Ghana

Lidé Doprava Ubytování

Ghana není přeplněná turisty, to ale rozhodně neznamená, že tu není nic k vidění. Největší turistickou atrakcí jsou především pevnosti na pobřeží Atlantického oceánu, které sloužily jako překladiště otroků. Pevnost Elmina z konce 15. století je dokonce nejstarší stále stojící budova postavená Evropany v subsaharské Africe. V národním parku Kakum je k „prolétnutí“ tropický deštný prales. Provazové konstrukce, po kterých se procházíte, visí místy i 30- 40 metrů nad pralesem a jsou v Africe unikátem. V Akosombu je ke shlédnutí obrovská vodní elektrárna, která dodává elektřinu téměř celé Ghaně a je roztáčena vodou údajně největšího umělého jezera na světě - Lake Volta. Po takzvaných silnicích se dostanete na sever země, kde ve Wechiau plujete na kanoi mezi odpočívajícími hrochy.

Nic z toho se ale nevyrovná návštěvě národního parku Mole. Procházka, při které chodíte mezi divokými slony, antilopami, prasaty bradavičnatými a opicemi pouze s průvodcem, o jehož pušce, která by vás případně mohla ochránit, nemáte velké iluze, je vskutku nezapomenutelná.

Lidé
Přesto mě v Ghaně nejvíce okouzlili samotní Ghaňané - neuvěřitelně přátelští lidé, které v Ghaně potkáte na každém kroku. Jsou ochotni pomoci při jakémkoliv problému. Když chcete staříkovi po patnácti minutách, co s vámi chodí po městě a pomáhá najít hotel, dát alespoň pár drobných, téměř dotčeně se na vás podívá. Nedělá to přeci kvůli penězům. Je sice pravda, že v oblastech, kde jsou penězi od turistů již trochu zkažení, od vás občas někdo nějaké peníze chce, ale většinou to jen zkouší a jsou vděčni i za to, že si s nimi jen chvíli popovídáte. Úředním jazykem Ghany je angličtina, většina lidí ji ovládá alespoň na základní úrovni.

Jako běloch je člověk v Ghaně výbornou atrakcí. Občas se stane, že za vámi třeba dvě stě metrů běží malý černoušek, jen aby se vás dotknul. Na každém kroku slyšíte „Hi obrogni (=bělochu)! How are you?“ a všichni by se s vámi hned pouštěli do řeči. Za tři neděle jsem měl nespočetně nabídek k sňatku, většinou od bratrů nabízené dívky. Výjimkou ani nebylo, když za mnou přišla krásná černoška sama s otázkou, jestli mám dívku a zda si ji nechci vzít. V takovéto situaci si ale člověk musí uvědomit, co ho asi tak čeká. V Ghaně nejsou platy moc vysoké (číšník si za den vydělá třeba jen 20 - 40 Kč), ale když už má někdo dobrou práci a vydělává slušné peníze, nezačne si většinou dopřávat většího luxusu. Je samozřejmé, že se o peníze rozdělí s širokou rodinou.

Přestože jsou v Ghaně všichni běloši považování za velmi bohaté, šance že budete při dodržování základních bezpečnostních pravidel přepadení, je velmi nízká. Za největší nebezpečí nočního hlavního města Accra jsou považovány otevřené strouhy, sloužící jako kanalizace, které jsou při velmi slabém nočním osvětlení opravdu lehce přehlédnutelné.

Nejnepředstavitelnější věc se mi stala poslední den, těsně před odjezdem. Místního dělníka jsem se zeptal, jak se nejlépe dostanu na českou ambasádu, že se mi nechce brát „drahého“ taxíka. On mi během pár minut zastavil trotro, vyhnal všechny černochy, co se do něj chtěli nacpat, jel se mnou asi deset minut, zaplatil za mě jízdu, utratil za mě možná i desetinu svého denního platu, rozloučil se a odešel pěšky zpět ke své práci.

