Běhající japonští mniši

Denní dávky

Takto absolvují mniši malé japonské buddhistické sektytři tréninkové cykly po 100, 300 a 1000 dnech. Posledních 200 dnů poslední tisícidenní etapy se denní kilometrická dávka zvyšuje na 84 km. Po třech cyklech, jejichž naplnění obvykle trvá sedm let, mají tak bohoslovci v nohou celkem 64 800 kilometrů. Na konci je čeká poslední nejtěžší vrcholový stupínek – diori. Po sedm dní v kuse se nesmi jíst, pít a spát. Vodu přijímají mniši pokožkou pobytem ve vlhkém horském vzduchu.

Osvícení přes diori

Tato sekta prosazuje cestu poznání v podobě tzv. Fudo Myo-o (Wrathful King of Mystic Knowledge). Věří, že k osvícení mají nejblíže právě prostřednictvím běhání po prudkých svazích kombinovaného s modlením a meditacemi. Je to jejich způsob, jak se vyrovnat s pozemským životem.
Nejobtížnější je nespat. Říká se, že ten který prošel diori, překonal svou smrt a vrátil se do života se smysly zostřenými více, než je obvyklé u zvířat. Během diori adepti osvícení prý opravdu působí neživě a z lékařského hlediska by mohli byt považovaní za mrtvé.

Úspěšní absolventi

Prvním člověkem, který dokončil celou proceduru, byl mnich So-o, jemuž vnuknul tuto myšlenku silný mystický zážitek z roku 1787, jež prožil při koupeli ve vodopádu hory Hiei. Od 19. století maratonské odříkání Fudo Myo-o dokončilo 50 mnichů.

Jiné japonské metody

Jestliže tedy sportujete a při svém tréninku citíte stereotyp, nebo vám vyplavené endorfiny už nepůsobí takový požitek, běžte cestou Fudo Myo-o a možná dojdete i osvícení. Pokud raději zůstanete u svého tréninkového plánu, můžete zkusit jiné japonské metody – zazen, kdy se pohroužíte do meditace s co nejprázdnější myslí, a koan, kdy trávíte čas přemítáním nad zdánlivě nelogickým výrokem např: “tlesknuti jedné ruky”.