Turecká KAPPADOCIE

Mezi nejaktivnější přírodní síly patřily sopky Erciyes a Hasan. V usazených sopečných tufech byl později dešťovou vodou a větrem vymodelován pohádkový barevný svět skalních pyramid a různých, až sto metrů vysokých bizarních útvarů, ve kterých lidé vyhloubili řadu kostelů, klášterů i měst. Šlo o jedno z největších mnišských středisek v Turecku, vzniklé po vpádu Seldžuků.

Málokdo ví, že Anatolie, tedy asijská část dnešní Turecké republiky, byla po mnohá staletí nejživějším centrem křesťanství ve Středomoří. Konaly se zde koncily a působila tu řada významných duchovních myslitelů. Autorita tehdejšího hlavního města Caesarey (dnešního Kayseri) dosahovala až na hranice současného Iránu. Unikátní formy umělecké tvorby v této oblasti odpovídají vývoji a historii. Před tím, než se v roce 18 n.l. stalo součástí Římské říše, bylo po 300 let místní království nezávislé na okolních mocnostech. Bylo složeno z ministátečků ovládaných kněžími. Ještě před příchodem křesťanství bylo náboženství v Kappadocii pod vlivem myšlenek pocházejících z někdejší Persie a obyvatelstvo mělo vlastní jazyk používaný až do 4. století. V roce 381 n. l. se Caesarea dostala pod konstantinopolský patriarchát a od té doby byla pod stále silnějším vlivem metropole na Bosporu.

Vstupujeme do podzemního města Derinkuyu a cítíme chlad. Je to příjemná změna oproti venkovní čtyřicítce. Derinkuyu znamená v překladu „Hluboká studna“ a my již chápeme proč. Město tvoří labyrint chodeb a místností o ploše 1500 m2, rozložených do 8 pater, dosahujících 55 metrů hloubky. K vidění jsou stáje a obytné místnosti ještě z doby Chetitů, křesťanský kostel ve tvaru kříže, křtitelnice, skladiště obilí a vína. Propojovací tunely jsou zakončeny obrovskými kamennými koly, která v případě nutnosti mohla zabránit útočníkům v dalším postupu. Jeden takový tunel údajně vede až do 9 km vzdáleného Kaymakli. Nechybí zde ani pověstná studna a ventilační systém, který spolu s pórovitostí tufu, ze kterého je tu vlastně úplně všechno, umožňoval rozdělávání ohně i v nižších patrech.

Vycházíme opět ven. Dnes nás ještě čeká zastávka u solného jezera a potom přejezd na základnu pod sopku Erciyes, nejvyšší vrchol v Malé Asii. Vystoupáme až do 3700 m.n.m., odkud je za příznivého počasí vidět Černé i Středozemní moře a snad i bájný Ararat…

O dva dny později se už probouzíme přímo na dně nádherného údolí Ihlara, které je vytvořeno řekou mezi červenými kolmými stěnami, vytvářející spolu s kostely vytesanými do skal překrásnou scenérii. Zdejší kostely jsou velmi zachovalé. Na nástěnných malbách můžeme pozorovat, že Kappadocie byla vždy místem setkání různých civilizací. Důkazem jsou například postavy v arabském oblečení na křesťanských freskách. Turisté objevili toto údolí až v posledních letech. Snad proto působí tak autenticky také vesnička Belisirma na druhém břehu řeky. Když jsme do ní zavítali, propadli jsme se o několik století…

