Divoké Portugalsko

   Něco takového je možné i v našem civilizovaném světě, jenom musíte vědět kde. Já jsem taková místa objevil v Portugalsku. Čím to je, že v Portugalsku existují překrásná místa, aniž by se vyskytovala na každé pohlednici, a která jsou pro našince zcela úchvatná, protože podobná u nás nenajde, i kdyby se rozkrájel? Napadlo mě hned několik důvodů :  

          ·  Samozřejmě jedním z nich je geografická poloha Portugalska. Má zcela jiné klima, protože je mnohem víc na jihu a ještě k tomu je z poloviny omýváno mořem. Má mohutné řeky a je dost hornaté. To už jsou dost dobré předpoklady, aby v něm bylo něco, co u nás není.
          · I když Portugalsko má přibližně stejně obyvatel jako naše republika, má větší rozlohu, takže hustota osídlení je menší. Navíc osídlení Portugalska není moc rovnoměrné, ale spíše je soustředěno do několika oblastí a zbytek území je prakticky prázdný. Žádné vesničky na každém kroku jako u nás.
          · Hlavním důvodem je ale mentalita samotných Portugalců (to se týká všech jižanských národů). Oni pojem turistika tak, jak je vnímán u nás, totiž vůbec neznají. Chodit po horách s báglem to není nic pro ně. Jejich turistika by se dala nazvat autoturistikou. Prostě tam, kam se nedostanou autem, tam je nedostanete. Ti dobrodružnější cestovatelé jezdí džípem. Z toho taky vyplývá, že jakoukoliv turistickou značku budete na stromech hledat úplně zbytečně, protože turistické značení v Portugalsku neexistuje.

    Některá místa, která jsem popsal, byste marně hledali v jakémkoliv průvodci. Já sám jsem je objevil jen díky svému kamarádovi, který je rodilý Portugalec a splňuje pořekadlo o výjimce potvrzující pravidlo, protože zrovna on typickým Portugalcem, co se turistiky týká, není.

    Ostrovy Berlenga jsou vlastně ptačí přírodní rezervací. Povoleno je chodit jen po vyšlapaných pěšinkách. Nikdo to sice nekontroluje, ale ani není třeba, protože jen blázen by se vydal mimo ně. Všude totiž hnízdí racci, kteří jsou dost agresivní ,a pokud se přiblížíte k jejich hnízdům, tak na vás budou nalétávat. Životu nebezpečné to zrovna není, ale nic příjemného. Je na nich jen jedna pláž, kterou navštěvují turisté, ale jen málokdo na ostrovech zůstane přes noc, většina se vrací večer lodí nazpět. Přespat se dá v kempu o kapacitě kolem 30 stanů. Na ostrovech je jeden malý obchod a jedna restaurace, ale je jasné, že čím si toho s sebou více přivezete, tím lépe. Má to jenom jednu malou chybu, na celém ostrově není sladká voda, ani ve sprchách v kempu, prostě nikde. Ale když budete stát na ostrově, rozhlédnete se kolem a uvidíte tu nádhernou krajinu, tak na to hned zapomenete a určitě nebudete litovat.

    Na ostrovy se dá připlout z přístavu Peniche. Lístky na loď si koupíte přímo na molu a vyjde vás to kolem 450 Kč i se zpáteční cestou. Hned při vstupu na palubu nám rozdali igelitové pytlíky na zvracení. S výsměchem v tváři jsem ho schoval někam do báglu a cítil se skoro dotčeně, že mě (takového cestovatele) tak podceňují. Po půl hodině plavby jsem ho začal radši hledat, a i když jsem ho nepoužil, tak ještě 3 hodiny potom, co se má noha dotkla pevné země, jsem se třepal jak ratlík. Místo v kempu si objednáte a zaplatíte v informačním středisku v Peniche. Pokud se rozhodnete na ostrově stanovat, tak si s sebou rozhodně nezapomeňte vzít kus igelitu nebo hadru, kterým přikryjete celý stan, protože ta ptačí hovna nejdou ze stanu pořádně smýt.

Portugalské zříceniny
  V Portugalsku je spousta malých velmi dochovaných hradů, které pro naši zemi nejsou vůbec typické. Ty nejproslulejší jsou ve městech a městečcích a najdete o nich zmínku v každém průvodci. Jenže ve své historii se Portugalsko muselo především bránit (ať už proti nájezdným kmenům, Arabům či Španělům), a tak téměř na každém kopci kdysi stál nějaký obranný a strážný hrad. Dnes jsou to už hlavně zříceniny, ale krásné je na nich to, že turistu na nich hned tak nepotkáte. Klidně v takové zřícenině můžete nocovat a zaručuji vám překrásné romantické chvíle. V každé mapě najdete plno značek hradů, stačí si jen vybrat. Já jsem navštívil zříceniny v Marialvě a Numau. Má to ale malý háček, jak už jsem říkal, skoro nikdo a nic tam nejezdí, takže je celkem problém se k nim dostat. Na autobusy můžete skoro zapomenout a stopem se tam asi taky nedostanete (ne že by se v Portugalsku špatně stopovalo, ale znáte to, kde nic není, ani smrt nebere). Nejlepší proto bude, když si pronajmete auto.

Vodopády
  Musím se přiznat, že portugalské vodopády mi úplně vyrazily dech. Něco tak nádherného jsem fakt nečekal. První, který jsem viděl, je na severozápadě Portugalska v národním parku Parque nacional da Penada Geres na řeceFafiao. Je to menší kaskáda vodopádů (menší ve srovnání s tím druhým, ne ve srovnání s českými vodopády) v úžasném prostředí. Prozkoumal jsem i část řeky Fafiao po proudu a prostě nádhera. Jsou v ní obrovské balvany, takže to ani nepůsobí jako řeka, ale spíše jako soustava malých jezírek. Dodnes mě mrzí, že jsem tento národní park neprošel pořádně, protože by to určitě stálo zato.

  Druhý vodopád je taky na severu, tentokráte v národním parku Parque natural do Alvao. Na rozdíl od toho prvního, který je vnořený v lese, je tenhle ve skalách. Je tvořen 4 vodopády pod sebou od nejmenšího po největší. Pod každým je jezírko, ve kterém se dá krásně koupat. Tyhle vodopády jsou mnohem mohutnější než ty předchozí, vůbec ta krajina je mnohem drsnější. K tomu čtvrtému jsem už měl strach se přiblížit, protože měl obrovskou sílu a padal minimálně z 20 metrů. U toho horního se za hezkého počasí objevují turisti, ale na těch níže položených už nepotkáte nikoho. To mi věřte, jinak bychom si s kamarádem nedovolili v přísně katolickém Portugalsku koupat se nazí. Dvakrát jsem u něho stanoval, i když je to v parku zakázané, ale problémy jsem neměl ani jednou. Dobře se předzásobte, protože do nejbližší vesnice je to pěkný kus, ale zase vám to vynahradí cesta překrásnou hřebenovkou.

Kaňon podél řeky Douro
  Jedná se o část řeky Douro tvořící přírodní hranici mezi Portugalskem a Španělskem. Možná, že slovo kaňon je mírně nadnesené, ale to vůbec nevadí. Krajina je to drsná a můžete jít desítky kilometrů, aniž byste potkali živou duši. Nad hlavami vám občas přeletí orel a jedinou vaší starostí bude, abyste nezakopli o nějaký šutr, když se budete kochat pohledem na krajinu rozprostírající se všude kolem vás.