V Albanii nejsou lvi - Cesta k moři

Dnes dojedeme až k moři a zůstanem tam dvě noci. Včera jsme vyzvídali u domorodců...jestli není poblíž ještě jiná pláž, kromě té u Shengjinu, vyhlášené jako nejškaredější v Albanii. Chlapi potvrdili náš dojem. Při vyslovení jména Shengjin se zatvářili hodně kysele, a že více na sever, blízko hranic s Montenegrem je pláž Velipojas - eňo ňuňo. Fajn, pojedem tam. Jenže ráno je všechno jinak. Bylo odhlasováno, že pojedem na Shengjin. Je to tam škaredý, ale už to tam známe. Kdoví co by nás čekalo u toho Velipojasu. Dost bylo objevování. Ale dnes si ještě užijem. Den se vybarvuje do bleděmodra. Cestou, kterou máme v plánu, zaručeně ještě žádný cyklista nejel.

Z Rešenu jsme se vydali po hlavní k severu – směrem na Fuše Arez, ale po té silnici jsme vystoupali jen 200 metrů nad Rešen. Po fungl novém výstavném mostě jsme přejeli nad fungl novou dálnící, táhnoucí se od obzoru k obzoru. Dokonce i auta jsme na ní zahlédli. Dopravní značka se symbolem tunelu a údajem 43 km vypadá zajímavě. To jako tunel je dlouhý 43 km, nebo po 43 km přijde tunel?! Takhle shora to vypadá, že sviňa civilizace vítězí na celé čáře, ale fakt není třeba se bát. V horách bude ještě dlouho klid a pohoda. O kousek dál a výš uhýbáme z asfaltu doleva dolů k řece jménem Velká Fany. Po mostě (100 m n.m.) na druhý břeh, a znovu nahoru, pořád k severu, exotickou vyprahlou pustinou – kamení a macchia. V potu tváře jsme vystoupali do 400 metrů a kousek sjeli do vesnice Bukamira. (Pokud zrovna hledíte na satelitní mapu webu iDnes – převzatou od googlu, nenechte se zmást nápisem „Bukamira“. Je diametrálně mimo, jak se ostatně googlu stává proklatě často.)

Cafe-bar (350m n.m.) stojí na návršíčku před vsí. Krčmáři chybí pravá ruka od zápěstí. Vítá nás štamprlíkem rakije na účet podniku. Na tohle jsme si v Albanii rychle zvykli. Samozřejmě že další nápoje už platíme. Ptáme se kudy dál. Dědinu objedem po obchvatu, sjedem kousek na rozcestí, tam odbočíme doleva - na západ - a sjedem 150 výškových metrů k říčce – dalšímu přítoku Fany. Rozvodí jsme teda nepřejeli. Otáčíme se proti proudu. Prakticky nestoupáme, ale krátké vlnovky nahoru a hned zase dolů jsou únavné. Před brodem nás předjíždí terénní mikrobus hromadné dopravy a smutně nám sděluje, že jedem špatně. Musíme dva kiláky zpátky a na tom správném rozcestí to vzít doprava. Zkrátka zachovat v podstatě západní směr. Ty dva km zpátky nám bicykl jede jako namydlený. Zřejmě jsme sice nenápadně, ale dost stoupali. Únava teda byla na místě.

Tu odbočku k západu jsme minuli, protože jsme mysleli, že vede jen do přilehlé vesnice. Ve vsi je možnost natankovat vodu. To se vždycky hodí. A pořád proti proudu. Až za vsí Fregan začíná cesta doopravdy stoupat. Vypadá rozestavěně. Možná tu bude brzo asfaltka. Kopec je výrazný. Z 250 metrů jsme se vysápali do 580 m n.m....no...připadalo nám to víc. Za vším je holt psychika. Naskýtá se pohled do nížiny jako z aeroplánu. Dědiny pod námi mají nadmořskou výšku 70 metrů.

A dole, místo abychom v pohodě jeli po relativně klidné okresce až do města Lezha – populárního hrobem národního hrdiny Skanderbega – jsme se nechali zblbnout domorodými chasníky a vzali to nejkratší cestou na nejdůležitější – severojižní tepnu Albanie. Ale nikomu se nic nestalo, a to je hlavní.

Co dodat....po sedmém výletu do Albanie konstatuju, že stále čeká, a ještě dlouho bude, mnoho cest na první otisk pneumatiky středoevropského cyklisty. Ať odbočíte kamkoli, vždycky objevíte a zažijete něco zajímavého.