Rady na cesty |
> cesty s dětmi > doprava > nebezpečí > nedej se > praktické > ubytování |
Vybavení |
> jak vybrat > literatura > materiály > novinky > testovna |
Turistika |
> cyklo > expedice > hory > lyže a sněžnice |
Práce v zahraničí |
> zkušenosti |
On-line cesty |
> seriály > blogy > humor |
Nejčtenější články |
Novinky emailem |
Partneři |
Královédvorsko www.Cottage.cz
|
ČR | Afrika | Amerika | Asie | Austrálie a Oceánie | Evropa | Stř. východ |
Filip Švejcar / 15.05.2000 | ||
Přebíháme po hřebenu, střídáme se o cepín a drobné vrcholky zdoláváme jedna báseň. Před námi se rozprostřela nádherná, široká, vysoká plotna. Říkám: „To je výzva… | ||
Drobné potíže s parkováním, ladné převléknutí, dotažení bot, zamčení auta a již se sešlapuje Vibram mých pohor o rozbitý asfalt Jesenické silnice. Z pohledů okolních lyžařů vyzařuje respekt, pravda, chodit s cepínem podél fronty na lanovku, asi nebude všední záležitost, však vidina Šeráku na Šeráku je silnější než krvelačné pohledy. Podrážky se boří podél běžkařské stopy, v dáli se tyčí hřeben Obřích skal a počásko se zdá býti vlídné. Mírně duje vítr, křehnou prsty a myšlenka občas zabrousí jinam, než na okolní zasněženou krajinu. Docházíme skupinku odpočívajících běžkařů. Brumláme něco o tom, že pohyb v zasněženém terénu je poněkud rychlejší na běžkách, než bez prkýnek, ale po několika marných pokusech nechat běžkaře ujet, se vrháme střemhlav pomocí parakotoulu po zasněženém srázu ke korytu potoka. Mohutné výskoky, bezchybné toče ve sněhových závějích, hlasitý smích a občasné výkřiky radosti, uvádějí běžkaře v úžas a v pochybování o našem duševním zdraví… Jako spořádaní návštěvníci se procházíme po turistické značce, směrem na vrchol Obřích skal. Na jedné straně duje potok s občasným ledem a na straně druhé se za lesem tyčí mohutný skalní hřeben. Nudnou cestu po turistickém chodníčku si krátím skoky na kameny v potoce, přelézáním lávek ve vertikálním smyslu a testováním cepínu na vymletém břehu. Konečně se odkryl celý hřeben a my nevydrželi a už se prodíráme zasněženou strání se sklonem, jenž není zrovna mírný. Pohory obtiskují Vibram do hlubokého sněhu a ruce se marně snaží nalézt ve sněhu nějaký chyt. Naštěstí okolní křoviska dodávají, alespoň falešného pocitu bezpečí. Po tomto humusném výstupu o obtížnosti „Jungle 6.18f“ jsme konečně stanuly pod skalními stěnami hřebene Obřích skal. Jako nejlogičtější cestu na okraj hřebenu jsme jednohlasně zvolili suťový kuloár po levé straně. Dva morálové kroky po kluzké skále překonáváme poměrně hladce. Na hřebenu se dostavuje malá euforie, výhled, sluníčko, prostě nádhera. Cítím se tak svobodný a šťastný, vylézám na několik menších vrcholků a jsem vždy unesen pohledem do údolí. Konverzujeme o pevnosti okolních kruhů, střídáme se v používání našeho jediného cepínu a směle pokračujeme k nejvyššímu bodu hřebene. Těžce trekkový přechod první poloviny hřebene proběhl poměrně bez problémů a po několika minutách jsme opět stanuli na turistické cestě, připraveni pro další výstup zbylou částí… Stojím pod kolmým, čtyřmetrovým blokem a bráním se pokušení jej přelézt. Neubránil jsem se… Levá ruka chytá bočák, přesun váhy na pravou nohu, vytočení… dynamický přesah na kapsu, spoďák a pak již jen rozhled z vrcholu. Adrenalin pomalu klesá, tep se utišuje, jen stísňující pocit samoty se pomalu ozývá. Dvoumetrový seskok do sněhu a se slovy: „Dobrá práce“ se brodíme pohodovým mixem dál. Sluníčko, výhledy, vítr, prostě idylka. Dostali jsme se