Jak jsme si užili levný stan

Stavba stanu

Jako cíl jsme si stanovili Loch Lomond. Bohužel načasování jsme dost nezvládli - z našeho výletu se stal den strávený v autě se zastávkou na zmoknutí u Hadrianovy zdi. K večeru už nemělo cenu něco podnikat. Placený kemp jsme jednohlasně zavrhli a rozhodli se přidat k místní omladině, která se na parádní oblázkovou pláž jezdí opít.  Na pláži jsme se pustili do hledání vhodného místa na stan. Následovala stavba stanu. Vzhledem k tomu, že jsme oba stavaři, nemohlo nás nic zaskočit. Ale to jsme se šeredně mílili – skotské medgies (mušky) se přišli najíst. Dokud jsme se pohybovali, nebylo to tak hrozné, ale jakmile se člověk zastavil, neměl od mušek klid. Právě to nám dost zkomplikovalo stavbu stanu z Tesca. První co se zastavilo, byl rozum. Dobře, to bylo jenom na chvíli, ale i tak dobrá příležitost pro medgies. A i když už jsme zhruba pochopili princip stavby zakoupeného stanu, samotný proces nebyl úplně jednoduchý, čehož opět využili medgies. Pro ty, co si neumí představit útrapy tímto hmyzem způsobené, musím říct, že v jejich nepříjemném nátlaku se nám povedlo zlomit jednu tyčku od zcela nového stanu. Kdo ví, možná by praskla i tak, ale to bychom museli obvinit sami sebe z nešikovnosti, nebo věřit v nízkou kvalitu našeho stanu. Vyberte si sami, já samozřejmě popírám všechno – i když o kvalitě by se dalo polemizovat.

Boj s medgies

I se zlomenou tyčkou jsme si nakonec postavili zázemí. Právě jsme se chystali vypít zasloužené plechovky piva ve stanu, abychom zakončili náročný den, když jsme po prvním charakteristickém cvaknutí zjistili, že tady něco nehraje. Medgies se houfovaly v rozích stanu a vlastně všude. Pídíme se po příčině našeho rozčarování. No, jasně – síťka mající za úkol pěkně větrat a zároveň dovnitř nepustit otravující hmyz je moc řídká. V daný okamžik už mám na sobě veškeré dlouhé rukávy, kapuci, kalhoty a zvenku přes síťku hážeme ručník. Otevřením druhého vchodu se počet medgies uvnitř ještě tak zdvojnásobil, ale optimismus nás drží nad vodou a pouštíme se do vymícení té havěti. To se nám daří tak během deseti minut. Jenže ve stanu začíná být pořádné horko. Přece jenom je červen. Naštěstí je zde potenciál ze sebe svléknout všechny ty šusťáky. To se během dalších minut ukazuje jako nedostatečné a dýchatelno se jeví být pouze u země. Postupně si uvědomujeme závažnost situace a raději piva necháváme na jindy. Snažíme se usnout. To nám ovšem nedovolí hluk od našich spolunocležníků. Těm zjevně medgies nevadí. Jak to dělají? Jsou tam v krátkých rukávech a medgies jim nevadí? Že by kouř od ohně? Vzhledem k tomu, že jsme u toho ohně s nimi chvilku seděli, tak jsem si jistý, že ne. No, pro mě asi další důkaz, že punk is not dead.

Voda ve vodotěsném stanu

S oroseným čelem se co chvíli převaluju sem a tam. Po chvíli si uvědomuju, že mě cosi studí. Pátrám po příčině a třešinkou na vrcholu dortu je vysrážená voda zevnitř jinak perfektně vodotěsného stanu - kapka po kapce stéká po stěnách dolů a vedle karimatky tvoří loužičky. Každý můj pohyb je doprovázen nepříjemným pocitem, že budu spát v mokrém spacáku. Snažím se držet co nejdál od stěny a zároveň necamrat spacákem v loužičkách. Čekám… čekám jestli usnu. Už jsem vyrovnaný, přijmul jsem svoji rezignaci na příjemnej nocleh ve stanu a čekám na ráno. Vysvobození přichází někdy asi v jednu hodinu po půlnoci, kdy těm okolo ohně dojde pivo a jedou domů.
Ráno je najednou všechno pozitivnější – dávám si koupel v moři a vyrážíme vzhůru na Ben Lomond. Po bitvě je každý generál - a vždyť to vlastně nebylo tak špatné. Koneckonců, co tě nezabije, to tě posílí. Já jsem silnější o zkušenost, že stan z Tesca a podobných marketů není to, co mi vyhovuje, a zaříkám se – nikdy více!