Stačí jedna jediná delší cesta a jste ztraceni - budete postiženi "cestovatelskou nemocí", která je už bohužel nevyléčitelná a kterou člověk trpí do konce života. Diagnóza a příznaky? Po návratu domů budou vaše myšlenky neustále bloudit kdesi daleko a vysoko v horách, v chrámech a na bazarech a vy budete přemýšlet, kdy a jak se do Asie zase co nejdřív vrátit. Toho se bojte, a ne přepadení, okradení či uštknutí jedovatým hadem.
Dalším velkým nebezpečím cestování je fakt, že díky němu můžete prohlédnout "virtuální hru", kterou s námi doma hraje společnost a reklama. Mnoho cestovatelů mluví o tom, že jim výprava na východ úplně proměnila život, zpřeházela jejich dosavadní pořadí hodnot, rozbila vědomí toho, co je k životu nezbytné a připravila je tak o schopnost bezchybného fungování v neustálém kolotoči každodenního chození do práce, vydělávání a utrácení peněz, placení složenek a daní, plnění povinností "řádného občana" atd. Podobné "prozření", "osvícení" či "odhalení závoje Máji" postihne v Asii skoro každého vnímavějšího člověka, aniž by za tím bylo nutno hledat nějaké mystické kejkle. Je zajímavé, že přepadá i ty, kdo nikdy neslyšeli o kontrakultuře, neposlouchali Doors a nečetli knihy Jacka Kerouaca - asi proto nepůjde o inspiraci nějakou literární fikcí či beatnickou filozofií, ale o obecný jev, který s cestováním úzce souvisí. Důvody, proč k tomu nejčastěji dochází právě během cesty na východ, jsou přitom zcela prozaické: 1). Zjistíte, jak málo toho ve skutečnosti potřebujete ke spokojenému životu: minimum oblečení, minimum peněz, minimum těch nejzákladnějších věcí, prosté jídlo - vše ostatní jsou svazující zbytečnosti. Pochopíte přitom, že kupodivu platí nepřímá úměra - čím míň peněz sebou máte, tím víc toho zažijete (dvojnásobek peněz kupodivu neznamená dvojnásobek dobrodružství). Čím nižší vlakovou třídou budete cestovat, s tím bizarnějšími, milejšími, zajímavějšími, přátelštějšími a pohostinnějšími lidmi se potkáte. Čím míň nepotřebných krámů sebou vezmete, tím svobodněji se budete cítit a tím menší budete mít strach, že vás o váš majeteček (hovniválovu kuličku) někdo připraví. A řada těchto cestovních zkušeností je kupodivu dobře přenosná i do běžného života doma. 2). Prožijete pár týdnů či měsíců mezi domorodci, kteří toho mají ještě méně, než vy. Často dokonce nemají vůbec nic a přesto jsou mnohem spokojenější a šťastnější než lidé ze západu, kteří naopak mají úplně všechno a pořád se jim to zdá málo. Při setkání s indickými žebráky, jejichž jediným majetkem je stará deka člověk pochopí, že v životě existují podstatnější věci, než mobilní telefon či zázračný prášek, odstraňující z automatické pračky vodní kámen. Konfrontace vaší vlastní kultury s úplně jiným životním stylem tak zdůrazní manipulativní povahu světa, v němž žijete: vysvětlete domorodé ženě, která na břehu Gangy vymlacuje špínu z mokrého prádla klackem, že by podle televizní reklamy měla prát v Persilu a na čtyřicet... 3). Vypadnete z domácí zaběhnuté každodennosti a zajetých kolejí, což vám dá vzácnou a jinak nedostupnou možnost podívat se na sebe "zvenčí". O tak intimních věcech, jako jsou otázky, co člověk dělá v životě dobře a co špatně, se totiž nejlíp přemýšlí z odstupu - doma jste příliš "v tom" a na podobné úvahy nikdy nenajdete čas. Spěch je jak známo nepřítelem reflexe a na východních stezkách se nikam nespěchá. Za nekonečných hodin v asijských dopravních prostředcích, za nekonečných dnů čekání na nádražích a za nekonečných týdnů pomalého popojíždění z místa na místo má člověk na přemítání o těch nejpodstatnějších a nejvnitřnějších věcech takřka ideální podmínky. Řada našich známých se shoduje v tom, že se jim chaotická skládačka jejich dosavadního uspěchaného a roztříštěného života náhle složila do jasně přehledného obrazu právě během putování po Asii. Odstup od všedních domácích starostí a každodenních problémů napomáhá tomu, že na cestě často člověka napadnou ty nejlepší věci obecného koncepčního charakteru. Cesta má katarzní účinek, cesta může člověku ukázat jinak nedostupný celek. A není přitom vůbec třeba upadnout do spárů nějakého asijského gurua. Ze všech těchto tří důvodů může být cestování klíčem k vnitřní proměně osobnosti. Změní váš dosavadní způsob přístupu k životu, transformuje váš způsob uvažování... "Vrátil ses zpátky na západ, ale najednou už jsi tu hru nemohl dál hrát. Najednou jsi o ní věděl příliš mnoho. Naučil ses toho příliš na to, abys tu hru ještě někdy dokázal brát vážně," píše David Tomory. Aniž by se z vás stali hipíci, může vám cesta všechny ty reklamou vnucované západní "nezbytnosti" odhalit jako nepodstatné pitominky. Cesta vás může osvobodit od uctívání toho, čemu sociologové říkají statusové symboly (tedy věcí, jejichž okázalým vlastnictvím si "ti lepší z nás" potvrzují svou výlučnost a příslušnost ke společenské smetánce). Cesta vám může dát prožít nesmyslnost honby za penězi, kariérou a bělostnou vilou ze seriálu Beverly Hills.
Proč o tom všem píšeme jako o nebezpečí? Podobné zavržení dosud uznávaných západních hodnot není vůbec nic jednoduchého, protože při něm člověk nejdřív přijde o kus své pracně budované identity. Léta vám všichni tvrdili, že jednička je jen ten, kdo má džíny Levis, lyže Elan či boty Adidas (nebo ten, kdo už byl v Indii!). Abyste se cítili jako jedničky, všechno jste si to za drahé peníze pořídili a teď náhle v Asii zjistíte, že celá ta vaše pracně budovaná sebeúcta a image vlastně stojí za pendrek a že je to všechno o něčem úplně jiném. Prohlédnutí "virtuální hry" je velmi dlouhým, bolestivým a depresívním procesem. Výprava do Asie nastaví člověku zrcadlo a vyplní jeho duši mučivými otázkami o tom, jaký měla vůbec dosavadní podoba celého jeho života smysl (pozor - to nejsou velká básnické slova a pseudofilozofické plky, ale prostá realita). Po návratu z cest pak budete doma horem dolem přemýšlet, jestli jste se zbláznili vy, nebo naopak všichni kolem vás: kam a za čím se to proboha všichni ženou? Není ale třeba hned skočit z extrému do extrému, propadnout totální askezi a odmítnout veškerý západní konzum a technologický pokrok jako dílo ďábla. |