Vydařené skialpové sjezdy v Otztalských Alpách

Den před odjezdem jsou přípravy hektické a na poslední chvíli. V sedm hodin večer jedeme nakoupit proviant a vyzvednout na nádraží do Frýdku-Místku balík s cepíny a mačkami. České dráhy ale nepřekvapili, balík nedošel. Naštěstí jsme narazili na ochotné zaměstnance. V 11 hodin v noci (3 hodiny před odjezdem) jsem si balík vyzvedl.
V páteční 2 hodiny ráno Pavel i s Oskim přijíždějí. Tentokrát nemáme ani problém nabalit vše do auta octávie - zase příjemně překvapila. A o půl třetí vyjíždíme. Cesty jsou téměř prázdné, cesta rychle utíká. Většinu cesty prší, před cílem se počasí začíná naštěstí lepšit.

Lanovkový výjezd

Ve Ventu jsme těsně po deváté. Je to malá vesnička vysoko v horách s třemi vleky. Vybalujeme auto a snažíme se to vše nabalit do batohu. Oskimu se podařilo batohy výstižně - říkáme jim Almary. Každý máme na zádech asi 35 kilo, a tak nakonec kupujeme lístky na lanovky. První, sedačka, nás vyvezla za necelých 6 euro z 1900 metrů do 2300 m n.m. Druhá, kotvička, za necelé 4 eura z 2300 na 2600 m n.m. Odtud už musíme pěšky. Nejdřív trochu z kopce, pak už ale nasadit pásy a i s almarami vzhůru na Breslauer Hutte do winterraumu (2844 m n.m.). V hangu pod chatou se trochu trápíme. Je to prudký svah a natátá vrstva sněhu nám ujíždí pod lyžemi. Konečně jsme u chaty. Zimní útulna nás příjemně překvapila. Jsou tu kamna, obrovský stůl, nějaké nádobí, spousta postelí a zásoba briket na topení. Pavel rozdělává oheň, topíme sníh, vybalujeme a vaříme polívku.

Testovací výstup

Ve 3 hodiny odpoledne jsme nachystaní před chatou a vyrážíme na malý vrchol vyčnívající nad ní. Stoupáme pomalu, ale vytrvale. Sklon svahu je příliš prudký. Nezbývá než sundat lyže a připnout je na batoh. Dál pokračujeme na mačkách s cepínem v jedné a tyčkou v druhé ruce. Za chvíli jsme na hřebeni, kde necháváme lyže. Na samotný vrchol Urkundkolm (3134 m n.m.) jdeme na lehko. Fouká a je zima, dlouho se nezdržujeme. Nasazujeme lyže a stejným žlabem jako nahoru sjíždíme dolů až k chatě. Zítra nás čeká těžký výlet.