pod šesti metrovou plotnu plnou travin, skály a ledu. Marťas to obchází, ale mé srdce se nehodlá vzdát. Zasekávám cepín do zmrzlé hlíny a hledám oporu pro nohy, všude okolo jen led a mačky doma. Volím variantu přítah za cepín obouruč a „vono to už nějak dopadne“. Stojím na vrcholu a snažím se uklidnit tep. Sestup byl poněkud náročnější, ale dopadl dobře. Přebíháme po hřebenu, střídáme se o cepín a drobné vrcholky zdoláváme jedna báseň. Před námi se rozprostřela nádherná, široká, vysoká plotna. Říkám: „To je výzva…“. Marťas se chopil cepínu a odvážně započal výstup. Chvilku jsem jej pozoroval a nastoupil asi o metr vlevo. V polovině se opřel vítr, Marťas strnul na jednom místě a marně se snažil nalézt nějaký ten vhodný výstupek. Horní polovina plotny, byla pokryta slabounkou vrstvou ledu, na které cepín nedrží a boty už vůbec. Doplazil jsem se na stejnou úroveň, postavil na drobnou nerovnost a pocítil stísňující pocit strachu. Výraz na tváři spolulezce naznačuje, že ani on není v pohodě. Pohled dolu dává jasně najevo, že tudy cesta nevede a výskok na vrchol je kapku nemožný. Snížil jsem hladinu strachu, vodorovně ukročil doprava, pocítil sucho v krku, přitáhl se za mikroskopický bočák, vyvážil na petit-stupu (jako na Súlově v Deja vu), pak již jen dva tak trojkový kroky na vrcholovou plošinu. Marťas tou dobou stále vysel na stejném místě. Zafixoval jsem mu cepín a on to vytáhl přímou variantou. Na vrcholu vítr, zima, led, adrenalin na 120% a tep 160. Třímetrový let vzduchem nás zabořil až po pás do sněhu, chvilku sedíme jako králové a oddáváme se hlasitému smíchu. Pod koncovým masívem objevujeme třicetimetrové nafoukané ledovcovo-firnové pole s poměrně zajímavým sklonem. Neuplynula ani vteřina a již sjíždíme v kotrmelcích a snažíme se nacvičit brzdu cepínem. Zima trochu posiluje, sil ubývá, avšak touha po dobývání vrcholů je nezdolná a tak již opět přemáhám gravitaci v krkolomném mixu, tentokrát však sólíčko. Sníh střídá led se skálou, využívám veškerých dostupných technik. Cepín, ruce, bočáky, spoďáky i mělké kapsy, sokolík, rozpor, kozí noha… Pohyby naprosto přesně kopíruji potřeby skály, asi po deseti minutách bez problému usedám na vrchol a vychutnávám okolní atmosféru. Okolo není nikoho vidět, ani slyšet, jsem tu jenom já, skála a mohutná energie. Uvázání repky okolo kroužku a sestup zakončuji třímetrovým skokem do firnového pole. Nějakou dobu se ještě oddáváme aviatickým požitkům z dlouhých skoků do nafoukaných návějí. Ale pocit únavy je značný, proto vyrážíme plni odhodláni do posledního kilometru. Tmavý les, nepříjemné stoupání, bořící se nohy po kolena a výš, turistické rozcestníky u pasu a celodenní půst bez pití, nám značně nalomují psychiku. Na Šerák dorážíme naprosto na dně svých sil. Jsme přijati s nečekanou vlídností a naše energetické ztráty poměrně rychle doplňujeme tekutinami a proviantem v místní restauraci. Varianta zdlouhavého a náročného sestupu je rychle zavrhnuta a vyrážíme na igelitových pytlích středem sjezdovky vstříc přízemnímu životu. Shrnutí: Trasa – odspodu nahoru Čas – dlouhý Použitá výbava – zanedbatelná Výsledek – výborně ulítlá akce Účastníci – my dva | ||
| ||
Přečteno 841x | ||
Komentáře |
Přidat komentář Vypsat označené komentáře Vypsat všechny komentáře Zobrazit všechny chronologicky |
Poslat odkaz Tisk Zpět |
| ||
Střípky |
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu |
Komerční sdělení |
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo |
Štěrba nabízí: |