Setkání s egyptskými mumiemi

    Mnoho egyptských mumií bylo zničeno přírodou, mnohé zanikly staletími. Vzhledem k tomu, že umění mumifikace a s ním spojené práce starověkých Egypťanů, bylo již dávno dovedeny ke značné dokonalosti, nepodlehly zdaleka všechny mumie přírodním procesům rozkladu. Podstatnou část nalezených těl zničil člověk. Příčinou nebyla vždy nedbalost či lačnost po objevení cenností. Mumie byly dobrým obchodním artiklem. Prach z rozemletých mumií prý léčil či měl zázračné vlastnosti. Vzhledem k organické povaze mumií však byly v minulém století po rozdrcení používány jako dobré hnojivo. Ne v Egyptě se jimi nehnojilo, úrodnost zdejší země byla pověstná již ve starověku a název Kemet - Černá země to rovněž potvrzuje, ale v Anglii existovalo přímo průmyslové zpracování mumií na hnojiva. Najít mumii není lehké. Když se budete ptát místních obyvatel ukážou vám či prodají tělo mrtvé sotva 30 let, jež vyhrabou na blízkém hřbitově. Musíte mít trochu odvahy, dostatek odhodlání a především štěstí.

POHŘEBIŠTĚ 1.-3. DYNASTIE
    Kráčíme pouští z Abú Siru do Sakkáry. Není to daleko a dominanta stupňovité Džoserovy pyramidy je nám na obzoru dobrým ukazatelem cesty. Za vesnicí po nás pár děcek házelo kameny, nedali jsme jim totiž bakšiš odpovídající jejich požadavkům, ale za první dunu, odkud již nejsou vidět domy, si netroufnou. Takže nyní máme poušť již sami pro sebe. Sbíráme kousky alabastru a úlomky zvířecích kostí. Nejčastěji nalézáme velbloudí zuby a trochu nás udivuje jejich četnost. Ne nadarmo byla poušť již v dobách starověkých Egypťanů nazývána zemí smrti a chaosu. Dlouhodobě zde mohou žít jen dobře přizpůsobení živočichové a prý všudypřítomní běsi, démoni a v pozdějších dobách i djinnové a ifríti.

    Přibližujeme se k dílu zbožštěného Imhotepa, jenž postavil stupňovitou pyramidu pro svého otce Džosera, zakladatele 3.dynastie, na vzdálenost asi jednoho kilometru. Téměř na dosah máme zbytky Tetiho hrobky a po sypkém úbočí se dostáváme na plošinu utvořenou staletími ztuhlým pískem. V této chvíli ještě netušíme, že jsme se dostali do míst, kde bylo pohřebiště z doby 1.-3.dynastie. Historie zde kráčela asi před pěti tisíci lety, dnes nás tu čeká neobvyklé dobrodružství. Zatím se neschováváme, hlídky vojáků jsou několik set metrů od nás a jak známe zdejší zvyky, mají zbraně sice na řemeni přes záda, ale raději ve stínu vychutnávají poklidný den.

    Sklouzáváme asi do metr hluboké prolákliny, velbloudí zuby nás již nezajímají, ale přesto ze zvyku bedlivě sledujeme kam pokládáme nohy. V poušti člověk nikdy neví. Když tu si jeden z nás všimne pruhu tmavšího písku. Normálně je zdejší písek šedavě bílý, ne načervenalý jako v západnější části Sahary, a tak místo s pískem zabarveným do hněda člověka upoutá. Sehneme se a začneme rukama pátrat po příčině zabarvení. Již po odhození několika hrstí písku držíme v rukou útržky tkaniny. Srdce se nám rozbuší vzrušením. Zapomínáme na nedaleké hlídky a netrpělivě hrabeme dál. Nejde to již tak snadno jako na začátku. Písek tu je ztvrdlý a musíme použít nalezené kameny, abychom ho rozrušili. Jde to pomalu, ale již víme s určitostí, že jsme na dobré stopě. Pomalu se našim očím ukazuje tělo zabalené do plátna. Již jsme raději opatrnější a v odstraňování písku pokračujeme zase rukama. Když už i laickým okem zjišťujeme, že to co po tisíciletích vyhrabeme na denní světlo je mumie dítěte z chudé rodiny, začínáme se raději více zajímat o stráže. Kdyby nás teď objevili vojáci, začaly by nám značné komplikace.

