Korsická prasata v přírodě i na talíři

Na území velkém asi jako bývalý jihočeský kraj, jich žije podle odhadů místních něco mezi 45 až 60 tisíci. Na jedno prase tak připadá zhruba pět Korsičanů. V minulosti zřejmě častokrát došlo k tomu, že lidem jejich domácí mazlíčci utekli a začali se křížit s původními divočáky. V jednom stádě tak můžete vidět jak prasata porostlá hustou srstí, tak jedince úplně holé. A samozřejmě i spoustu těch ostatních, kteří jsou právě něco mezi. Sami ostrované je spíš než divoká prasata častěji nazývají Cochon coureurs, tedy doslova „volně pobíhající prasata“. Někdy jim ale také říkají pouze sanglier – jednoduše „prasata“.  

Místa výskytu
Prasata můžete na Korsice vidět úplně všude. Prohánějí se zcela volně porosty macchií, borovicovými i bukovými lesy, bývají vidět v blízkosti písečných pláží na mořském pobřeží, stejně jako poblíž horských vesnic. Jednou jsem dokonce pozoroval skupinku několika čuníků u ledovcového jezera vysoko v horách. Nejčastěji je však možné je spatřit podél horských silnic a cest ve vnitrozemí ostrova.
V hojném počtu se zdržují v nejrozlehlejším korsickém lese Forêt de Valdu Niellu. Párkrát jsem zažil, že pobíhali nebo dokonce leželi přímo uprostřed silnice vedoucí tímto lesem, a jak se zdálo, přítomnost aut nebo lidí jim vůbec nevadila. V takovém případě často nepomáhá ani troubení. Pak vám nezbývá nic jiného než prostě počkat, až se prasata uráčí silnici vyklidit.

Prasečí strava
Korsická prasata patří mezi typické všežravce. Živí se především kořínky různých rostlin, žaludy, kaštany i jinými plody. Příležitostně si však pochutnají i na červech a hmyzu, který vyrývají ze země pomocí svého rypáku. A neodmítají ani dary turistů, ať již dobrovolné nebo nechtěné. Vzpomínám si na jedno krásné letní odpoledne u horské chaty Asinao, kde si jeden z účastníků naší výpravy si na travnatém palouku nachystal svačinu. Poté vstal a šel si do nedaleké chaty koupit pivo. Vzápětí se ozval hurónský výkřik: „Bacha na tu svini!“. Z nedalekého křoví se vyřítilo prase, popadlo odloženou svačinu a začalo s ní zdrhat. Chvíli jsme se ho pokoušeli honit, pak jsme po něm házeli kamením, ale marně. Nepomohly ani nadávky. Svačina byla nenávratně pryč.
Ne každé setkání s korsickými prasaty však končí ztrátou svačiny. V létě roku 2003 jsem zažil doslova „prasečí útok“. Té noci jsme tábořili u horské chaty Petra Piana. Bylo poměrně větrno a po celou noc vítr v pravidelných intervalech lomcoval tropikem u stanu. Kolem půl druhé ráno se ze sousedního stanu náhle ozval vyděšený pokřik. Dvojice, která v něm spala, zjistila, že mají půlmetrovou díru v tropiku a chybí jim jeden z batohů, které si do předsíňky stanu na noc uložili. Vyběhli jsme ze stanů a s baterkou v ruce se snažili chytit vetřelce. Asi o 10 metrů dále jsme ho spatřili – korsické prase! Batoh ležel hned u něj. Na boku byl rozpáraný a většina proviantu na následující dva dny pochodu v horách sežrána. Čuník zkonzumoval prakticky všechno, nejen pečivo a sušenky, ale i sáčkové polévky, těstoviny a předvařenou rýži. Dotyčná dvojice se pak do čtyř do rána bavila zašíváním batohu a roztrženého tropika.

Pašík na talíři
Ale i tato 70 – 120 kg vážící prasata mívají těžké časy. Mezi listopadem a únorem, kdy je oficiálně povolen lov prasat, všichni pravověrní Korsičané strhávají ze zdí pušky a vyrážejí do zalesněných horských údolí na lov. Odhaduje se, že v rukou lovců každý rok skončí kolem 10 000 kusů prasat.  
Ze zabitých čuníků se připravují některé vyhlášené speciality. Právě na prasatech je založena výroba vynikajících korsických uzenin – charcuteries – která se v průběhu času stala doslova druhem umění. Korsické vepřové získává svoji zvláštní výraznou chuť právě ze žaludů a kaštanů, kterými se čuníci živí. Velmi výrazné chuti i specifické vůně je dále dosahováno tím, že uzeniny jsou často zpracovávány „studenou cestou“ bez tepelných úprav. Tomu také odpovídá jejich vzhled – většinou vypadají jako neforemné, plesnivé a smradlavé kusy něčeho, co kdysi dávno možná bylo salámem. Jak vůně, tak tento specifický vzhled mohou středoevropského návštěvníka odradit od případné konzumace již v samém počátku.
Prakticky všude na ostrově je možné se setkat s téměř neskutečnou nabídkou těchto „prasečích“ produktů. Ať již je to vyuzená šunka prisuttu, vepřové podlouhlé tmavé uzené játrové párky figatellu či fitonu, které se jí buď vychlazené nebo grilované, velmi kořeněná klobása salamu, uzené vepřové lonzu či oblíbená místní specialita s názvem fromage de tete („sýr z hlavy“) – okořeněný prasečí mozeček.

Takže až pojedete někdy na Korsiku, nezapomeňte ochutnat tyto delikatesy. Ale v živé podobě si dávejte na ty svině pozor!