Na čem se jezdí do světa a s čím se vrací zpět

V jednoduchosti je síla
Jelikož jsme se chystali jezdit po silnicích, zvolili jsme treková kola. Hanka vyrazila na svém 5 let starém Olpranu Niccolet, na kterém předtím jezdila do práce. Já si koupil Meridu trekking 8900 asi za 12 000 Kč. V chytré knize jsem se dočetl o kazetovém sedmikolečku a zapouzdřeném středu, a tak jsem to všechno vyžadoval. Střed jsme měnili v Bangkoku oba, asi po 14 000 km. Můj byl v té době již nepoužitelný. Sedmikolečko jsem, možná i vzhledem ke způsobu mojí jízdy, očesal o něco dřív než Hanka, ale základním problémem bylo, že v asijských obchodech se koupit nedalo. Tedy vynechám-li Bangkok, kde se sehnalo všechno. Naopak klasické závitové šestikolečko, které spolu s přehazovačkou Shimano SIS zdobilo Hančino kolo, bylo k mání i na Ulanbátarském centrálním trhu, hned vedle sušenek Disco. A tak zatímco já se již od Číny trápil s Acerou, kterou jsem definitivně zničil u Novosibirska, Hanka dojela se SISkou až domů.

Náhradní díly
Vzhledem k našemu omezenému rozpočtu 1 USD na den jsme sebou táhli spoustu náhradních dílů a využili jsme je nakonec asi všechny. V Olpranu jsme dvakrát měnili prasklou zadní osičku, naštěstí jsem ji měl vždy s sebou. Špice praskaly o sto šest, asi po roce už měla moje Merida dost a měnil jsem v průměru jednu denně. Zřejmě únava materiálu. Ty by se nejspíš koupit daly, horší už to bylo s brzdovými špalíčky novějšího typu. Brzdová lanka seženete všude, ale vzhledem k tomu, že v určitých oblastech jsme se do „civilizace“ nedostali třeba měsíc, bylo lepší vézt si je.

Kamenem úrazu byly pláště. Bylo to dáno váhou, jakou jsme nakládali naše kola. Při 40kg zátěži bylo nutné gumy silně přefukovat, abychom neseděli na ráfkách. A tak se nám stále trhaly boky plášťů a duše jsem měli samou záplatu i vzhledem k terénu. Zatímco švýcarští kolegové nám líčili jakousi skvělou vložku mezi duší a pláštěm, díky které lepili asi jen jednou, my jsme lepení trénovali denně. A věřte mi, že pokud ráno vyvedete kola 200m trávou od romantického tábořiště v údolí Tigrisu a jen na svém kole napočítáte 13 děr, máte chuť pokračovat dál pěšky. Nakonec jsem byl nucen vláčet asi 10 kusů duší. Rezervní pláště jsme sebou každý vezli minimálně dva, tedy poté, co se nám je konečně podařilo sehnat. Na treková kola v Asii, tedy od půlky Iránu až po Thajsko, neexistují. S plášti na horáka nebyl nejmenší problém.

Z dalších defektů ještě zmíním prasklý ráfek, který jsem vyměnil za poctivý ruský, ocelový, a v sibiřských lesích přeplétal. Zde ale nejspíš hrála roli i moje vrozená spořivost, díky níž jsem vyhodil staré brzdové destičky až ve chvíli, kdy byly totálně sjeté. A někdy jsem je měnil ještě později, takže jsem setřel několik hliníkových špon, čerstvě vysoustružených ze zmiňovaného ráfku.
Šroubky praskaly všechny a největším problémem byly ty zapuštěné do kostry, které nezbývalo než odvrtat a znovu udělat závit. Řetěz jsem odmítal měnit tak dlouho, jak to jen šlo. Nový jsem nasadil v Thajsku, Hanka až v Číně. Tam se ukázalo problémem sehnat zúžený typ na přehazovačky. Z Čech jsme pro klid duše vezli 1 ks a asi to bylo zbytečné. Stačilo oba koupit a rovnou vyměnit v Bangkoku.

Cyklonosiče a cyklobrašny
Nosič nám nevydržel žádný. Přední nevydržel vůbec nic, a tak jsme drátovali o sto šest. Děkujeme Alláhu, že nám přední brašny nevlítly do kola při nějakém z dlouhých sjezdů, kdy asi každý cyklista hledí zasněně do dáli a zpomalení z 50 na 0 km/hod neočekává.

Praskaly i držáky řidítkových tašek. Pravda, ono by se tam nic moc těžkého dávat nemělo, jenže ukažte mi někdo lepší místo na zrcadlovku, sluneční brýle, zápisník, mapu, tužku, nalezené jablko, … Když jsem po návratu sháněl novou, nenašel jsem ani jednu, jež by ve mně vzbuzovala důvěru.

Naprosto spokojen jsem byl s velkými brašnami bez zipů, téměř nepromokavých, zn. Junk, které jsme měli na zadnim nosiči. Na nich jsme měli pomocí gumicuku uchycené spacáky, stan, karimatky a všechno, co se tam dalo strčit a nevešlo se do tašek. Sice jsme je přivezli zalátané, ale oproti těm od Authora, které jsme nacpali oděvy a ozdobili jimi předek, vezly dvojnásobný náklad a dopadly podstatně lépe. Všechno, co jsme vezli, jsme si uspořádali do látkových pytlíků, které jsme si před cestou ušili. Významně to zjednodušovalo orientaci mezi tím vším haraburdím.

Tachometry. Těm se hrozně rády trhají dráty. Je lepší sáhnout po modelu, u kterého je drátek uchycený pod šroubkem a nemusí se pájet. Ideální by byla i možnost odpojit ho od snímače. Je to asi podstatnější, než kolik má funkcí. S přetrženým drátkem vidíte akorát kolik je hodin.

Pokud někdo z vás hodlá naložit kolo jako mi, je vhodné věnovat zvýšenou pozornost stojánku. Asi by stálo za to vyrobit si nějaký oboustranný, do kterého se kolo vysadí jako motorka. V opačném případě si dřív nebo později zničíte šlapky. Nemluvě o tom, že vždycky kolo položíte na tu stranu, ve které máta právě nakoupená vajíčka. Pokud je tedy nemáte v řidítkové tašce spolu se zrcadlovkou, slunečními brýlemi …

Není vhodné příliš se vychloubat lesklými krasavci - čím je kolo nápadnější, tím menší je pravděpodobnost, že zůstanete jeho majitelem. Pokud je vám líto škrábat ho pilníkem, dobře poslouží třeba izolepa. Po půl roce ale tato starost odpadá a po roce vám začnou domorodci sami hrdě ukazovat svoje ukrajiny. A ještě jedna rada na závěr: pokud vás pojede více, mějte stejná či stejně vybavená kola.