   Z mumie toho po tisíciletí mnoho nezbylo, jelikož nebyla zabalená s přílišnou péčí. Látka byla místy zavázána nedbale, takže kromě kostí a mléčných zubů z této lidské bytosti, jež zemřela v dětském věku, zbyla především zuhelnatělá hmota promíchaná s pískem. Přemýšlíme co s nálezem. Pro archeology nemá žádnou cenu. Možná kdyby toto místo bylo v rukou českých archeologů, zašli bychom za profesorem Vernerem, ale takto jsme se rozhodli mumii ponechat v klidu na svém místě. Beztak jsme ji vyrušili více než se patří. S těmito myšlenkami na rtech jsme přestali být ostražití a tak jsme si nevšimli asi devíti strážců v uniformě se samopaly a také v tradičních galábiích. Přece jen jsme tu byli nápadní.

    Utíkali k nám a něco vykřikovali. Bleskově jsme začali zahrabávat mumii a dělat, jako že jsme tu odpočívali. Ukazujeme jim na vzdálenost deseti metrů pet-láhev a s výkřikem "Just resting!" mizíme v poušti. Ještě, že místo činu bylo v nízké prohlubni, takto hlídka neviděla pod naše nohy a v domnění, že jsme nějací zbloudilci se otočila ani ne tři kroky od místa, kde by již musela vidět, co se tu před pár vteřinami dělo. Se srdcem v krku jsme uháněli zpět do Abú Siru a prvním autobusem do Káhiry. Teprve v davu lidí nedaleko Midan Al-Tahrir jsme se již uklidnili, že nás nikdo nepronásleduje. Báli jsme se, že vojáci dojdou až na dotyčné místo. Nedošli, když jsem se po dvou měsících vrátil k Džoserově pyramidě, mumii dítěte jsem pod pískem bezpečně našel. Byla tam taková, jakou jsme ji ve chvatu opustili.

DOBA ALEXANDRA VELIKÉHO
    Vypravili jsme se do oázy Siwa nedaleko hranic s Lybií. Je to kouzelné místo plné klidu a pohody. Rozhodně se vyplatí navštívit zdejší kout, který je tak odlišný od frmolu a živosti ostatních částí Egypta. Zde jsme se setkali s mumiemi podruhé. Pohled to byl trochu smutný. Nebyli jsme první, kdo je našli a na první pohled bylo jasné, že s nimi nebylo zacházeno citlivě.

    V Siwě býval Amonův chrám s početným kněžstvem, které mělo veliký vliv. O jejich moci svědčí příběh perské armády, kterou poslal Kambýsés přes Saharu do Siwy, aby si oázu podmanil. Kněží perského vládce totiž odmítli uznat faraónem a Kambýsa to hryzlo. Vypravil několika set tisícovou armádu od Nilu přes ostatní oázy do Siwy. Kletba Amonových kněží, že armáda do Siwy nedorazí se do puntíku vyplnila. Armáda zmizela a dodnes o ní není žádná zpráva. Mnoho archeologů ji hledalo, ale dosud marně. Více respektu si zde získal Alexandr Veliký. První jeho cesta v Egyptě vedla právě sem, kde byl vlídně přijat a uznán faraónem.

    Siwa má dvě dominanty, starou část vesnice s hliněnými a opuštěnými domy a tak zvanou Horu mrtvých, místo, kde byli pohřbíváni prý i Amonovi kněží. Vyšli jsme na horu a prošli několik hrobek z doby posledních staletí před naším letopočtem. Největší chloubou domorodého hlídače byla hlava jakési mumie v plechovém kbelíku. Za drobný peníz nám ji ukázal.