Žlab z Wildspitze

Během sobotní snídaně připravujeme vše, co by se nám mohlo hodit. Venku jsou mraky. Zpoza nich jde vidět modré nebe, dokonce i slunce. V devět hodin vyrážíme. Cesta vede od chaty vlevo a mírně stoupá po úpatí kopce Urkundkolm až na plato ledovce Mitterkarfefner. Postupujeme po stopách lyží, které se proplétají mezi vyčnívajícími kameny.  Po chvíli přicházíme na plato pod ledovec. Mraky jsou pryč a my se můžeme kochat rozhledy. Vpravo je vidět vrchol Wildspitze, i když my si tím zatím nejsme vůbec jistí. Je tam vidět i jeden úžasně vypadající žlab. V duchu už myslím na to, že by to tudy mohlo jít dolů…
Přes kamenné pole scházíme na ledovec. Kuba se snaží kličkovat mezi kameny, ale jen dokud o jeden nezavadí a nenatrhne si pás. Dole to kontrolujeme, naštěstí nic co by bránilo v postupu. Nasazujeme lyže a vyrážíme dál. Ledovec pomalu nabírá na sklonu. Postupujeme na lyžích co nejdéle. Pak už je ale ledovec příliš prudký a pásy přestávají lepit. Nezbývá nám než opět vyměnit lyže za mačky a hole za cepíny. Na nich pomalu stoupáme až do sedla Mitterkarjoch. Zde nás čeká malé překvapení. Poté, co se člověk trápí v úzkém, téměř kolmém žlabu, se najednou objeví v sedle a před ním se otevře obrovská zasněžená pláň ledovce Taschachfefner. Malá svačina, vyměnit mačky a cepíny za lyže a hole, a hurá vzhůru. Po pár set metrech se najednou vynoří samotný vrchol a cíl naší cesty. Přidávám na tempu, vidina cíle naší cesty mě žene kupředu. Ledovec je nenáročný, jen mírného sklonu. K tomu je zde prošlápnuta dobrá stopa, díky tomu že jsme se napojili na hlavní stezku vedoucí z chaty Vernagthutte. Je nádherně. Modré nebe, krásný čerstvý sníh a po něm se pohybují malé hloučky skialpinistů.
Přicházím do sedla vpravo pod vrcholem. Sundávám lyže, beru bundu, a jdu se podívat do už ze spodu vyhlídnutého žlabu. Vypadá nádherně, pro mě přímo neodolatelně! Krásný prudký žlab s větrem do tvrda ufoukaným sněhem… jen ta šílená převěj nahoře – naštěstí vypadá stabilně tak snad vydrží! Čekám na kluky, abych jím ukázal, co jsem vymyslel. První přichází Pavel. Říká něco ve smyslu „ty jsi blázen“ ale jdu do toho… Přichází Kuba s Oskim. Jakub je nadšen, Oski trochu opatrný. Než se ale pustíme dolů, musíme ještě zdolat vrchol.
Znova bereme mačky, cepíny a už bez lyží zdoláváme poslední metry k vrcholu. Nahoře je malá plošina s křížem. Fouká a nám je zima. Vrcholové foto. Trochu se pokochat okolními kopci a rychle zpátky k lyžím. Tentokrát definitivně sbalit mačky, cepíny, stoupací pásy. Boty a lyže přepnout na sjezd a hurá do žlabu. Jedu jako první. Chvíli skáču na převěji, jestli opravdu drží, a pak opatrně dolů… to je bomba! Sníh je vyfoukaný a tvrdý. Ještě pár úžasných obloučků pak zajíždím pod skálu, odkud budu moct v bezpečí pozorovat kluky. Chystám si foťák, a volám na kluky, ať jedou. Když dojede Kuba, který jel jako poslední, vyrážím dál. Tento úsek je ve znamení prašanu. Vychutnávám si každý oblouk. Nejraději bych pokračoval pořád dál. Už nemůžu. Vyjíždím do protisvahu, abych byl chráněný před případnou lavinou, a zakládám fotografické stanoviště. Kluci si vychutnávají obloučky v prašanu stejně jako já. Jen Pavel s Oskim to sem tam zkouší i po hlavě. Pokračujeme dál. Jedeme korytem vpravo až ke skalnímu schodu. Objíždíme ho zleva a jeho horní hranu využíváme jako odrazový můstek. Následuje let, s dopadem na tvrdou vyfoukanou desku. Je to trochu překvapení, ale ustáli jsme to…
Tím jsme se napojili na naší výstupovou cestu. Unavení a vyčerpaní padáme do sněhu a snažíme se popadnout dech. Téměř synchronně povolujeme přezky na botech, ať se nám zase můžou prokrvovat nohy. Odpočíváme, klábosíme, a mně se pomalu rýsuje zítřejší výstup na vrchol, který mám nyní přímo před sebou. Než vyrazíme, jen tak opatrně se o tom zmíním klukům. Pokračujeme k chatě jednoduchým převážně traverzovitým sjezdem.
Před chatou si otevíráme pivo a kocháme se okolím. Moc dlouho to ale nevydržíme. Slunce se po chvíli schovává za obzor, a my utíkáme před zimou do chaty. Rozděláváme oheň v kamnech a topíme sníh na vodu. Vtom se ve dveřích objevují další 4 skialpinisti. Dáváme se do řeči, a trochu neochotně jim uvolňujeme půlku stolu. Už to není jen naše chatička. Když začínáme vařit, a vytahujeme zavařené maso a otevíráme si další pivo, nevěřícně kroutí hlavou. Flaška whisky a notebook je zcela dorazí a jdou spát. Po výborné večeři se ještě chvílí veselíme a probíráme zítřejší plán. Je rozhodnuto, a my se pomalu přesouváme do postele.

