V Albanii nejsou lvi - začátek cesty

Všechno klape. Květnový zájezd do Albanie jsme realizovali stejně jako loni. Najali jsme mikrobus i s šoférem – pardon – majitelem cestovky Vikingtour (Kancelář mají v Brně, v bývalé promítací kabině letního kina na Kounicově ulici) a vlekem pro kola. Budeme jezdit nalehko. Bagáž nám vozí auto-mobil. Zatím jsme se večer s tím autem vždycky sešli a doufáme, že to tak dopadne i tentokrát. Kamarádi jsou fakt nadšenci. Trasy vyšpekulovali nad satelitními mapami Google earth. Tož todle nemůže nebýt dobrodružný. Takže tady máte slíbené další tipy na výlety.

Letos začínáme v Makedonii - na břehu Ohridského jezera – ve městě Ohrid, figurujícího na seznamu památek UNESCO. 690 m n.m. Míříme na kopec, který odděluje Ohridské jezero od Prespanu - do národního parku Gjaličica. Na jižním okraji města odbočit z hlavní cesty nahoru ke vsi Velestovo. Tabule MOUNTAIN BIKE TRAIL s podrobným nákresem a popisem naší trasy příjemně překvapila. Plni optimismu, že dnes snad nezbloudíme, stoupáme nad jezero.

Den první

Na okraji Velestova uhnout z asfaltky doleva nahoru. Máme nastoupáno už 330 metrů.

Na 17. kilometru jsme, zdá se, nahoře – 1550 m n.m. Jsme na mírně zvlněné pláni. Dohání nás traktor s pluhem. Jeden ze tří chlapů mluví česky, že pracuje v Praze. Jedou orat brambory...zřejmě ňákou vysokohorskou sortu. Na rozcestí se prej máme dát doprava.

Cesta jsou jen dvě koleje vyjeté v trávě. To, co vidíme v červené hlíně rozměklé deštěm, jsou nade všechnu pochybnost medvědí stopy. Začali jsme se bedlivěji rozhlížet kolem. Kraj je přehledný. Vidíme na kilometry daleko, ale medvěd je zřejmě už za obzorem. Na 25. kilometru přijíždíme k turistickému rozcestníku několika cest u velké chaty. Jmenuje se to tady Asan Djura. Nadmořská výška 1462 metrů.

O 5 kiláků dále jsme pořád v 1470 metrech. Tady v horách je vedro docela snesitelné. Vjíždíme na asfalt a začínáme sjíždět s kopce dolů. Po levé ruce vidíme jezero Prespan hluboko pod sebou. Leží ve výšce 820 metrů, tedy o více než 200 metrů výš než Ohrid. Brzo jsme vjeli na širší silnici a dali se po ní doleva. Dole u Prespanu jsme znovu nabrali kurz k jihu – na Albaniu.

Šest psů u celnice je nezvykle odvážných. Když jim hodíš kousek chleba, neutíkají, ale vezmou si ho. Albánští celníci se dělali trochu důležití. Tomuhle jsme už odvykli. Albania aspiruje na vstup do EU, tak na hranicích to bývá dost volné. Na této zapadlé celnici jsme zřejmě příliš exotičtí. Za celnicí začíná fungl nová široká hladká asfaltka.

Je teprve 15:30 – ujeto dnes 50 km. Na téhle nové silnici bude nuda. Usnesli jsme se, že dále pojedeme cestou druhé kategorie přes hory. Po téhle nové asfaltce jsme vystoupali nad Prespanské jezero do 1120 metrů a tam odbočili doleva na uzoučkou rozbitou asfaltečku. Zatímco hlavní vede stále výš do kopce, my sjíždíme do vsi – snad je to Liqenas, ale spíš Zarošta (nebo Zaroška)...podle staré speciálky s legendou v azbuce je to Postec ...čtyři mapy máme, a každá říká něco jiného. Další dění popisuje Petr takto: „vykupujeme celou zásobu rakije, co vesnice napálila přes zimu.“ Však je to dnes teprve druhá hospoda. Další ves – pravděpodobně určitě Zaroška - už stojí úplně dole na břehu jezera.

Výhoda hustě zalidněných krajů: pořád je na obzoru někdo, koho se můžeme zeptat na cestu. Ptáme se na Bilišt, a všichni nás tvrdošíjně posílají na hlavní. Pak přece jen neochotně připustili, že rovně za nosem se tam při troše štěstí dostaneme taky.

Na automapě je ta cesta dvojitá bílá čára, což nás plní optimismem. Ještě kousek po břehu a pak strmě nahoru nízkým křovinatým lesem. Přes kamení se nedá jet. Tlačí i největší chrti Jindra se Zdenálem. Na dnešním 75. kilometru jsme znovu ve výšce 1150 metrů. Rozcestí – elektrické vedení vede doleva – my se dáváme doprava. Ještě kus do kopce po kamení, a pak se ten kamenolom láme dolů. Albánské cesty jsou fakt na jiné úrovni, než to, co jsme dnes projeli v Makedonii.

