Diamantové hory

Není tomu ani tak dávno, co tu otroci původem z Afriky těžili zlato a diamanty pro své bílé pány, kteří si krátili dlouhou chvíli lovem zdejší divoké zvěře a popíjením třtinového rumu - cachavy.

Těžba se ale postupem času stala nerentabilní, a tak se lidé z hor stáhli a nechali je na pospas přírodě, která už se stihla s jejich zásahy téměř vypořádat. V roce 1985 vyhlásila federální vláda zdejší území národním parkem. Jenže díky způsobu jakým se v latinské Americe dbá na dodržování zákonů, především těch týkajících se ochrany životního prostředí, padnou každoročně velké části parku za oběť požárům zakládaným zdejšími farmáři ve snaze získat více pastvin pro svůj dobytek. Díky neexistenci jakékoliv turistické infrastruktury tady můžete krajinou skal, říček a vodopádů bloudit dny a noci a nepotkáte ani živáčka, opomeneme-li ještěrky, žáby, hady, cikády, pakobylky, opice, "přerostlá morčata" kapybary, jeleny, kolibříky, papoušky a desítky dalších druhů ptáků.

Se zdejší divočinou se seznamujeme za hluboké noci, když se snažíme na okraji městečka LenVois nalézt plácek k přespání. Je úplněk, a když se měsíc schovává za mraky, o osvětlení se starají všudypřítomné světlušky. Vlastně spíše světluchy, protože jejich české kolegyně jsou asi tak desetkrát menší. Každou chvilku mi kolem obličeje prosviští netopýr. Žáby v potocích soutěží s cikádami a ptáky na stromech, kdo bude hlučnější. Nakonec si vybíráme relativně rovné místo, kde stavíme stan, a i přes nesnesitelné vlhko usínáme.

Ráno nás probouzí stádo jelínků, kteří se zvědavě přišli podívat k našemu stanu, aby zjistili, co jsme zač. Zatímco si vaříme, míjí nás několik místních s mačetami a míří kamsi do buše. My se vracíme zpátky do LenVois, městečka s koloniální architekturou, abychom vyměnili dolary za reály. Platíme 7,5% na poplatcích, ale nic jiného nám nezbývá, protože Banco do Brazil je široko daleko jediné místo, kde se peníze směňují. Potkáváme několik průvodců, kteří nám nabízejí svoje služby. S díky je odmítáme, protože máme knihu od bývalého ředitele parku Roye Finche, která obsahuje popis několika treků a také chceme ušetřit těch několik desítek dolarů, o které by si řekli a bez průvodce je dojem z přírody přeci jen o dost silnější. Jenže to ještě nevíme, co nás čeká… Lonely Planet naši trasu na vlastní pěst důrazně nedoporučuje a já mu dnes musím dát za pravdu. Ne že by byla nějak příliš náročná nebo nebezpečná, jenom jsme občas vážně nevěděli kudy kam.

Rozhodli jsme se pro třídenní, asi šedesátikilometrový trek, jehož vyvrcholením je vodopád FumaVa. Ovšem první nezapomenutelné místo, ke kterému směřujeme, je třicet metrů dlouhá přírodní skluzavka Ribeirao do Meio, kterou tmavě oranžový vodní proud vyhladil za staletí do kamenného koryta řeky. K Ribeirau se jde tři čtvrtě hodiny po zpevněné cestě a na téměř každém kroku nabízí místní mládež chlazené nápoje. Není proto divu, že u Ribeirao je jaksepatří rušno. Bílá, jistě dobře situovaná rodinka se projíždí na skluzavce a několik černošských výrostků skáče z desetimetrové skály do jezírka. Jsme trošku zklamáni tím frmolem, ale stejně neodoláváme, převlékáme se do plavek a několikrát se necháváme po skluzavce unášet. Občas to nepříjemně skočí, ale kam se hrabou umělohmotné náhražky z našich bazénů.

