Víkendová kalamita v Krkonoších

Ve Svobodě nad Úpou, kde se při cestě z Trutnova do Jánek odbočuje, stojí policajt a na všechny řidiče vrtí hlavou. "Ne ne, do Jánek nikoho nepouštíme. Silnice není sjízdná." Všechna auta pokračují v pomalé jízdě po zasněžené silnici do Pece pod Sněžkou. Ani my nemáme na vybranou. Za Velkou Úpou vidíme už zdálky kolonu aut a autobusů. Konec. Nemá cenu stát v koloně do Pece, jedeme si zalyžovat, ne se jet do Pece na týden ubytovat. Otáčíme se. Zadní kolo zajede do vyjeté koleje a protáčí se. Na skútru přijíždí policajt a oddychuje si, když ze sněhové koleje vyjedeme a ještě ke všemu se otáčíme a vracíme do Úpy. Na konci Úpy parkujeme. Je rozhodnuto. Dneska se pojede lanovkou nebo vlekem na Portášky a potom se uvidí.
Sedačková lanovka nejezdí – prý kvůli silnému větru. Dole je naprostý klid, ale kdo ví, kde se čerti žení. Kupujeme si za 260 Kč 30 bodů a vyjíždíme ve 4 lidech pomocí dvou vleků na Portášky. Pod vrcholem litujeme, že jedeme tak vysoko. Fouká silný nárazový vítr, před kterým se schováváme do lesa a jedeme dále na Janovy boudy. Cesta je protažená, ale stopa tu žádná není. Pro bruslaře ideální, pokud by vyjetý rigol byl širší.

U chaty Jana potkáváme paní, která nám sděluje, že dopoledne se lyžovat stejně nedalo. Honila se tu sněhová vánice a nikdo nevěřil, že se odpoledne takhle vyjasní. Užíváme si metrových prašanových peřin a přo sjezdech schválně padáme. Kdo by si nechtěl na chvíli odpočinout v takových peřinách? A kdo by se z nich chtěl hrabat ven?!

Večer zkonstatujeme, že náš výlet z Portášek do Úpy jsme mohli absolvovat i na sjezdovkách. Celou dobu se jede s kopce. Dnes byl ideální den pro jízdu mimo stopu. Nestihli se upravit ani všechny sjezdovky, natož běžkařské tratě.

V neděli opět zkoušíme Jánské lázně. Jsou sice již průjezdné, ale parkování na Hofmankách, kde začíná většina běžkařů, nemožné. Svoje parkovací místo zde mají jen ta auta, která zde stála i v době chumelenice. Jestli někdo z jejich majitelů zapomněl, kde auto zaparkoval, přijede si pro něj zřejmě až při oblevě. Chápeme, proč jsme sem včera nesměli jet. Ještě dnes pomalu bagry odklízejí sníh ze silnic.

Nám nezbývá než sjet na centrální parkoviště. U vjezdu na parkoviště se ptáme, zda je parkovné v ceně lanovky. „Ne,“ neobtěžuje se nám pokladní vysvětlit, že níže je parkoviště zdarma (to zjišťujeme až později). Platíme 60 Kč na den a parkujeme vedle sněhem zapadaných aut. Kupujeme si lístek na kabinkovou lanovku za 100 Kč na osobu a čekáme hodinu ve frontě. Je nám zima na nohy - běžkařské boty bez běžek nehřejí. Nasedáme do kabinky úplně zrmzlí a těšíme se na čaj v horní stanici lanovky. Sledujeme, jak vjíždíme do mrakem zahaleného vrcholu. Proč jen jsme nelyžovali dole?! Už bychom hodinu lyžovali, ušetřili 200 Kč a ještě si užívali sluníčka. Ne. Chtěli jsme na místní okruhy, tak máme, co jsme chtěli. Čaj v horní stanici se mění na polévku a párek s rohlíkem. Utratili jsme zatím celkem 350 Kč a ještě jsme nenajeli ani kilometr! Hrůza.

Na trať nastupujeme kolem druhé hodiny. Ten 15km okruh kolem Světlé hory dle našich dosavadnách výkonů na Mísečkách zvládneme tak za hodinku a půl. Trať je vzhledem ke své "úpravě" náročnější než jsme očekávali. Některé úseky jsou vhodné jen na klasiku, i když stopa je viditelná jen výjimečně. Dlouhé sjezdy dokonale svými těly bombardují děcka ze školních výcviků. Nebrzdí, nepluží. Buď jedou nebo padají. Tomu říkám výcvik. Nekonečně táhlá stoupání připomínají na bruslařských běžkách spíše šlapání zelí. Úzké lyže se boří do čerstvého sněhu. Zastavuji a užívám si výhled na západem slunce osvětlenou Sněžku. Dělám to často. Už nemůžu. 

Nad Javořím dolem dokončíme okruh již za šera kolem 17. hod. Do Jánek sjíždíme po Černé hoře již za tmy. Naštěstí je jasno. Přituhlo. Prsty se skrývají v pěsti a tváře za windstopperovými rukavicemi. Sjezd je nekonečný. Někdy nám nezbývá než využít sjezdovku. Při vjíždění do tunelu pod silnicí z Jánek (ano, takhle tady končí sjezdovka) stojíme tváří v tvář rolbě. Couváme. Rolba chvíli zápasí s výškou tunelu, vyjíždí a upravuje vjezd do tunelu. Na konci sjezdovky – v budově lanové dráhy- vyndavám z ledvinky první pomoc na moje zkřehlé a zrmzlé prsty – amaroun. Stačí prohnout plíšek a teplo je moje. Modré prsty se mění v červené. Pomalu opuchují a pěkně bolí. Zima je tu.

Hlavní sezóna začala. Víkendový příval sněhu potěšil zřejmě nejvíce lyžaře v nižších polohách. O ideálním lyžování v Krkonoších mohli psát jen lidé, kteří tam nebyli, nebo kteří si užívali jízdu na lyžích mimo stopu. Co k tomu dodat? Snad článek o úpravě běžeckých tratí.