Id Al-Adhá - Svátek obětování

  My jsme vytvořili svoji kulturu na základech vybudovaných antickými ctiteli přírodní krásy, rádi se proto potěšíme pohledem na půvaby krásné dívky kráčející po ulici. Vidět však krev a smrt na veřejných prostranstvích je pro nás nepřípustné. V Egyptě je tomu naopak. Zde spíše uvidíte ženu od hlavy až k patě zahalenou, jež otírá do zástěry nůž od krve beránka, kterého zrovna před vašima očima její muž obětoval. 

  Id Al-Adhá je svátek, jehož společenský význam se nejvíce blíží našim Vánocům a odehrává se v době, kdy poutníci do Mekky a Medíny prožívají svůj desátý den pouti. Celý svátek je připomenutím oddanosti praotce Abraháma Alláhovi, když mu byl ochoten obětovat svého jediného syna Ismaela. Po svém předku Ismaelovi se také muslimští věřící nazývají Ismaelité. Příběh o obětování Ismaela je muslimskou modifikací starozákonního příběhu, kdy Abrahám nabídne Bohu syna Izáka. První den svátku Id Al-Adhá a následující tři dni jsou pro sunitské muslimy dny volna a rodinných setkání. Je to čas, kdy se pracovní život Egypťanů téměř zastaví. Muslimové se scházejí, dávají si drobné dárky a zvou se ke společnému stolování. Stejně jako u nás o Vánocích, tak se i zdejší obchodníci a podnikatelé snaží vytěžit co nejvíce ze sváteční nálady. Pozadu nezůstávají ani média. Tisk donekonečna opakuje význam a tradici muslimských svátků, v rozhlase znějí sůry z Koránu a v televizi se to jen hemží známými umělci a politiky, kteří bez výjimky dojatě vzpomínají na své dětství a první Svátek obětování, jenž si pamatují. Zatímco v televizních studiích je vše krásné a poklid dýchá z každé usměvavé tváře pro stát i náboženskou tradici přijatelného zpěváka či herečky, odehrává se v ulicích Káhiry pro našince velmi neobvyklé divadlo.

Přípravy
  Sedíme s přáteli před typickou káhirskou čajovnou na trhu Al-Sayyida Zeinab a zvědavě pozorujeme okolí. Mezi všude přítomnými odpadky a plakáty populárních umělců (letos včetně téměř národních hrdinů milovaného filmu Titanik) postávají na trhu v malých hloučcích beránci a býčci. Poklidně přežvykují vojtěšku, okolního ruchu a zmatku si nevšímají. Co chvíli se u hloučku zastaví káhiřan oblečený v tradiční galábii nebo v evropském saku s kravatou a vybírá si zvíře pro rodinnou oběť. Nejbohatší kupují prestižního býčka, méně zámožní si dopřejí beránka. Opravdu drahého velblouda již dnes téměř nikdo neobětuje. Často se několik rodin domluví a v koupi společného zvířete se rok co rok střídají. V malých vesničkách, jakou je třeba Abu-Sir, pak sešit se záznamy, která rodina kdy a za kolik liber koupila obětního beránka, bývá jedinou kronikou a většinou i jedinou knihou v domácnosti.

  Popíjíme horký čaj na žhavém egyptském slunci, hrajeme místní nejoblíbenější hru - domino, a sledujeme jak se obchody hýbou. Náhle někteří hosté čajovny vyskočí od stolků a spěchají pomoci jednomu káhiřanovi přivázat dva právě zakoupené beránky na střechu taxíku. Beránci si odmítli na sluncem rozpálenou zahrádku osobního vozu lehnout, a tak museli být společnými silami mužů v galábiích povaleni a k trubkám zahrádky pevně přivázáni. Egypťané dobře vědí, jak je jejich silniční provoz chaotický a dynamický. Nemohou si dovolit, aby se beránkům uprostřed křižovatky splašených aut, zmatených oslíků a rozvážných velbloudů uvolnila pouta. Zdejší lidé se zvířaty nesoucítí, pro ně je beránek prostě zvíře - věc. Takže si vyplazeného jazyka lehce přidušeného zvířete na střeše auta nikdo ani nevšimne. Již jsme chtěli od nepěkného divadla odvrátit oči, když tu povolil zámek od kufru taxíku a z jeho útrob vykoukly dvě další chundelaté hlavy. Řešení vzniklé situace je nasnadě. Stačí dveře od kufru několikrát silou přibouchnout a zámek určitě jednou zaklapne. A ovce uvnitř? Ty mají přece tvrdou hlavu. Dopíjíme čaj a loučíme se. "Dnes se již nic dít nebude, ale zítra, to musíte vidět!" říká nám Ahmad Rašíd, mladý a všude přítomný obchodník, téměř fantóm Sayyidy Zeinab. Ještě netušíme, že zítřejší události se nám opravdu nesmazatelně zaryjí do paměti. Cestou domů potkáváme množství Egypťanů jak vedou své beránky, případně býčky. Převádějí či převážejí je z jednoho konce města na druhý. Dokonce i výtah v činžovním domě je dobrý dopravní prostředek.