Poté začínáme proklínat Roye i s jeho knížkou o Chapadě. Píše sice, že máme vylézt na kopec u Ribeiraa, ale už se nezmiňuje na jaký. A tak se v poledním žáru drápeme po prudkém svahu toho nejbližšího, skáčeme z jednoho rozpáleného kamene na druhý a únavou vyčerpaní odpočíváme na vrcholu ve stínu skály. Po úzké pěšince k nám funí dobře živený Sao Paulan směřující k vodopádu Cachoeira do Sossego. Díky němu se nám tak potvrzuje naše obava, že jsme šli špatně, protože zmíněné místo se nachází v opačné části parku. Nezbývá nám tedy, než se vrátit dolů a nějak se dostat na druhý břeh hlučné řeky. Ještě se osvěžujeme v jejích "vaničkách a vířivkách" vymletých ve dně a do lahví nabíráme její bůhvíčím zbarvenou vodu. Cestičku nadobro ztrácíme ve skalách. Vydávám se na průzkum a na jejich vrcholcích se ji mezi kaktusy snažím asi hodinu najít. Místo toho ale objevuji jen zrezivělé zlatokopecké síto. Najednou se před námi vynořuje mačetou ozbrojený, dvěma bílými psy doprovázený černošský děda oblečený jen ve slipech. V ruce si nese igelitku a na hlavě plastovou nádobu. Ukazuje nám jak dál a my už příští tři dny žádného jiného člověka nepotkáme.

Pro popis následujících asi deseti kilometrů si Roy vystačil s následujícími dvěma větami: Jděte do kopce, dokud nenarazíte na náhorní plošinu. Potom pokračujte až na její konec. Jenže realita je o trochu složitější. Prodírat se keři mezi uskakujícími ještěrkami a při tom hledat většinou neznačenou cestu nám zabírá dost času. A protože už se začíná stmívat, musíme překonání plošiny odložit na další den.

Na stromě přímo nad naším stanem se vychloubá svým uměním deseticentimetrová cikáda. Nejprve její výkon uznale komentujeme, ale obdiv se záhy mění ve vztek a tu mrchu se snažíme sprostými výkřiky, tleskotem, pískotem a házením všeho, co nám přijde pod ruku, dostat co nejdál od nás. To se nám sice daří, ale zanedlouho přistává opodál jiná.
Náš benzínový vařič se rozhodl stávkovat. Nejprve z trysky vystříklo trochu benzínu na předehřátí, ale když z ní měl vycházet plyn, nic se nedělo. Propadám dojmu, že láhev je málo natlakovaná a pumpuju a pumpuju. Opět podpaluji kapalný benzín a zase nic. Rozebíráním vařič. Jakmile ale vyndávám sací hadičku z pumpičky, začne všude okolo stříkat benzín (to jak se mi to podařilo přetlakovat). Bohužel taky do skomírajícího "předehřívacího" ohníčku. Ten se mění v plamen a spolu se mnou a loukou hoří i benzínová láhev, kterou duchapřítomně odhazuju do říčky. Nejprve hasím rychlými pohyby sebe a pak obětujeme naše picí flašky na palouček. Jen co se trochu oklepu, se s baterkou v ruce se vrhám do říčky za lahví s pumpičkou. Naštěstí zůstala pod vodopádkem, a proud ji neodnesl. Abychom se z šoku trochu vzpamatovali, dáváme si několik loků slivovice. Pořádně čistíme trysku, pumpu namontováváme na druhou láhev a vařič naštěstí funguje. Padá nám kámen ze srdce, protože bez něj (máme jen dva balíčky sušenek a pytlík rozinek) bychom tady v horách byli nahraní a museli se vrátit zpátky do civilizace.

Ráno objevujeme několik toc, přístřešků ve skále používaných zlatokopy, které je chránily před deštěm a definitivně překonáváme nevypočitatelnou plošinu. Prudce klesáme do údolí k řece, na jejíž březích se rozkládá tropický prales. Občas se jeden z nás musí sešplhat a druhý mu spouští batohy. Chvíli sledujeme vodní tok a pak opět stoupáme. Vlastně do kopce spíš utíkáme, protože nás pronásleduje hejno žíznivých komárů. Prales náhle končí a nahrazují ho pitoreskní skalní útvary, ze kterých máme bezkonkurenční výhled do sousedních údolí a na protější skalní stěny. Slunce si poradilo s velkou oblačností a už zase pálí a nám nezbývá než přečkat polední žár v ledové vodě bublajícího potůčku tak, jak nás pámbů stvořil.
Následujících několik hodin bloudíme, škrábeme se do kopců a pak je zase slézáme. Jednou narážíme na mohutné, ohlušující vodopády, podruhé míjíme menší, kaskádovité. Ocitáme se u líné řeky Rio Capibara a sledujeme, jak se z kamene uprostřed toku se pokouší přebrodit na pevninu pakobylka. Proud ji ale ihned strhává, jakmile do něj vkráčí předníma nožičkama. Slitováváme se nad ní a zachraňujeme ji. Mezi balvany, po kterých hopkáme se vyhřívá dvoumetrový had. Nad našimi hlavami se haštěří papoušci. Mýdlem se umýváme v řece při západu slunce. Zvědavý kolibřík kolem nás poletuje a nestačí se divit, jak se rozbíjí tábor.

