Na kole mezi pagodami

Úsvit nad Baganem
Mocně se opírám do pedálů, abych se aspoň trochu zahřála. Frčíme si to po rozbité úzké asfaltce směrem ke Starému Baganu, nejúžasnější  barmské památce ležící na řece Ayeyarwady, asi 700 km severně od Rangúnu. Začínám si zvykat na půjčené kolo. Protože i po deseti kilometrech stále jede i brzdí, prohlašuji ho za výjimku potvrzující pravidlo a začínám ho dokonce proti své zásadě mít ráda.
Tmu střídá hustá bílá mlha, z které vystupují stíny buddhistických stup a pagod. Dostávají proti růžovějícímu nebi jasné, černé obrysy. Je jich tu tolik! Na 40 hektarech se jich tady tísní přes dva tisíce - malé, velké, pobořené zemětřesením, některé opravené, staré až 800 let.  Za chvíli se již na obzoru stydlivě rozsvěcuje červená koule a během pár minut zalévá zlatem všechny stupy za námi. Bez kol bychom z tohoto rozlehlého historického areálu v Baganu viděli jen nepatrnou část.

Kolo versus klimatizovaný autobus
Pod pagodou Švesandó se kolem páté večer sjíždí všechny turistické autobusy. Průvod obézních Němek v khaki vestičkách statečně supí do příkrých schodů, aby shlédly z vrcholku pagody západ slunce nad Baganem. Za turisty přibíhají prodavači pohlednic a jiných turistických cetek. Odemykáme kola a chceme co nejrychleji zmizet.
Už skoro sedím na kole, když mě někdo chytá zezadu za popruh od foťáku. Razantně se obracím. Vidím vyplašenou drobnou Barmánku, jak si hraje s kovovými karabinami, kterými si připínám tašku s foťákem ke kolu. „Dej!“ šišlá anglicky. „Ne, potřebuju to,“ odpovídám. Přibíhá její kolegyně - prodavačka suvenýrů a taky škemrá: „Moc hezký, pro mě, pro mě, já dám barmskou tradiční košili, pojď, vyber!“ Zkouší to ještě jeden klučina - prodavač pohlednic: „Máš dvě, tak jedna pro mě a jedna pro tebe, dobrý, ne?"

Li-, li-, lipstick
Celý den nás láká myšlenka strávit západ slunce na pagodě. Její obrovská silueta se rýsuje na obzoru a připomíná pyramidu. Jenže kudy k ní? Mapu sice máme, ale z těch stovek cest, které tu vesničané vyšlapali, je jich tam stejně jen zlomek. Petr je přesvědčen, že tam vede zrovna ta, na které stojíme. Já jsem skeptik, ale proč ji nezkusit. Na křižovatce potkáváme vesničanku se třemi dětmi. Zdravíme se a ona si jezdí prstem po rtech a naléhavě opakuje: „Li, li, li“. Dochází mi to. Tahle drobná žena s nejistým pohledem slyšela, že bělošky nosí v kabelkách rtěnku, a teď chce, abych kouzelnou červenou tyčinku taky odněkud ze zaprášených a roztrhaných kalhot vylovila a nechala jí načervenit si rty. Rozesměje mě to a posílám jí směrem k pagodě Švesandó, kde bude mít u německých turistek s „li-, li-, li-“ jistě větší štěstí.
Její dvě dcerky od nás udržují uctivý odstup. Němý a trochu mentální synek obchází naše kola a celá je osahává. Loučíme se a zahýbáme doprava. Němý chlapeček se rozčiluje, vydává nelidské zvuky, vyskakuje a mává rukama. Ukazuje na cestu doleva. „Dyť ani nevíš, kam máme namířeno,“ brumlá si Petr pod vousy. Za deset minut vjíždíme do hlubokého prachu. „Mám se do toho ještě opřít a rozšlapat to, nebo seskočit a tlačit?“ řeším každou chvíli.Cesta mizí v poli. Možná ten němý chlapeček nebyl až tak mentální. Teď již ale není čas na hledání jiné cesty, jedeme k pagodě přímo za nosem.

Duatlon po barmsku
Drandíme přes brázdy suchého pole, prodíráme se vysokou trávou a ejhle, vyschlá vodní stoka hluboká asi tři metry. Bojujeme s ostnatými akáciovými keři na jejím dně a Petr vynáší kola na protější pole, které, jak jinak, zase končí stokou. Petr usoudil, že to tentokrát zvládnu a jede napřed. Rozbíhám se s těžkým kolem proti kopci a řítím se plnou parou přes větve i kameny. Už jsem v půlce, když mi pára dochází. Pouštím bicykl, padám na všechny čtyři a táhnu ho za sebou za přední kolo. Když se nahoře snažím dohnat Petra, zjišťuji, že přední pneumatika je prázdná. Nevadí, už jsme blízko.
Zahazujeme kola pod zdí, která obklopuje "pyramidu", a sápeme se po ní nahoru. „Buch!“ seskakuji z dvoumetrové hradby přímo před barmský zájezd ubírající se k oficiálnímu východu. Někteří se lekli, jiní značně znejistěli. „Buch!“ skáče za mnou zarostlý, rozdrbaný a ušmudlaný Petr. Mnozí ze zájezdu se dávají na urychlený ústup k minibusu. Ohromná chátrající "pyramida" je opravdu monumentální. A máme ji jen pro sebe. V obrovských starých prostorách se cítím maličká a nicotná. Nad hlavami nám šustí křídla tisíce netopýrů a v posledních slunečních paprscích pronikajících dovnitř objevujeme na zdech zbytky starých maleb znázorňujících Buddhu.

Cesta zpátky je dlouhá. Defekt neminul ani druhé kolo. Jsou to dobré mašiny, ale dnešní přespolní duatlon nevydržely. Vlastně nám ani tolik nevadí, že musíme těch pár kilometrů do města pěšky. Rudé slunce zapadá přímo před námi a v jeho záři se přes den rozzářené pagody mění zpět v černé obrysy. Bagan se noří do zlatorudého šera a nad krajinou vládne absolutní klid. Všemi smysly cítíme tu majestátní atmosféru a naplno vnímáme naší svobodu. Není nad to být na cestách svým vlastním pánem.