Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Evropa > Albánie

Vuno – (ne)obyčejná albánská vesnice

Kristýna Svatá / 11.02.2010

„Co bychom vám tak doporučili,“ přemítá kamarádka, kterou jsem čistě náhodou potkala v Národním muzeu v Tiraně. Taková náhoda je až těžko uvěřitelná, nás – stopaře bez plánů – ale dobře nasměrovala. Kamarádka se zamyslela jen na chvilku. „Jestli jedete směrem na jih k moři, stavte se určitě ve Vunu.“ Albánská vesnice Vuno leží na jediné hlavní silnici, která vede okolo moře. Na silnici, která spojuje města Durrës, Vlorë a Sarandë. Nabízí se tedy přímo k tomu, aby tu člověk v klidu strávil noc nebo dvě. Někdo zde dokonce, navzdory svým původním plánům, zůstane třeba i týden.

Vyhlídkový ráj

Do Vuna jsme se dostali stopem z Vlorë. Silnice v těchto končinách nevypadá zrovna na to, že by to byl hlavní tah. Je sice poměrně nová, ale vede přes hory a množství zatáček nutí řidiče k pomalé jízdě. Stopaři si užívají vyhlídkový ráj – na moře, hory, vesnice... Ale hlavně na to moře. Serpentinami k němu pomalu sklouzáváte níž a níž. Auto zastavuje, řidič se ještě jednou ptá, jestli jsme chtěli opravdu do Vuna a ne radši až k moři. Po ujištění (i když jistí, že se nacházíme na správném místě, jsme si zdaleka nebyli) vyskakujeme z auta.

Shkolla – hostel i kemp

Většina albánských vesnic vypadá podobně – kamenné domy, kamenné schody, kamenné podchody, ulice, všechno pěkně vysázené do svahu. V ulicích klábosejí lidé, kozy se pasou za vesnicí. Tato vesnice je však zajímavá tím, že je zde možnost poznat neturistickou Albánii a zároveň poznat i další turisty potulující se v okolí. Albánská outdoorová asociace tu provozuje projekt Shkolla (Škola), který nabízí turistům ubytovat se přes léto v místní škole. Peníze vydělané touto cestou pak jdou na její opravu. Shkollu jsme našli rychle. Ve vesnici stačí říct Shkolla a každý vás nasměruje. Před přízemní budovou ve stínu olivovníků sedí na starých školních lavicích u podlouhlého stolu asi deset lidí, někteří na vás zaostří. Znervózníte trochu, jestli jste náhodou někomu nevlezli na zahradu. Jeden od stolu se zvedá a už se nově příchozivších ujímá. Máme na výběr – můžeme spát buď ve vlastním stanu (za 3 eura na hlavu), nebo vevnitř v místnosti (za 7 euro). Oboje má své výhody a nevýhody, každému asi vyhovuje něco jiného – v místnosti spíte s dalšími lidmi, ale na měkkých matracích. Venku je i v noci nesnesitelné vedro. V každém případě (čímž myslím – ať spíte kdekoli) můžete používat venkovní sprchu, kuchyňku, nádobí i ledničku, ve které většinou najdete i chlazené albánské pivo, jež si za drobný peníz můžete vzít. Pokud pivo v ledničce nenajdete a nemůžete bez něj být, o kus výš ve vesnici na hlavní silnici najdete malý obchůdek. No, možná i „malý obchůdek“ je nadsázka. Je to hospoda, bar a obchod v jednom – vše v jedné nevelké místnosti. Obchod tedy tvoří několik polic. Ale to nejdůležitější zde najdete. S místními se dorozumíte bez problémů – rukama a nohama. Někteří umí rusky a trochu anglicky.

Pláž

Vesnice leží asi 4 kilometry od moře. Necelá hodinka chůze, řeknete si. To jsme si taky řekli, a tak se vydáváme pěšky cestou skrz olivový háj. Po cestě míjíme stádo polodivokých oslů. Nás zase na rozbité cestě míjí auta plná výletníků, místních, kteří se chystají strávit den u moře na méně turistické pláži. Aniž bychom stopovali, zastavuje vedle nás auto. Postarší manželský pár nás chce svézt. Auto vyhrálo nad procházkou a my byli nakonec rádi, že to takhle dopadlo – cesta zpod olivového hájku pokračuje na přímém slunečním žáru, zatáčkovitě se svažuje dolů k moři. O oblázkové pláži se nedá zrovna říct, že by zela prázdnotou, i když ve srovnání s příměstskými plážemi ve Vlorë a Sarandë je skoro opuštěná. Zapomenete-li si vzít s sebou vodu, jídlo nebo plavky, vše zde můžete koupit. Ceny nejsou nadsazené. Jen do stínu se nedá pořádně kam schovat. Trochu nás proto děsí cesta zpátky – sluníčka jsme si za ten den užili dost, a než bychom se dostali po cestě nahoru, do stínu olivovníků, tak bychom byli asi pořádně splavení. Jsme odhodlaní stopovat.

Stopování v Albánii

Slyšíme, že se k nám zezadu blíží auto. Když se ohlédneme, vidíme za sebou rozpadající se mercedes. Plechy nadskakují na každém hrbolu. Ne že bychom byli vybíraví, ale v rámci bezpečnosti se rozhodneme, že tohle auto stopovat nebudeme. Leč ono zastavuje. My nastupujeme. Vousatý řidič se špinavým trikem s obrázkem Barta Simpsona nepromluví za celou cestu jediné slovo. Jsme mu úplně ukradení. Možná vám tyhle detaily naší cesty přijdou zbytečné, já na nich ale chci jen demonstrovat jednoduchost stopování v Albánii. Auta zastavují rychle. Někdy si řidiči chtějí popovídat s cizinci, někdy vlastně ani nevíte, proč vám zastavili. Se stopem jsme měli problém jen jednou – to když jsme nasedli do auta albánského policajta, který si přivydělával jako taxikář, což jsme se dozvěděli až příliš pozdě… Ale to je zase jiný příběh…

Večer ve Vunu

Po dni stráveném u moře se člověk už nemůže dočkat večera, na to, až slunko přestane tak pražit. Slunce zapadá a dooranžova zbarvuje školu, kostel s ní sousedící (ke kterému si můžete vyžádat klíč ve škole), hřbitov… Nejlepší čas na procházku po vesnici. Prolézáme úzkými uličkami, podchody. Stoupáme do schodů. Míjejí nás osli táhnoucí zátěž odněkud z hor na hřbetech. Potkáváme lidi sedící na zemi před jejich domovy, jsou zabráni do rozhovoru, kterému nemůžeme rozumět. Kolem nás jen kámen, popínající se víno a zase kámen. Svah, ve kterém jsou domy vystavěny, je neuvěřitelně příkrý. Ale místní jsou zvyklí ho zdolávat každý den. Slunce již zapadlo, vracíme se ke Shkolle. Tam u ohně popíjí a večeří lidé z kempu. Albánci i cizinci. Sdělují si zážitky, doporučují si místa, kam by bylo záhodno se podívat. Hodiny pomalu utíkají a vy stále sedíte u ohně. A pak si uvědomíte – zítra ještě ne, zítra ještě neodjedu, zůstanu tu o jednu noc déle…