Muzicírování v Itálii

Hraní nás náramně baví a trávíme jím docela dost času. Proč nespojit příjemné s užitečným a něco si přivydělat pouličním vyhráváním? V našem případě se jedná o duo housle – viola. V létě jsme tedy sbalily fidlátka a vydaly se do Itálie, nejlépe do Benátek.

Benátky

Abychom si přejezd Alp užily a obešly se bez dálničních známek, zvolily jsme místo dlouhých rakouských  tunelů vysoké průsmyky a šťastně dojely do severní Itálie. Ten kraj nám byl povědomý. Možná i proto, že maličké pumpy u okresek, po kterých jsme si to kodrcaly, připomínaly ty naše před dvaceti lety, všude byl jakýsi útulný nepořádek a přátelské podnebí. Druhý den jsme dojely do věčně kouzelných Benátek.
Parkoviště Troncetto, které se jako nejlevnější nachází hned u konce mostu na ostrov, se nám stalo za 20 Euro stájí pro automobil i hotelem. Autosedačkovou ložnici jsme shledaly překvapivě pohodlnou, ve velkých umývárnách prázdno, skvělý výhled z balkonu – plošiny čtvrtého patra. Na dalších štacích jsme již s naší pojízdnou ubytovnou parkovaly u chodníku pod stromem. V Benátkách však parkování načerno nikomu neprojde.
Procházely jsme Benátky a nevěděly, jak začít. Posilnily jsme se jakousi miniaturní lahví vína. Odvahu sice dodá, ale prsty po něm jaksi zhloupnou. Rozbalily jsme nástroje v příjemném klidném podloubí, hned u nejslavnějšího mostu přes Velký kanál. Brzy jsme byly vykázány na La Strada nuova, novější ulici s hotely a kostely, kde jsou podobné produkce povolené. Tam jsme mohly hrát bez placení a bez problémů. To zase neprojde nikomu v Praze.
Už když jsme stavěly pultík, shromáždila se poblíž kolemjdoucí mládež a čekala, co bude. Pokus o klasickou produkci slušně oděných dam se smyčci je ale otrávil během pár vteřin a měly jsme zase klid. Pozdější vzpomínka na náš seriózní začátek nám vydala na hodinu smíchu. Problém není v klasické hudbě, ale musí být opravdu dobře vybraná a, jak jinak, ve správný čas na správném místě, v příhodnějším složení, než bylo to naše.  Zabalily jsme tedy noty a nakonec došly od improvizace až k písničkám v kánonu.
Asi bychom si i něco vydělaly. Chybělo k tomu jen málo -  vydržet na jednom místě déle než čtvrt hodiny. Někdy si ale člověk musí zajet těch tisíc kilometrů, aby přišel na to, že jeho povaha má jistá omezení. Jednoduše nám ani trochu nesvědčilo, že jsme se místo jako na dobrovolném koncertě cítily – nu, jako na ulici. Většina přispěvatelů prošla v rychlosti a něco přihodila. S naší nezkušeností to ani nemohlo vypadat jinak.
V domnění, že nás možná brzdí respekt před Benátkami, jsme jim zamávaly a odjely do Padovy. Tři hodiny jsme v Padově neuroticky procházely jedinou příhodnou ulicí tam a zpět, a pak na pracně vybraném místě – zase nevydržely.
Hraní na ulici vyžaduje i značnou dávku komediantského nadání, možná exhibicionismu v dobrém smyslu slova, a samozřejmě trpělivosti a odolnosti. Nic z toho nám nešlo ani trochu. Kdybychom to nezkusily, nevěřily bychom tomu. Ovšem už jenom posezení v kavárně v postranní uličce, kde voněla pravá italská čokoláda hustá jako pudink, kde se s námi v tu ránu spřátelilo celé osazenstvo a s babičkou kouřící jednu žitánku za druhou jsme si i bez znalosti italštiny skvěle popovídaly, to za tu cestu stálo.

Máš jiné zkušenosti s prací v zahraničí?
Poděl se o ně s ostatními čtenáři Kalimery!
Článek zveřejněný i v tištěné podobě časopisu Kalimera
získává slevu 10 USD na službu vrácení daně
od společnosti TAXBACK.
Platí pro příspěvky došlé do 30. ledna 2006.