Pokračování po loukách dobytčími stezkami s decimetr hlubokými dírami po kravských kopytech je taky záživné. Naštěstí je bláto suché a tvrdé.

Vjeli jsme do vsi – nejspíš je to Rakiška (na mapě world mapping projectu tato ves úplně chybí) - stoupáme na náves ke kostelu po koňských hlavách hustě vystlaných starými zdeformovanými pet-butelkami ušpiněnými hnojem a močůvkou. Začíná tu asfalt. Teď už to pojede rychle, ale nevíme jaká vzdálenost je ještě před námi. Už je půl sedmé, tak hospody ignorujeme. Na východě tušíme státní hranici s Řeckem. Cesta nás zavedla definitivně zpět dolů k jezeru. Tahle zátoka je rozlehlý močál plný žab. Kam oko dohlédne nic než rákosí. Takové místo nezničené lidmi je balzám na duši.

Brzo jsme vjeli na hlavní silnici od Korče. Vzali jsme to doleva, směrem k Řecku. V městečku Bilišt uhýbáme z hlavní doprava a o pár kiláků dále zdravě unaveni rozbíjíme kemp na břehu řeky Devoli. Byl to vydatný den. Urazili jsme 100 kilometrů při převýšení 1800 metrů.

Den druhý

 V noci bylo docela chladno. 10. května v nadmořské výšce skoro 900 metrů to není nic divného. 30°C po obědě je taky v normě.

Dnes je v plánu obkratkou přes hory dosáhnout střediska vzdělanosti a kultúry - města Korča. Pokračujeme k jihu rovnoběžně s řeckou hranicí. Ve vsi Poloska je velká nová krásná škola, a děcka mají zrovna přestávku. Kdekoliv kdykoliv vede naše cesta kolem školy, mají tam zrovna přestávku. Lavina rozjívenců se k nám valí s hurónským řevem. Chtějí nám potřást rukou a sáhnout si na bicykl. Pro našince je to těžkej stres, ale když se potom v klidu dívám na fotky...ty děcka vypadají docela pohodově. Asi to příliš dramatizuju.

Vyjeli jsme nad ves a po pár kilometrech sjeli zpět k čím dál menší říčce Devoli. Jedeme totiž proti proudu. Ve vlnovkách nenápadně nabíráme výšku. Po 20 kilometrech jsme přijeli ke krásné starobylé vsi. Fotogenicky se rozkládá na protější stráni. Podle staré speciálky s legendou v azbuce by to měla být Pončara. Tahle mapa je asi fakt to nejlepší, co je k dispozici. O pár kiláků dál na rozcestí se dáváme doleva a začínáme výrazněji stoupat. Ve 1280 metrech se nad cestou vypíná velký hotel nebo zotavovna a pod ní ves Bardha s dobrou hospodou. Ráno jsem se nacpal rizotem od večera. Trávení mě stojí spoustu sil. Vystoupat až sem byl záhul. O to více teď budu muset jíst. Začarovaný kruh. Ta hospoda nastala v pravý čas.

Plni čerstvé energie křepce stoupáme dále kolem toho velikého baráku. V 1380 metrech začíná asfalt. Ještě 200 výškových metrů, a jsme nahoře. Pár kiláků se vlníme a kroutíme náhorní planinou k efektní soutěsce, kterou strmě sjíždíme do nížiny...No – nížina je silné slovo. Korča leží v nadmořské výšce 880 metrů. Tenkrát, když jsem tu byl s Patricií, zůstali jsme v Korči několik hodin. Přímo na centrálním rinku je veliké, ohromně pestré tržiště. Tentokrát jsme je zaignorovali a jedeme hned dál – na městečko Voskopoja. Na mapách Google, takže i na mapě „i-dnes“, je název vsi zkomolen na Moscopole. Zánovní hladká asfaltka až do vsi Voskop je po rovině. Pak vystoupáme až do 1200 metrů.

4 kilometry před Voskopoje, v údolíčku s říčkou a několika chalupami slídíme po plácku k utáboření se. Oslovila nás paní z hospody, že můžem zůstat na přilehlé louce. Fajn. Kempovávají tu Kudrnovci i Adventura. Za kemp neplatíme nic. V kraji je zvykem udělat tržbu v cafe-baru. Ceny tomu odpovídají. Pivo je za 200 Leků, což je dvojnásobek proti normě. Za sedmičku vína platíme 1000 Leků = zhruba 8 Euro.

Dnešek byl odpočinkový. Urazili jsme 60 km a zdolali výšku 1200 metrů.

Pokračování příště