Vrchol Vorderee Brochkogel

V neděli ráno zjišťujeme, že ti parchanti, co tu s námi dneska spali, sebrali všechnu vodu, a nám teď nezbývá než zatopit a roztopit si další sníh. Po snídani balíme a rychle vyrazíme. Nejprve stejným směrem jako včera. Až pod ledovec Mitterkarferner, kde odbočujeme vlevo. Nejprve traverzujeme dolinu, pod ledovcem, až k úpatí kopce Vorderer Brochkogel. Přelézám kamennou dunu a objevujeme se v ústí velkého žlebu, kterým začínáme stoupat vzhůru na hřeben. Kluci se nějak flinkají, a tak je nechávám hluboko pod sebou a pomalu stoupám vzhůru. Slunce začalo pořádně péct, natavilo horní vrstvu sněhu, která nám pod lyžemi, v prudkém svahu, ujíždí. Zastavuji, odpočívám, svlékám se do trička a čekám na kluky. Postup je čím dál náročnější. Kuba zkouší sundat lyže, ale okamžitě se propadá po prsa do sněhu. Přesto to nevzdává a brodí se směrem k pevné skále. My ostatní se raději dál trápíme s lyžemi na nohou. Konečně jsme na hřebeni. Sundáváme lyže a po skále pokračujeme směrem k vrcholu. Při výstupu hledám potencionální sjezdové varianty, přičemž tajně doufám, že to půjde i zpod vrcholu. Už včera jsem si vyhlídl možnou stopu. Posledních asi 100 metru je hodně náročných. Jdeme po ostré hraně po sněhové převěji nebo velkých šutrech. Asi padesát metrů pod vrcholem se pode mnou otevírá nádherný, vysnězěný kotel. Je jasno! Tudy pojedeme dolů! Z batohu sundávám lyže, chystám je na sjezd a nalehko pokračuji na vrchol. Je zdolán, Vorderee Brochkogel (3562 m.n.m.). Otevírám pivo a čekám na Pavla a Jakuba. Oski zůstal u lyží, prý na vrchol nemusí. Potřásáme si rukou a připíjíme Radegastem. Chvíli se ještě kocháme až neuvěřitelnými rozhledy. Sjezd je opět úchvatný, nepopsatelný, nezapomenutelný, neopakovatelný…. Jedu jako první a „plavu“ si v prašanu. Když už nemůžu, najdu si bezpečné místo a volám nahoru, ať jede další. Postupně, a hlavně opatrně, si vychutnáváme sjezd až na ledovec. Zde je sníh trochu zrádný. Prašan se tu zcela neviditelně a nečekaně mění ve vyfoukané tvrdé jazyky a zase zpátky. Pavla to posílá k zemi těsně nad námi. Při následném pádu sráží Oskiho i mě jako koule kuželky. Chvíli trvá, než se posbíráme, a pokračujeme. Traversem překonáváme ledovec. Objevujeme se na našich včerejších stopách, po kterých pokračujeme až k „naší“ chatičce.
Pohledem na hodinky zjišťujeme, že jsou teprve 3 hodiny odpoledne. Rozhodujeme se pro sjezd dalších pětiset výškových metrů do hospůdky v mezistanici. Vybalujeme nepotřebné věci a naopak balíme ty potřebné. Za chvíli jsme před chatou a míříme dolů k vlekům. Sjíždíme prudký žlab pod chatou a traverzujeme ke sjezdovce. Po ní sjíždíme na konec sedačky, kde je hospoda. Uvnitř je útulně. Objednáváme si pivo, sedáme si k oknu, a studujeme jídelní lístek. Zjišťujeme, že ty holky co tu obsluhují, jsou Slovenky a dáváme se do řeči.  Objednáváme si večeři. Posílám domů nějaké emaily s fotkami. Celé to má jen jedinou vadu. Když se s druhým pivem dostáváme do dobré nálady, přichází obsluha, že zavírají. To jsme nečekali! Čelovky jsme zkrátka tahali zbytečně. Ve chvíli stojíme před zavřenou hospodou a začíná magická hra pětek. Je 5 odpoledne. Vleky už nejezdí a nás čeká 500 metrů výškových zpátky k chatě. Nikomu se do toho kopce nechce. Kuba se obětoval a odvážně a nekompromisně se postavil do cesty rolbě, která upravovala sjezdovku. Zastavil na poslední chvíli a lámavou angličtinou nám vysvětlil, že nám pošle jinou. On prý na to nemá prostor, aby nás odvezl. Druhý řidič zastavil dobrovolně a hned chystal zábradlí na korbě. Za dalších 5 euro nás vyvezl na horní stanici. Dali jsme mu k tomu ještě Radka na večer. Za krásného západu slunce jsme doběhli na chatu.

