Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Rady na cesty > doprava

Závislá cesta nezávislého cestovatele

Redakce, Kateřina Sekyrková / 17.05.2001

Mnoho lidí svěřuje volné dny své dovolené ve větší či menší míře do rukou cestovních kanceláří. Ne vždy to však musí být nezapomenutelné chvíle strávené v sladké bezstarostnosti. Během mé nedávné cesty na řecké Korfu rozhodně nebyla o zážitky nouze.

Každý z nás již zajisté alespoň slyšel či dokonce zažil na vlastní kůži výhody a nevýhody cestování v období mimo hlavní sezónu. Nejenže některé destinace jsou pro návštěvníky v tomto období zcela pro cizince nepřístupné, ale i oblasti přístupné mohou být, co se dopravy týče, obtížně dostupné.

Mimosezónní ceny ve vybraných letoviscích jsou tak plně vyváženy cenou za dopravu do vybrané oblasti. A tak se i nezávislý cestovatel obrací na cestovní kanceláře s prosbou o částečné využití jejich služeb. Velkou roli zde však nesehrává pouze cena, ale také možnost vzít si s sebou po dohodě s organizátorem zájezdu objemnější či větší počet zavazadel než je obvyklé u linkové dopravy. Ale proč to tady všechno píšu?

Také já jsem si vzhledem ke zvolenému ročnímu období, cílové destinaci a nutnosti přemístit kromě sebe i kolo, rezervovala u nejmenované české cestovní kanceláře dopravu na Korfu."Z Prahy se odjíždí z Černého mostu", zněla první, dle dámy postačující informace o místě odjezdu. Mimopražským tato informace nejspíše nic neříká, ale ani znalcům pražských nádraží by toto upřesnění nemělo stačit. Takže.."minibus bude přistaven na naše obvyklé místo"..Po vyžádání dalších detailů.."Víte kde je konečná metra Černý most a nádraží pro dálkové autobusy..". Ano, vím, tedy, jsem aspoň do té doby, než jsem byla na nástupišti sama, měla pocit, že vím.

Telefonní číslo, které jsem na řidiče od cestovní kanceláře dostala (asi věděli proč ho dávají), mě sice zpočátku uklidňovalo, ale po jeho vytočení jsem zřejmě vytáčela hlavně řidiče, a tak mi telefony nebral...5 minut po plánovaném odjezdu...10 minut...čtvrt hodina... Opouštím svá zavazadla (není to lehké nosit na rameni své horské kolo) a vydávám se na průzkum konečné metra Černý most. Nebylo těžké uhodnout, kde by mohl autobus stát, ale ...zastávka dálkových autobusů to nebyla. Vracím se tedy pro svá zavazadla a nastupuji do minibusu s přívěsem. Údiv řidiče nad tím, že zatím v autobuse sedí pouze pět cestujících z devíti oznámených, neznal mezí.

Po další půlhodině vyrážíme na cestu. U Humpolce zastavujeme u "benzinky" a čekáme na další zmatené turisty. Nakonec řidič vytáčí jejich telefonní číslo a dohodnou se na tom, že skutečně nestojí u stejné benzinové pumpy. Po čtyřiceti minutách čekání tedy opět nastupujeme do autobusu, na další zastávce nabíráme poslední oběti zájezdu a vyrážíme.

V Brně nepřestupujeme na autobusovém nádraží, jak by se dalo předpokládat, takže ti co se nechali zmást horkem a cestou do Brna vypili většinu svých pitných zdrojů, mají smůlu a musí počkat až k hranicím s Rakouskem. Po přeložení svých zavazadel z minibusu do autobusu očekávám povel průvodce k nástupu do autobusu, neboť by po mně měl vyžadovat peníze za dopravu. Nic takového se neděje. Stejně jako ostatní nastupuji neorganizovaně do autobusu tak, jak je pro klasického cestovatele zvykem, pokud nemá místenku. Jsem vděčná za volné sedadlo vedle sebe. "Malé velké" příruční zavazadlo s notebookem a foťákem si své místo na sedadle zaslouží poté, co zjistím velikost zavazadlového prostoru nad sebou a místo na nohy mezi sedačkami. Pohodlně se usadím, po rušné, balící noci zavírám oči, když mě vyruší po autobuse zmateně pobíhající muž středního věku. Volná místa se v autobuse ještě vyskytují, a tak nechápu důvod jeho vytřeštěných očí a neklidného postoje. Tu však přichází muž činu se zasedacím pořádkem na papíře, který jsem neměla, stejně jako ostatní, tu čest předtím blíže shlédnout. "Tak dost, to se musí dát do pořádku! Tenhle pán nesedí u své rodiny!". Probouzím se úžasem nad bystrostí a starostí opáleného muže s nažehlenými puky na kalhotech. Něco mi říká, že jde o průvodce. Je dobré vědět, kdo ode mě bude žádat peníze za cestu. "Jak se jmenujete?..Tak to máte sedět na čísle 24. Prosím Vás, copak to nechápete, že chce rodina sedět pohromadě?", snaží se přesvědčit člověka sedícího na čísle 24 o spravedlnosti, které se tu, zdá se, nedostává. Oslovený člověk však sedí u své rodiny. Dívka sedící přede mnou pošilhává po místě vedle mě. Nemám nic proti, ovšem věc nakonec dostává zcela jiný ráz. Snad právě volné místo vedle mě vyprovokovalo rádoby průvodce k vybídnutí mé osoby k vyslovení svých iniciálů. Očividně nesedím na svém místě. Na odtajněném seznamu se najdu pod číslem 20. Oznámím tedy průvodci, že mi bylo přiděleno sedadlo s číslem 20, ale sedím na čísle 17. Průvodce nenapadne nic geniálnějšího, než zajít k člověku na čísle 20 a zeptat se ho jestli nosí mé jméno. Vcelku jsme si oddychla po zjištění, že v autobuse nemám jmenovkyni. Nakonec usedám na místo mezi polskou rodinu (zřejmě se tato rodina nemá ráda, když mezi sebe vzala mě), na sedačku pod jiným číslem než je číslo 20. Dívka, která by mi určitě byla lepší společností než příslušníci polské rodiny, kterým jsem nerozuměla ani slovo, seděla nakonec také v rámci naprosto cizí rodiny.

