extrémní závod v Evropě
r. 2003, 2007 Iditarod – v únoru Aljaškou po staré zimní stezce
r. 2004 Great Divide Race
Vydané publikace: Cyklistickým peklem, nakl. Cykloknihy, 2006