Trápení na Taufkarkogel

Je tu pondělí - poslední den. Oskimu už se nikam nechce a ostatní jsou taky nějací zmožení. Přemlouvám je na takový malý kopeček jménem Taufkarkogel. Balíme všechny věci. Máme v plánu je nechat někde cestou, kde kolem nich pojedeme dolů. Uklízíme chatu, loučíme se s ní, a konečně vyrážíme.
Vyrážíme doprava od chaty a snažíme se co nejvíc natraverzovat do údolí Rofenkar. To je s našimi obrovskými batohy pořádná makačka. Místy je sníh vytátý a musíme sundat lyže.  Konečně natrefujeme na stopy vedoucí údolím vzhůru. Hledáme výrazný kámen, ke kterému schováváme batohy. Teď už není co odkládat. Nasazujeme pásy a pomalu stoupáme k úchvatným serákům drolícího a ze skály padajícího čela ledovce Rofenkarferner. Konečně jsme u seráku. Zblízka jsou ještě zajímavější. Kuba se mě ptá, jak se po tom lozí. Beru mačky, cepíny a jsem nahoře. Kuba to zkouší taky. Ostatním se nechce, a tak vyrážíme dál. Po ledovci, jen v tričkách, postupujeme nahoru. Najednou se vlevo před námi objevuje Wildspitze. My ale míříme na malý kopeček po naší pravici. Poslední metry vedou prudce nahoru. Pavel s Oskim jsou nějací znaveni. Posilují se šlehou. I tak je ale nechávám vzadu. Konečně vrchol. Až tady si všímám, že slunce se schovalo za mraky. I vítr je nepříjemně chladný. Oblékám bundu, chystám vybavení na sjezd, čekám na kluky. Konečně přicházejí. Dáváme si poslední vrcholové foto této dovolené. Taufkarkogel 3362 m n.m. dobyt!
Nastává čas pro méně náročnou část dnešního výletu – sjezd. Dolů kopírujeme naše stopy z výstupu. Nejprve prudký sjezd mezi skalními ostrůvky. Následuje pohodový sjezd po ledovci. Ten si, v pár centimetrech prašanu, opravdu užíváme. Jakmile skončí ledovec, skončí i prašan. Výrazný kámen s ukrytými batohy nacházíme na první pokus. Pokračujeme ke sjezdovkám. Po nich, na rozbředlém sněhu, sjíždíme dolů k autu. Pouštíme hudbu, balíme auto, loučíme se s Ventem a vyrážíme. Cestou zastavujeme na pizzu, která ale došla, a tak jí musel nahradit řízek. Pak už jen rallye home…

Resume a informace:
Wildspitze  je nejvyšší hora Ötztalských Alp a rakouské spolkové země Tyrolsko. Po Großglockneru je to druhá nejvyšší hora Rakouských Alp a celého Rakouska. Leží 12 km severně od hlavního evropského rozvodí, v hřebeni Weisskamm. Jedná se o jeden z nejpopulárnějších cílů v Ötztalských Alpách.