Každopádně tím sranda nekončí. Jaké bylo mé překvapení, když na rakouských hranicích na nás vytáhli váhu a zjistili, že náš autobus nevyhovuje svojí hmotností rakouským křehkým silnicím. Ačkoliv je v Řecku, snad kromě drogistického zboží, přibližně stejná úroveň cenové hladiny jako v Čechách, proviant v našem autobuse odpovídal cestě na pustý ostrov. Nezbývalo nám než přejet hranice na jiném hraničním přechodu a hlásit, že jsme již část proviantu vyhodili. S více než hodinovým zpožděním vjíždíme s plnou parádou a těžkým, přetěžkým autobusem do země našich jižních sousedů.

Bylo by ovšem velkou chybou nezmínit se o radě pana průvodce co se razítka v mém pasu týče (kvůli platnosti pojištění). Celníci na rakouských hranicích po nás nevyžadovali pasy, a tak jsem žádala průvodce, zda by mohl na hranicích chvíli počkat, abych si mohla dojít pro obrázek s datem a místem přechodu hranic. "Tak Vám ho tam dají na italských nebo řeckých hranicích...", šokovala mě odpověď našeho, cestovkou pověřeného velitele. V letu jsem si pod vousy zabrumlala cosi o Evropské unii a požádala řidiče o otevření dveří.

Tvrdým oříškem byl pro průvodce zřejmě i trajekt, kdy po přidělení lodních lístků nebyl lidem schopen říci o jízdě na lodi vůbec nic. A tak si po nalodění lidé s lístkem označeným DECK (paluba) vskutku sedali na lavice a sedačky na palubě. Vzhledem k tomu, že za dvě hodiny se stmívalo a teplota odpovídala jarní noci, pobíhali tito náhlí bezdomovci v šortkách a s příručními zavazadly po noční palubě, od vypolstrovaných lavic v restauraci k odpočinkovým lavicím na chodbách mezi jednotlivými kajutami. Na těchto místech je však personál spát nenechal, a tak jsem se ráno dívala lidem do obličejů všelijakých výrazů a s kruhy pod očima. Přitom místnost se sedadly vyhrazená pro cestující s lístkem označeným SEAT (sedadlo), byla poloprázdná a okupovali ji pouze lidé s lístkem DECK, ovšem vybaveni informacemi získanými ať již vlastní či předanou cizí zkušeností.

Co dodat? Nikdo neočekával horského vůdce nebo doktora věd, ale také ne člověka, který se zřejmě vyjel na den zahřát do jižních moří a stal se tak spíše jedním z účastníků zájezdu než jeho technickým průvodcem. Doba strávená na cestě se oproti klasickým linkovým trasám (bus do Benátek, půlden na prohlídku Benátek, trajekt z Benátek) nezkrátila. V celkovém zúčtování vyjde trajekt z Brindisi (I) cestovní kancelář mnohem levněji než cesta lodí z Benátek, a tak místo prohlídky Benátek a slunění se na lodi, trávíte parný den přejížděním apeninského poloostrova v překlimatizovaném, tudíž ledovém, autobuse. Jste omezováni množstvím pozřených tekutin (nestavíme, máme zpoždění, záchod v autobuse používejte jen v krajních případech) a v případě, že si s sebou berete na loď spacák, jste středem posměchu (ovšem jen do chvíle, než se jde spát).

Nikdo z nás není dokonalý a cesta nikdy neprobíhá bez střípků a překvapení. Nezávislým cestovatelům budiž tedy tento článek připomenutím možnosti průběhu služeb organizovaných, organizovaným turistům ať slouží k otevření mysli a udržení si rozumu v bdělém stavu i při existenci předplaceného rádce.