Velký den
  Ještě před východem slunce jsme vyrazili na oblíbenou Sayyidu Zeinab. Sunitští muslimové se zde před rozestavěnou mešitou budou společně na ulici modlit, tím zahájí oslavy Id Al-Adhá. Slunce již nejspíš vychází, protože z dálky slyšíme mnohahlasé provolávání : "Alláhu Akbar" - Alláh je velký. Věřící se společně klaní, muži vepředu, zahalené ženy cudně v ústraní. Jsme v místech, kam mnoho cizinců nepřijde, zejména ne v tuto dobu, a tak jsme poněkud středem pozornosti.

  Ještě před koncem modlitby se nenápadně ztrácíme v bludišti přilehlých uliček. V každé z nich je několik míst ozdobených kusy barevných látek. Jsou zde malé stolky, řeznické špalky a muži v plné práci s přípravami. Vedle velkých žoků s vojtěškou a jetelem tu postávají beránci, ovce a býčci. Přežvykují a poklidně stojí. Pak řezník v dlouhé galábii odváže prvního beránka a zkušeně mu jedním rychlým pohybem podřízne hrdlo. Podle toho poznáváme, že společná modlitba již skončila a svátek začal. Po vykrvácení zvířete je na řadě stažení kůže. Aby se dala kůže snadněji odstranit, je třeba uvolnit ji od masa a podkožních vrstev. To se u beránků provádí tak, že se řezníkův pomocník zakousne do zadní nohy zvířete a ústy je nafoukne. U býčků je taková operace poněkud složitější... Další zpracování těla mrtvého zvířete je již jen otázkou několika minut. Maso se zabalí a prodává. Hlavy se vaří ve velikých hrncích. Kolemjdoucí se s radostí zastavují a pozorují práci řezníků. Připomíná mi to naše vánoční prodávání kaprů, jen krve a horka je tu více.

  Procházíme ulicemi a divadlo je všude stejné. To se opakuje po tři dni. Přibývá jen uřezaných nohou na ulicích a hromady kůží pravidelně prosypávané vápnem jsou den ode dne vyšší.

  Svátek má i jinou, hezčí stránku. Rodiny se scházejí, společně stolují a užívají si chvil poklidu, jak jen to orientálci umí. Osud masa získaného z obětovaných beránků a býčků je již snesitelnější nežli osud zvířat. Každá rodina rozdělí své maso na tři díly. Jedna třetina je pro chudé, druhá pro přátele a na třetí jsou pozváni příbuzní na slavnostní večeři.

  Při večerním návratu domů jsme byli na trhu Al- Sayyida Zeinab svědky pro nás dosti nezvyklého živého obrazu. Tak jako se u nás v mnohých obchodních centrech dělá z Vánoc neónově-silikonová show, bylo možné zde spatřit něco podobného. Na rozdíl od míst, kde byla zvířata obětována bez zbytečných průtahů a možno říci i s určitou dávkou piety, zde vládlo šílenství obchodu se smrtí a krví. Za kvílivého zvuku přehlušených reproduktorů tu v blikavém světle různobarevných žárovek několik mužů do půli těla svlečených podřezávalo jednoho beránka za druhým. Po rychlém vykrvácení následovalo nafouknutí zvířete a jeho bleskové stažení. Nikdo se tu nenudil, maso dříve poražených zvířat již bylo na prodej. Do kalhot svlečený mladík stál na plechovém barelu a do mikrofónu bez omrzení stále vykřikoval: "Alláhu sláva! Kupte maso! Jen za pět liber! Alláh je velký! Nejlevnější v Káhiře! Kupujte maso! Alláhu sláva!" Do chlapcova vřískotu ostatní řezníkovi pomocníci rozhoupávali kusy těl zavěšených na hácích nad kolemjdoucí a z odřezávání čerstvých kýt i vážení činily pro kupující opravdové divadlo. Občas potěšili všude přítomné děti s blátem na tvářích a zaschlou krví ve vlasech tím, že si velké řeznické nože dali po pirátsku mezi zuby a rozkývali svá polonahá těla do neuvěřitelné rychlosti.

  Z houpající se hlavy beránka na háku mi dopadlo několik kapek krve na tvář, v horkém egyptském vzduchu kapky ani nestačily vychladnout. Setřu krev prstem a odolávám pokušení po vzoru všech okolostojících prsty olíznout. Ještě chvíli stojíme s ústy dokořán a prožíváme středověk. Pak se otáčíme a míříme pryč. Při odchodu jsme ještě několikrát klopýtli po odříznuté noze či uklouzli po kusu kůže.

Dozvuky
  Po společné večeři v soukromí předchozího večera se dnešní den všech odhadovaných 17 miliónů káhiřanů sejde na ulici. Zde se žije. Jako kdykoliv jindy spolu žertují, popíjejí čaj, zastaví se na kus řeči, dospělí si na chvíli zahrají kopanou s malými chlapci. Pohoda a příjemná atmosféra orientu. Je opravdu s podivem jak se všichni na sebe v ulicích usmívají, jen kdyby těch much po včerejším svátku tolik nepřibylo. Zde neuvidíte zachmuřené tváře ustaraných podnikatelů. Lidé zde mají k sobě blíž než u nás. Dnešek je již normální všední den. Jen kaluže dosud nezaschlé krve a hromady kůží posypané vápnem připomínají, že ještě včera se zde slavil svátek Id Al-Adhá.