Rady na cesty |
> cesty s dětmi > doprava > nebezpečí > nedej se > praktické > ubytování |
Vybavení |
> jak vybrat > literatura > materiály > novinky > testovna |
Turistika |
> cyklo > expedice > hory > lyže a sněžnice |
Práce v zahraničí |
> zkušenosti |
On-line cesty |
> seriály > blogy > humor |
Nejčtenější články |
Novinky emailem |
Partneři |
Královédvorsko www.Cottage.cz
|
ČR | Afrika | Amerika | Asie | Austrálie a Oceánie | Evropa | Stř. východ |
Petra Pojerová / 16.06.2007 | ||
Na počátku mého studijního pobytu ve Francii se jednoho dne ve škole konala přednáška o Togu. Francouzsky jsem tenkrát neuměla tak dobře, abych přednášejícímu tožského původu rozuměla celý jeho výklad. A protože mě téma zaujalo, přednášejícího jsem oslovila a zeptala na pár nejasností. Následovalo jeho osobní pozvání do Toga. | ||
Togo je jedna z rozvojových zemí ležící v západní Africe, při pobřeží Guinejského zálivu s hlavním městem Lomé. Velikostně ji můžeme srovnat třeba se Slovenskem a to i co se týče počtu obyvatel, i když toto číslo na rozdíl od Slovenska stále narůstá a již se blíží 6 miliónům. Togo bylo zpočátku německou kolonií. Během 1. světové války, po prohře Německa s Francií a Anglií, bylo rozděleno na dvě části. Západní, anglická část, byla připojena ke Ghaně, zatímco z východní, francouzské části, vznikla později v roce 1960 samostatná Tožská republika. Dnes je Togo stále v mnohém závislé na Francii a je s ní skoro ve všech doménách provázané. Vztah mezi těmito dvěma zeměmi vystihuje termín neokolonizace. Přestože to byla Francie, která Togo přivedla k samostatnosti, obyvatele stále nostalgicky vzpomínají na dobu německé nadvlády a k Němcům mají mnohem vřelejší vztah. Togo je zemí kontrastů. V Lomé se 700 tisíci obyvateli se vedle centra s monumentálními stavbami bank a ministerstev prohánějí na ulici mezi příbytky z vlnitého plechu slepice a kozy. Mezi tím vším se proplétají mladí Tožané na „taximoto“, malé děti a prodavačky se všelijakým zbožím na hlavách. Rozporuplnost je patrná i v domácnostech. Každé jídlo se připravuje na ohni a myje vodou z kbelíku, na druhé je celý den zapnuta televize, kde běží tožské, popřípadě venezuelské telenovely. Do tohoto kouta světa vydala z obrovské zvědavosti a zejména díky pozvání pana Kodja, ředitele asociace Educateurs sans frontieres v Lomé, jsem se tam opravdu dostala. V jeho rodině jsem strávila tři týdny. Další tři týdny jsem bydlela u paní Cécile Atisso (ředitelka malé soukromé školy), která mi byla doporučena mým francouzským profesorem dějepisu. Pobyt v rodině Cecile měl rozhodující úlohu pro můj projekt. Kromě možnosti poznat každodenní život městských Tožanů jsem se spřátelila s Cécilinými dětmi, se kterými jsem trávila většinu volného času. Ačkoliv rodina neměla moc finančních prostředků, neváhala mi nabídnout maximum, co mohla. Obrovskou pomocí mi byl Innocent, jeden z bývalých Céciliných žáků, který mne během mé návštěvy všude doprovázel. Možná to zní zvláštně, ale ve skutečnosti pro mladou Evropanku je nemyslitelné sama vyjít do ulic Lomé. I takhle v doprovodu Innocenta jsem neustále musela čelit pokřikování, tahání za rukáv, návrhům na schůzku, na sňatek a podobně. Zpočátku jsem z toho byla dosti nesvá, ale postupně jsem trochu otupěla. Ale i tak jsem společnost někoho zdejšího přivítala s nadšením, cítila jsem se mnohem bezpečněji. Během svého pobytu se mi povedlo pracovat s tamními dětmi. Týden jsem vedla kroužek malování ve škole u Cécile s dětmi v rozmezí od 7 do 12 let a týden jsem se věnovala žákům z gymnázia, kde pracoval pan Kodjo. Africké děti mají před bělochy obrovský respekt. Již první školní den bylo na první pohled jasné, že se rádi vrací po dlouhých prázdninách do školy a návrat do školy patří mezi jejich hlavní přání i před zdravím celé rodiny. Byla radost pro ně něco organizovat. Snad jediný problém byl v tom, že jejich snaha a energie vyjít mi co nejvíce vstříc někdy skončila zmatkem. Naštěstí jsem měla po boku Innocenta, který je v takovýchto chvílích mírnil. Do většiny míst v okolí Lomé jsem se buď dostala s Innocentem na motorce, nebo taxíkem. Popravdě řečeno každý takový výlet byl jedinečný. V pěti lidech se v osobním autě zásadně nejezdí, pokaždé jsme si zastavili taxíka, který už byl zdánlivě plný. Někdy nás tedy bylo 6, jindy až 9 a to nepočítám náklad kokosů či ryb v kufru. Po nezpevněných cestách sebou auto házelo z jedné strany na druhou a my uvnitř jsme se dle toho přemisťovaly ve stejném směru. V takovýchto situacích jsem se musela smát, i když si myslím, že zábavnější to bylo pro místní, když viděli, jak mladá bílá turistka se snaží pochytat své dva fotoaparáty a při tom se držet na svém místě. V těch chvílích jsem se zapřísahala, že už nikdy se nikdy nebudu rozčilovat v pražských přeplněných autobusech. Z mé cesty jsem si přivezla nejen spoustu snímků, dárků a zážitků, ale hlavně jsem byla nucena pozměnit žebříček hodnot a některé mýtem opředené představy o tomto koutu světa. | ||
| ||
Přečteno 2213x | ||
Komentáře |
Přidat komentář Vypsat označené komentáře Vypsat všechny komentáře Zobrazit všechny chronologicky |
Poslat odkaz Tisk Zpět |
| ||
Střípky |
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu |
Komerční sdělení |
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo |
Štěrba nabízí: |