Doprava
Ve městech je možné se přepravovat taxíky. Na první pohled je poznáte podle žlutě zbarvené přední a zadní části karoserie. Protože místní taxíky nemají žádné taxametry, cenu je vhodné si dohodnout předem. Od bělocha si řeknou vždy minimálně dvakrát tolik, než by si řekli místnímu. Je tedy výhodné se předem zeptat kohokoliv na ulici, kolik byste za taxi měli maximálně zaplatit. Místní vám vždy rádi poradí a třeba vám i pomohou dohodnout s taxikáři dobrou cenu, která se pohybuje v hlavním městě tak do 30 Kč, jinde většinou do 20 Kč. Za takové částky vás odvezou v podstatě kdekoliv po městě.

Místní po městě využívají tzv. shared taxi. Jako turista ho na první pohled od normálního taxíku nepoznáte. Rozdíl je v tom, že jezdí stále po stejných trasách, jejichž cílovou stanici taxikář vykřikne ve chvíli, kdy míjí pravděpodobné nástupiště. Pokud tápete ve vykřikovaných názvech, není nic jednoduššího, než se opět obrátit na kolemjdoucího domorodce. Cena za projížďku většinou nepřesáhne 6 Kč.

Na delší vzdálenosti je asi nejlepší zvolit dopravu místními autobusy, například státní STC. Jsou neuvěřitelně levné a celkem v dobrém stavu, jen se nesmíte divit, že do autobusu s kapacitou 40 lidí se jich vejde 80 i více. Jejich největší nevýhodou je, že většinou nejezdí moc často.

Pokud nebudete chtít čekat třeba až do dalšího dne, nabízí se dopravní prostředek zvaný trotro. Trotro je malý mikrobus, do kterého se občas vmáčkne i přes dvacet lidí. Nejezdí podle žádného jízdního řádu, vyráží až když se naplní, což naštěstí většinou netrvá déle než půl hodiny. Je to asi nejběžnější způsob dopravy po Ghaně, a tak v nich člověk zažije opravdu zajímavé věci. Jezdí až do té doby, než se úplně rozpadnou. Nám se asi po dvaceti kilometrech cesty rozbil motor. To mě ani nepřekvapilo tak jako rychlost, s jakou pro nás přijelo trotro náhradní. Bohužel tomu po deseti kilometrech upadla zadní náprava. Výjimkou nejsou ani dveře držící pouze na provázku, či hodinová přestávka uprostřed buše, když dojde benzín. Silnice, tedy uježděná hlína s obrovskými vymletými koryty, a řidiči, kteří po ní jezdí až dvojnásobnou rychlostí než kterou by si po ní dovolil jet Evropan – kaskadér, si i zde pravidelně a poměrně často vybírají své oběti.

Ubytování
Ubytování je v Ghaně poměrně levné – od 40 Kč do 150 Kč. Hotely i guesthousy jsou většinou překvapivě dobře udržované. Tekoucí voda je sice většinou výjimkou (tedy mimo vetší města, kde tekoucí voda teoreticky je, ale často neteče), ale jak se člověk dovede dobře umýt v pěti litrech vody, kterou si přinese v kýblu, jsem předtím nevěřil. Pokud se vám náhodou stane, že dorazíte do místa, kde jsou všechny pokoje v jednom jediném guesthousu ve vesnici obsazené, nezoufejte, vždy se nějaké řešení najde. Od romantické noci na střeše hliněného hotelu až po pokoj domorodce, který vám ho za pár drobných propůjčí.

V mnoha lidech asociuje Afrika hlavně hlad, občanské války (Sierra Leone, Liberii a dalších zemich) nebo nebezpečná velkoměsta jako Johannesburg, Nairobi, Lagos, kam by bílý člověk neměl raději ani vkročit. Ghana pro mě do této klasifikace nespadá.

Foto: Jakub Čížek