Plošticová nemoc západní polokoule

Tato ploštice Triatoma infestans, co ti sedí na rameni, přenáší Chagasovu nemoc. Máme veliké štěstí že jsme ji potkali! Za normálních okolností totiž vylézá pouze v noci. Žije tady v Argentině, a vlastně v celé Americe na jih od rovníku. Na sever od rovníku se zase vyskytuje Triatoma dimidiata a další podobná ploštice Rhodnius prolixus. Místní lidé jim říkají barbeiro, chupano nebo chupanca.

Ploštice nejčastěji najdeme ve starých venkovských chatrčích, ale jen v nadmořských výškách do 3 000 m n. m. a . Do chatrčí je láká sláma, rákos a jiné organické látky, které slouží jako stavební materiál a ve kterých se ploštice nejraději zdržují. Přes den se ukrývají ve škvírách a spárách pod střechou i v podlaze. V noci vylézají z úkrytů a sají na člověku i dalších obratlovcích krev. Jistě, je to nepříjemná věc, ale to by samo o sobě nebylo to nejhorší. Do ranek po kousnutí nebo škrábanců se totiž může dostat jejich trus, a nakazit tak hostitele již zmíněnou Chagasovou nemocí.

Chagasovu nemoc můžete na svém těle pocítit jen na západní polokouli, v obou Amerikách. Od USA až po Chubut v Argentině, kde je rozšířena rovnoměrně ve všech zemědělských oblastech. Ve Spojených státech se stala vzácnou, protože díky vysoké životní úrovni tam chybí vhodné životní prostředí pro přenašeče (ploštice). Zřídka se s ní setkáte i v rozlehlých pralesích Brazílie, kde však překážkou není životní úroveň, ale absence hostitelů (teplokrevní obratlovci) na rozlehlém území.
Přívlastku Chagasova vděčí svému objeviteli brazilskému lékaři a mikrobiologovi Carlosu Chagasovi, kterého při boji s malárií v amazonském pralese domorodci upozornili na ploštici sající krev. Podařilo se mu v jejích útrobách najít drobného bičíkovce (nazval ho na počest svého učitele Osvalda Cruze Trypanosoma cruzi) a popsal chronické i akutní příznaky nemoci, kterou u lidí vyvolává.

Chagasovu nemoc tedy způsobuje jednobuněčný bičíkovec, Trypanosoma cruzi. Po infekci plošticí, často nepozorované, se za 1 - 4 týdny dostaví akutní příznaky: horečka, zarudnutí a otok kolem očí, postižení místních lymfatických uzlin. Následující chronická fáze nemoci může postihnout až 30 % napadených. Dochází při ní k poškození srdečního svalu, centrálního nervového systému (dostavují se vážné neurologické poruchy a často až demence) a vylučovací soustavy. Chagasovou nemocí je v současné době postiženo asi 17 milionů lidí.

Původně bylo napadení plošticí jedinou cestou přenosu choroby. S rozvojem zdravotnictví se paradoxně otevřela nová cesta jejímu šíření, a to krevní transfuzí. Tak se bohužel nakazilo mnoho lidí, kteří se stěhovali z venkovských oblastí do městských aglomerací v bouřlivě se rozvíjejících městech chudých jihoamerických států. Po odhalení této nové cesty přenosu byla okamžitě zavedena opatření, která dalšímu šíření choroby při transfuzích zamezila. V 70. a 80. letech 20. století bylo podle statistik zastoupení infikované krve v krevních bankách 1 - 2 %, ve výjimečných případech až 50 % (v bolivijském Santa Cruz de la Sierra).

Proti Chagasově nemoci neexistuje očkování. Ačkoli je to jedna z nejobávanějších nákaz, která nás může při cestě na západní polokouli potkat, je riziko nákazy při běžných turistických cestách opravdu mizivé. K dostatečné ochraně stačí vyhnout se nocování ve starých venkovských chatrčích s dřevěnou podlahou.