Mezi prvními osadníky Kappadocie byli Chetité, jejichž hlavním městem byl Chattušaš. Do jejich říše neustále přicházeli imigranti nejen z Evropy, ale také ze střední Asie. Výsledkem byla pestrá směsice ras a jazyků, která kolem roku 2000 př. n. l. vytvořila velmi zajímavou kulturu, na svou dobu velmi pokrokovou, používající klínové písmo (rozluštěné Čechem Bedřichem Hrozným) a soupeřící o moc s Egyptem. Po jejím pádu bylo toto území kontrolováno různými menšími národy, jako byli Lýdové a Frýgové na západě nebo říše Urartu na východě. Tato situace trvala až do poloviny 3. století př. n. l., kdy byl lýdský král Croesus poražen Peršany pod vedením Kýra. Jejich nadvlády byli zdejší občané ušetřeni díky příchodu Alexandra Velikého, za jehož nadvlády od roku 333 př. n. l. požívali po 350 let relativní nezávislosti, dokud sem nezačali, vybudováním Caesarey jako hlavního města, zasahovat Římané. Jejich anexe však také nebyla příliš tíživá, jelikož vzhledem k odlehlosti, se Římská říše a po nich Byzantinci, spíše soustředili na pouhé udržování stezek umožňujících obchod s Východem. Místní obyvatelé se živili v podstatě jako nyní. Žili v kamenných obydlích, pěstovali vinnou révu a jejich ekonomika byla postavena na zemědělství. Ničeho si nevšímali a nikdo si nevšímal jich. To byla živná půda pro různé myšlenky, filosofie a názorové směry. Jedním z nich bylo křesťanství, představované zde působícím sv. Pavlem. V dalších letech, s postupně narůstajícími arabskými nájezdy, se obyvatelstvo stahovalo do ještě odlehlejších oblastí, do hor, kde si budovalo ve skalách obydlí, kostely a kláštery. V 11. století přišli ze střední Asie Seldžukové, kteří místní nejenže nechali v klidu, ale dokonce je i ekonomicky zainteresovali na udržování a zlepšování obchodních cest a budování tzv. karavanserajů, čili jakýchsi prvních campingů, či zájezdních hostinců, které jsou rozloženy podél tehdejších stezek dodnes. Seldžukové byli poraženi Mongoly v pol. 13. stol. Kappadocie byla řízena Karamanskou dynastií z Konyi, dokud nebyla ve století čtrnáctém připojena k Osmanské říši. Poslední z řeckých křesťanů opustili tuto oblast v roce 1926 v rámci mezivládní dohody o výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem.

Přijíždíme do Göreme, turistického centra oblasti, jež byla také vyhlášena národním parkem. Nachází se tu, kromě campu s „olympijským“ (jak tvrdí majitel Osman) bazénem, také skanzen, s nejkrásnějšími freskami v kostelech vytesaných ve vulkanickém tufu. Jsou na nich výjevy ze Starého zákona i ze života svatých. Po jejich prohlídce si můžete vypít šálek silného čaje ve skalní restauraci nebo pokračovat procházkou mezi kamennými „hřiby“ a „komíny“, kterých je tu nepřeberné množství. Mají různé tvary, některé jsou zašpičatělé, jiné oblé, liší se i barvami. Nechybí ani přímo učebnicové stolové hory a my litujeme, že film má jen 36 snímků. Kolem nás projíždí povoz tažený oslem. Na korbě má hromadu obrovských melounů. „Nechcete si koupit? Aspoň jeden“, žadoní. „No, nevadí, tak si vezměte kousek jen tak“, říká prodavač a už ukrajuje obrovský červený srpek. „Třeba vám zachutná.“ Díváme se za ním, mizí mezi těmi podivnými útvary. Se svým oslíkem a melouny. Už ho známe. Bez jeho pokřiku „Karpůůůůůůůůůz“ by to tu nebylo ono.

Fascinující na celé oblasti je, že stále funguje tak jako dřív. Pórovité jeskyně jsou stále obydlené, pole jsou stále hnojena trusem ze 4000 let starých holubníků, hrnce jsou stále páleny stejným způsobem (jak jsme mohli i sami vyzkoušet) z červeného bahna největší turecké řeky Kizilirmak. Vinná réva se tu pěstuje již od dob Chetitů a také koně, podle nichž má Kappadocie své jméno, v jazyce Chetitů to totiž znamená „Země dobře krmených koní“, plní spolu s mulami a osly v zemědělství a dopravě tutéž úlohu jako před staletími. Je fakt, že v posledních letech se rozrůstá počet cestovních kanceláří, které tu působí, staví se hotely, lecččemu se tu říká penzion či restaurace. Přesto si myslím, že Kappadocie je svá, a že na rozdíl od jiných oblastí ona ovlivňuje lidi, kteří sem přijíždí, a nikoliv naopak.

Až sem pojedete, dáte mi za pravdu. Odjíždíme vždy při západu slunce a v autobuse bývá takové dojemné ticho. Nikdo nemluví. Všichni se pokouší, ještě než přijde tma, vrýt si tuto krajinu i s jejími obyvateli do paměti…

Autor je průvodcem CK Poznání