    Siwa není turisticky příliš navštěvované místo, přeci jen je vzdálena z Káhiry den namáhavé cesty pouští, a tak jsme byli vážení hosté. Když jsme vyšli až úplně na vrcholek, spatřili jsme na opačném úpatí hory vojenskou posádku. Několik transportérů, dvoje kasárna a pár horkem znavených vojáků . Řekli jsme si, že se podíváme blíže a vydali jsme se po kluzkém písku dolů. Když jsme byli asi v polovině, nalezli jsme další otevřené hroby. Pohled to nebyl veselý. Kusy lidských těl v plátnech nebo bez nich tu ležely na hromadách bez ladu a skladu. Překonali jsme prvotní odpor a začali jsme zbytky mumií prohlížet. Ve srovnání s mumií ze Sakkáry byly všechny zdejší zabaleny s velkou péčí. I plátno bylo kvalitnější a ve velmi dobrém stavu. Zvláštním zážitkem pro nás byly vlasy dávno zemřelých lidí či dokonale upravené nehty na prstech rukou. V poledním slunci a s vojenskou posádkou za zády na nás místo nepůsobilo příliš pietně. Brzy jsme odešli zpět do oázy mezi datlové palmy, kde přátelští lidé vesele popíjejí čaj a nemyslí na pomíjející běh života.

DOBA KŘESŤANSKÁ
    V prvních století po Kristu byl Egypt brzy výhradně křesťanskou zemí. Ač církevní otcové a autority, např. svatý Antonín, velmi brojili proti procesu mumifikace a kladli důraz především na netělesnou podstatu člověka, byl zvyk mumifikovat mezi obyvatelstvem velmi silný. Lze proto navštívit rozlehlá pohřebiště s křesťanskými mumiemi. Jedno takové rozsáhlé pohřebiště, které vypadá jako zvláštní vesnice, lze najít v oáze Kharga. Procházíte se mezi domky z druhého až třetího století a máte pocit, že toto místo muselo být velmi živé. Opak je pravdou. Jsme na hřbitově. Je zde patrná návaznost na starověké zvyky pohřbívat mrtvé zprvu přímo ve svých obydlích a pozdější zvyk stavět jim na okraji vesnic cihlové "domy mrtvých", které se od ostatních příbytků lišily tím, že měly zešikmené stěny. Odtud byl již jen krůček k obyčeji velmožů a vládců stavět si tzv. mastaby, ze kterých se později vyvinuly pyramidy. Mezistupněm mezi mastabou a pyramidou je právě výše vzpomenutá Džoserova pyramida. Zde se vlastně jedná o šest mastab postavených na sobě. Vraťme se však k pohřebištím prostých lidí.

    Prošli jsme několik ulic, až nás náš domorodý průvodce vzal do jedné opravdu zachovalé hrobky. Na stěnách a stropě jsou zachovalé malby s biblickými výjevy. I nápisy Adam, Eva či Noe jsme byli schopni přečíst. Zatím co jsme obdivovali vyzdobené zdi, seskočil náš průvodce do jámy uprostřed domku a z bočního výklenku vytáhl mumii nahé ženy. Přiznávám, že nás tato rychlá akce vesničana překvapila. Muž se usmál, poklepal na tělo dlaní až se ozval dutý zvuk a zase jej zasunul zpět do výklenku. Rozloučili jsme se a doufali, že to byla poslední mumie, kterou jsme v Egyptě viděli.

    Tradice zřizovat nákladné hroby je v Egyptě stále živá. Na káhirských hřbitovech míjíte jednu velkou hrobku vedle druhé. I obyčejní lidé zde staví pro své zesnulé přímo malé domky. Zejména na koptských, křesťanských hřbitovech má člověk pocit, že místní lidé obývají lepší příbytky po smrti než zaživa. Trochu jiná je situace v muslimských městech mrtvých táhnoucích se již od hradeb centrální Káhiry až na periférii města. Zde mezi hroby žijí statisíce lidí. Většinou těch nejprostších. Jsou zde ulice s názvy, jen adresy se zde píší podle hrobek význačných lidí. Takové město mrtvých je místem, kde živí tráví čas společně s mrtvými a nikomu to nevadí. A tak vás nesmí překvapit, když mezi náhrobky uvidíte nataženou prádelní šňůru na které se suší tradiční galábie. Vztah Egypťanů k mrtvým se sice stále vyvíjí, ale je bez ohledu na měnící se styl života zdejší společnosti je od okolního světa stále diametrálně odlišný.

Foto: Vladimír Kočí