V Albanii nejsou lvi - druhé pokračování

Na rozcestí se dáváme doprava a sjíždíme o 300 metrů níž do údolí. Ves Gjergjevica stojí na protilehlé stráni. Vyskytnul jsem se tady před šesti lety a teď vezu horalům fotky. Ale ten veliký kamenný dům, u něhož jsem fotil, je na první pohled opuštěný, chátrající. Většina domů pustne. Slepice nezakdáká, pes nezaštěkne. Pak přece jen, na horním konci vsi, jsme zahlédli dvě tetky s děťátkem před chalupou. Přece jen ty fotky odevzdáme. Kamarádi pomalu pokračují. Zůstal jsem jen já s Vlaďkou.

Bylo by krajně netaktní rychle se rozloučit. Popijem cafe a poplkáme o tom jak je v Albanii krásně a jací jsou tu dobří lidé. Jsme jako na trní. Kamarádi budou otrávení z toho čekání. Po půlhodině se loučíme a slibujem další fotky - ty, které jsme vyfotili teď.

Průsmyk je o 200 metrů výše. Před námi, na západě, se objevuje horský hřeben vysoký přes 2300 metrů s fleky starého sněhu. Na rozcestí se dáváme doprava – k severozápadu – dolů do rozlehlé doliny, ke vsi Lekas. Před mostem přes divokou řeku odbočuje z „hlavní“ cesta proti proudu. Možná bychom byli bývali udělali dobře, kdybychom se vydali po ní. No nic. Tohle je  dávno pasé. I ves Lekas je výše ve stráni, kam nedosáhne ani ta nejhustší povodeň.

Využíváme druhé dnešní hospody k doplnění tekutin a joulů. Před šesti lety jsem tady příjemně pokecal s chlapem z Korče – obdivovatelem Švejka. Zřejmě to není známý hostinského. Na fotky se tváří rozpačitě a ani mě nepohostil rakijou.

Ba jo...příjemně by se sedělo nad pivem či kafem, ale cesta je daleká. Musíme se zvednout. Pokračujeme kousek nahoru strání a stáčíme se k jihu rovnoběžně s řekou, ale vysoko nad ní. Pořád hodně do kopce. Až tak, že je racionálnější tlačit kolo, než jet.

Nahoře - v 1300 metrech - jsme si na chvilku sedli. Z Lekasu s námi jde horal a celou cestu se nám snaží objasnit, že Marjan je prdel světa, že na Čemericu neprojdem. Možná mu špatně rozumíme. Boss Jindra to vyřešil za nás: „ráno jsem řekl Honzovi (jako šoférovi), že vracet se určitě nebudem, ať jede k jezeru za horama, na místo plánovaného dnešního kempu, takže jediná cesta vede vpřed. Safra, když tudyma projdou osli, tak proč ne my!“ Hernando Cortéz, když měl v plánu zničit říši Aztéků, to řešil podobně. Spálil lodě, kterýma připlul z Kuby...

Brzo jsme uviděli v dálce ves. Je to Marjan. Nebloudíme. Cesta je jen jedna, ale řádně krkolomná. Máme přehled po celém širokém údolí. Dole na opačném břehu řeky je několik vesnic spojených cestou. Tudy bychom jeli, kdybychom odbočili doleva před mostem. Kdybychom to vzali doleva v průsmyku mezi Gjergjevicou a Lekasem, dostali bychom se tam zřejmě taky.

Marijan je skutečně nejzapadlejší zapadákov Evropy...okresu Korča teda určitě. Ulička mezi zídkami a kamennými chalupami z volně sypaných kamenů zvících koňských hlav, močůvka a hnůj, pet-flašky, cáry igelitů, kukuřičná sláma... Pro vesničany jsme velká atrakce – jak jinak. Srotí se na návsi pod velkými ořešáky a hádají se kam nás poslat. Vlaďka prosí jednu paní o vodu a ta se děsí bakteriální úrovně její butelky. Tady – v prdeli světa – ohrnují domorodci frňáky nad feld-flaškou euroameričanky…no toto… Dva mladíci se nabídli, že půjdou kousek s námi. Bezva.

Do Čemerice to máme vzdušnou čarou 4 km. Po stezce pasoucího se dobytka je to dál. Terén je tak drsný, že bicykl se nedá tlačit. Tohle teda nebude vhodná trasa pro cykločundr na těžko. Domorodí kluci uviděli zmiji a metají po ní kamením. Myslím, že stihla utéct. Dovedli nás k lávce přes potok a loučí se. Díky moc, pánové. Bez vás bysme tady byli ztraceni.

Cesta k Čemerici nám zabrala více než dvě hodiny. O pár kiláků dál je přehradní jezero – vypuštěné, opuštěné. Jsme 1450 metrů nad mořem. Přešli jsme po zpustlé hrázi a dál stoupáme. Cesta se zlepšuje. Kolo se dá bez problémů tlačit. 1550 metrů – jsme v sedle. Hluboko v lůnu hor. V kolech a nohách máme dnes teprve 38 kilometrů. Slunce už se sklání k západu. Je půl šesté. Čeká nás sjezd do civilizace.

Kašna ve vsi Štyla na 48. kilometru nás zachránila. Vodu jsme potřebovali fakt akutně. Ta ves není malá, ale cafe-bar tu nemají, tož rychle odtud. Je půl sedmé. Kamarádí se řítí vpřed. Čuchají hospodu. Už dlouho žádná nebyla. Nečekají ani na rozcestí tří cest stejné úrovně. Vědí, že na můj orientační pud se můžou spolehnout. Je potřeba jet po dlažbě, tedy doprava. Pár metrů strmě nahoru. Za skálou se otvírá pohled doleva – do neskutečně hluboké zalesněné rokliny. Před vsí Vitkuq – na ruské speciálce se jmenuje Vitkuky – začíná asfalt.

Od stolků před pěknou hospodou je krásný rozhled po kraji. Kamarádi už mají před sebou po pivu.

„Baba si za ně vzala 200 Leků.“ Rozčilují se. Zdenek platil stovkou, a stačilo to.

Tak to se na to podíváme...platím tisícovkou, a tetka vrací na dvě piva fakt jen 600 peněz. „Mám jen dvě bére,“ (bére = pivo) ... tetka mně s přátelským výrazem na obličeji přisunula ještě stovku. „jedno bére – jedno suta Leki,“ já na to. Babka přidala padesátilekovku... Nezbývá než vylovit z kapsy tužku a papír. Jinak si neporozumíme. Bába rezignovaně vylovila ze šuflete ještě jednu. Máca platí taky stovku. V průběhu večera kurz kolísá. Jindrovi s Vlaďkou, kteří dojeli po čtvrthodinně, vrátila hospodská z 300 Leků padesátku a oni to nechali tak.

Příjemně se ochlazuje. Zbývá sjet k malebnému jezeru Gjancit. Honza s autem stojí na plochém poloostrůvku. Foukat nezačalo, tak tam bylo fakt příjemně.

Dnešní bilance: ujeto 58km, převýšení: 1450 metrů.