Jeden den v Domě smrti

Smrt je pro nás tabu, vytěsnili jsme ji kamsi do hlubin nevědomí. Tváříme se, jakoby snad ani neexistovala. Jenže smrt je součástí života. V indické Kalkatě se s ní mladí lidé ze Západu dobrovolně setkávají v její nejsyrovější podobě.
"Viděla jsi už někdy někoho umírat?", zeptal jsem se Marie. "Jo, mnohokrát. V televizi," řekla nejistým hlasem. Měl to být žert, Marie se tak snažila zahnat strach a nejistotu. Bylo pošmourné monzunové ráno a nás čekala první služba v Domě smrti.

Marii, Davida, Stephanii a několik dalších francouzských studentů kolem dvaceti jsem potkal v laciné kalkatské ubytovně Armády spásy. "Napadlo nás to letos na Silvestra," vyprávěli a já přemýšlel, jestli je tak bezprostřední, nebo naopak tak cynická. "K ránu, když jsme byli nejvíc opilí, najednou někdo povídá: pojeďme do Kalkaty! Pojeďme pomáhat Matce Tereze!"

Marie a její spolužáci už v životě viděli skoro všechno. New York. Austrálii. Římské Koloseum. Jen lidské utrpení, bídu a smrt ještě nespatřili. Výlet do Kalkaty pro ně byl vzrušujícím prázdninovým dobrodružstvím. Zaplatili jim ho jejich bohatí rodiče.

NEJSILNĚJŠÍ ŽENA SVĚTA

V představách průměrného obyvatele Západu je Kalkata děsivým peklem: městem, kde se na každém kroku válejí hladové děti, žebráci a nemocní leprou, městem, kde na chodnících nocují desetitisíce bezdomovců. Kalkata je oblíbeným mediálním symbolem bídy Třetího světa. Už dávno to není tak docela pravda - indické vládě se povedlo mnoho věcí změnit k lepšímu. Velkou zásluhu na tom má drobná stařenka v modrobílém sárí, kterou indický spisovatel Navin Chawla nazval "nejsilnější ženou světa". Je to přiléhavé přirovnání: než Matka Tereza v roce 1997 zemřela, vybudovala takřka z ničeho rozsáhlý křesťanský řád Misionářů charity, který se dnes stará o desetitisíce nemocných, chudých a opuštěných lidí v mnoha zemích světa.

Dům umírajících stojí hned vedle Kalighatu, jednoho z nejposvátnějších indických chrámů, zasvěceného černé bohyni smrti Kálí. Staří a nemocní lidé z celé Indie se sem sjíždějí umřít v naději, že tak dosáhnou vysvobození z řetězce převtělování. Přes den žebrají, v noci spí na ulici. Než sem kdysi Tereza přišla, končily ve špíně a hladu na ulici i jejich bídné životy. Tereza prý často vzpomínala na zážitek, který ji na myšlenku vybudovat Dům umírajících přivedl.

Na jedné ze svých cest za kalkatskými chudáky spatřila na ulici balík špinavých hadrů. Když přišla blíž, zjistila, že je to stará žena v agónii. Ta dosud žijící lidská bytost měla tvář na kost ohlodanou od krys. Útočícím hlodavcům se už nedokázala ubránit. Tereza dovezla ženu do nemocnice, tam ji ale odmítli přijmout. Neměli dost místa ani pro nemocné, natož pro umírající. V tu chvíli si Tereza uvědomila, co Kalkata nejvíc potřebuje: místo, kde by lidé mohli zemřít jako lidé.

Městské úřady nabídly Tereze nevyužitou noclehárnu pro věřící hned vedle chrámu bohyně Kálí. V dubnu 1952 tu vznikl útulek Nirmala Hriday, což v bengálštině znamená Místo neposkvrněného srdce. To místo je ale mnohem známější jako Dům umírajících. Už sama jeho existence Kalkatu proměnila - na ulici tu dnes umře už jen málokdo. Pokud není v nemocnicích místo, vozí ambulance umírající přímo do Nirmala Hriday.

MŮŽE BÝT SMRT KRÁSNÁ?

Dobrovolná práce u Matky Terezy je dnes mezi západní mládeží v módě. "Řekli nám, že budeme muset dělat všechno, co bude právě potřeba," vypráví Marie. "Uklízet zvratky. Převazovat rány. Krmit ochrnuté. Prát pokálená a zakrvácená prostěradla. Masírovat nemocné leprou..."

První, co vidíme, když naše oči přivyknou šeru, je rozlehlá hala vyplněná řadami lehátek s potahem ze zeleného vikslajvantu. Zahlédnu muže s obrovitým nafouklým břichem, mrzáka na pavoučích nožkách, chlapce pokrytého vředy, stařenu, jejíž hlava se monotónně kývá ze strany na stranu... Jenže na okounění není čas. Ranní směny se hned ujímá rtuťovitý Němec jménem Andreas (44). I když formálně nad Domem umírajících bdí jedna z řádových sester, jeho skutečnou duší je on. Andreas přijel před sedmnácti lety do Kalkaty jako turista, ze zvědavosti se zašel do Nirmala Hriday podívat a už tu zůstal. V péči o umírající prý našel smysl života.

Vyfasuji gumovou zástěru, rukavice a roušku - mezi umírajícími jsou i nemocní otevřenou tuberkulózou a dalšími vysoce nakažlivými nemocemi. Mým úkolem je nakrmit pana Aliho, Inda kolem třicítky, jehož krk vydouvá obrovitý zhoubný nádor. Ali je na spodní polovinu těla ochrnut a zbývá mu jen několik týdnů života. Ze zaujetí, s nímž z mé lžíce hltá rýžové vločky s jogurtem je vidět, že měl zřejmě celý svůj krátký život hlad.

Po snídani vodíme muže do umývárny. Ty, kdo už jsou v komatu, neseme do sprchy v prostěradle. Roznášíme vodu, vyměňujeme plivátka. Práce je tolik, že na strach či odpor prostě nemám čas. Když se přece jen na chvíli zastavím, zjistím, že atmosféra v Domě smrti kupodivu vůbec není skličující ani děsivá.

Všech osmdesát obyvatel Domu umírajících zná Andreas křestním jménem. Když je před obědem chvilka času, vypráví nám příběhy některých z nich. Slepého mladíka jménem Liti našly sestry na nádraží. Místo očí měl prý Liti jen krvavé jámy, plné hemžících se červů. Žebráka Ašoka zase srazilo auto. Se zlomenýma nohama se v šoku tři dny plazil po břiše napříč velkoměstem a hledal Nirmala Hriday. Zhroutil se na jeho prahu.

"Co sem vlastně západní dobrovolníky žene dělat zadarmo práci, kterou by většina lidí nedělala ani za všechny peníze světa?", pokládám otázku, která visí ve vzduchu. Andreas se směje, že jsem vůbec nic nepochopil. "Je to obráceně: ti umírající nás nepotřebují, to my potřebujeme je. Dávají nám toho tolik... Na smrt nemocní hinduisté jsou už klidní, smíření a plní světla. Smrt je pro ně jen vykoupením před dalším vtělením. Mnoho dobrovolníků mluví o tom, že se v Nirmala Hriday vnitřně proměnili."

Dopolední směna končí. Cestou zpátky do hotelu potkávám Marii. Nadšeně mi vypráví, že to vůbec nebylo tak strašné, jak čekala. Smrt už pro ni náhle není senzace, smrt už není jen další vzrušující zážitek do sbírky. Rozmazlená francouzská holčička za těch pár hodin v Domě umírajících dospěla.