V noci jen tak poklimbáváme, protože náš stan bez ustání něco "bombarduje". Fantazie pracuje na plné obrátky. Představuji si, jak nás již od Ribeiraa sledují bandité a teď se nás snaží vylákat ze stanu, aby nás mohli chladnokrevně zardousit a zmocnit se našeho trekingového vybavení a zelených dolárků… Jak se ale ukazuje ráno, padaly na nás plody stromu, pod kterým jsme se snažili spát. Zdá se nám to ale přinejmenším trochu podivné, protože večer na zemi žádné neležely. Z okolní džungle k nám doléhá vřískot, a pak potkáváme hejno opiček (že by v tom měly prsty ony?). Přicházíme k soutoku a dost dlouho nám trvá, než chápeme, jak to Roy ve své knížce s dalším úsekem cesty myslí. Batohy schováváme v jedné z toc a prodíráme se nesmírně vlhkým tropickým pralesem. Zdoláváme skalní stěnu a pokračujeme vyschlým korytem řeky. Slyšíme křičet papoušky, ale nikde je nevidíme. Na dvacet vteřin se zastavujeme a vzájemně se prohlížíme s černou opicí. Pak si všímáme, že stojíme v mravenčí "dálnici", a tak necháváme opici opicí, a šlapeme dál. Za další půl minutku oba najednou zaječíme, a když vyhrneme nohavice, zjišťujeme, že naše nohy jsou celé obalené mravenci.

Cachoiera da FumaVa má být se svými 420 metry nejdelší vodopád v Brazílii. Vodní sloup se asi ve dvou třetinách jeho výšky tříští a na zem už dopadají jen jednotlivé kapičky. I když jsme původně čekali něco ohromnějšího, stejně jsme FumaVou nadšeni. Na zpáteční cestě potkáváme nepříliš sympaticky vypadajícího pavouka. Potom slyšíme ránu. Obrovská opice seskakuje ze stromu. Dostáváme trochu strach a ozbrojujeme se slzným plynem. Ona se nás zřejmě také bojí, a raději mizí v husté vegetaci. Půlmetrový hlodavec (vypadá trošku jako ondatra) nerušeně přežvykuje list pár kroků od nás.

Od tocy pokračujeme, tentokrát už s krosnami na zádech, stále do kopce. Chceme se vyšplhat na vrchol FumaVy, a tak nás čeká více než 400 metrů převýšení. Občas mám pocit, že spíše než trekujeme, "horolezíme". Zaujat pozorováním nejrůznějších druhů ještěrek vyhřívajících se na kamenech, skoro trekovkou šlapu na malou "hadičku". Někde jsem četl, že čím je had menší, tím je jedovatější, a tak děkuju Bohu, že jsem si ji na poslední chvíli všimnul. Nabízejí se nám výhledy na pro Středoevropana velmi nezvyklé skalní útvary. Na náhorní plošině "přesazujeme" keř a děláme si tak místo pro stan.
Budík nás tahá ze spacáků do zamračeného rána příliš brzo. Hodinky se včera rozbily se a my jsme je neměli podle čeho nařídit. Takže jsme čas jen odhadli a teď vidíme, že evidentně špatně. Za drobného mrholení přicházíme k vrcholu FumaVy, ale místo královského pohledu na padající vodu shora vidíme pouze mlhu. Podle široké, hodně sešlapané cesty není těžké uhodnout, že toto místo se nachází již jen několik hodin pochodu od vesničky Capao. Za chvíli také narážíme na prvního člověka. A za ním se vypálenou krajinou valí procesí turistů doprovázených průvodci, kteří se na nás usmívají a uznale pokyvují hlavou, protože podle toho, jak vypadáme, jim je jasné, jakou štreku máme za sebou. V Capau si kupujeme ovoce, přeslazenou limonádu Guaraní a oběd a stopem míříme vstříc dobrodružstvím na severovýchodě Brazílie, v nejchudším, (tedy) převážně černošském regionu. Čekají na nás písečné duny, skalní město, rybářské vesničky, plavba lodí, karneval v Afrostylu a reggae.