Jak prolomit vlny?

Až donedávna jsem si pod pojmem pláž nepředstavila nic jiného než dlouhé písečné pásy, lemující moře, plné mušliček a dětí s lopatičkami. Nyní již třetí měsíc každé ráno nastupuji do moře z malé, časem subjektivně rostoucí pláže, překvapující každé ráno svým povrchem.Okolí je úchvatné. Olivové háje, pokrývající strmé skály, ale také neprostupná strniště, bránící svoji nedotknutelnost hustým porostem trnitých keříků, dodávají pláži svěžest i během parných suchých dnů. 

Pláž zeje prázdnotou a dnešní mix kamínků a písku, který nám na pláž přinesl mořský šéfkuchař, oddaluje můj vstup do moře. Stoupám si na konec dlouhého zpěněného jazyku právě přiběhlé mořské vlny. Při návratu vody zpět do moře se mi chodidla propadnou o dobrý centimetr. Vydržím takhle ještě dvě vlny a poté již neudržím rovnováhu. Musím si přešlápnout na nepodemleté místo. Je to hra, kterou tady svádím s mořem každičký den. Sednu-li si na kraj moře, sedím za chvíli ve vytvarovaném křesle. 

Opravdovou sílu vody si však uvědomuji až záhy. Začínám balancující procházkou po již zmíněném zpěněném jazyku, stáčejícím se dle tvaru zálivu. Počítám takt vln. Tři velké, klid, 6 malých, tři velké,…Postupuji do moře, voda mi sahá po kotníky, ale jedna z větších vln urychlí smočení nejchoulostivějších míst na těle, co se studené vody týče. Zabojuji a udělám krok vpřed. Začátečnická chyba se mi vymstí. Řítí se na mě hora vody a překlopí se těsně přede mnou ve výši ramen. Nedobrovolně se pod tíhou a sílou nyní již jen poklidné zpěněné vody sedám na zem a cítím slanou vodu ve všech dutinách na obličeji. Tatáž vlna mě táhne zpět do moře. Naštěstí to byla třetí, poslední velká vlna v sérii. Pomalu vstávám a zírám na hladinu, která vypadá zcela nevinně. Série malých vlnek však končí a horizont se opět zvyšuje. Odpočítám si tři vlny a rychle běžím do moře, nehledě na osvěžující teplotou vody a zvětšující se oblázky pod nohami. Co nejrychleji si lehám na hladinu. Udělám pár rychlých temp, abych se dostala co nejdále od břehu. Teď už mě moře jen tak nevyplivne. Proti mně se opět řítí první velká vlna vody v podobě před očima rostoucí modrozelené hory. Pocítím na chvíli úzkost a potlačuji v sobě panickou hrůzu při představě, jakou sílu tahle hora má. Vzhledem k hloubce moře již pár metrů od pláže nehrozí, že by se vlna nade mnou stočila a chránila mě na pár sekund zaoblenou vodní střechou těsně předtím, než by mě zcela pohltila. Vychutnávám si tedy vrchol a dno amplitudy, kterou mořská vlna z profilu má. Rozdíl odhaduji na 2 metry. Není to moc, ale věřte mi, na pořádné zhoupnutí to stačí. 

Moje hrátky s vlnami však tímto ještě nekončí. Sebepříjemnější pobyt v moři je, setrvat v něm věčnost by jistě příjemné nebylo. Nechávám se tedy samovolně „dovlnit“ zpět k pláži. V duchu si připravuji taktiku výstupu z moře. Je to stejné jako v dopravním prostředku, kdy se automaticky cpete na místo nejrychlejšího a nejsnadnějšího výstupu. Moře dokáže při výstupu z moře pomoci. Stačí jen vědět, kdy je ta chvíle, kdy se slituje a vyplivne vás, aniž by Vás ve stejném okamžiku nevtáhlo zpět. Je to jednoduché. Ještě pořád netušíte, po jaké vlně se musím svést na pláž, abych nebyla rychle odvezena zpět od moře?