Hurá do Altaje

  Když jde stroj na přistání, raději zapíjím cucavej bonbon vodkou. Co kdyby... Pod námi blikají světýlka barnaulského letiště. Je po půlnoci. Přetáčíme hodinky o 5 hodin dopředu a vystupujeme v pravé a nefalšované Asii. Díky přátelům, kteří na nás čekají s pronajatou dodávkou, za sebou necháváme neodbytné "vexláky" i dorážející taxikáře.
  Barnaul je pětisettisícová metropole v podhůří Altaje. I když je to odsud do hor ještě dobrých 800 km , na ruské poměry můžeme klidně tvrdit, že jsme už pod horama. Pro pobyt v přírodě zde lze nakoupit bez problémů veškeré potřebné potraviny. Nákup v obchodech lze kombinovat s výběrem na tržišti, což je nejen zajímavější, ale i lacinější. Čím více se pak blížíme k horám, řídne sortiment vesnických koloniálů, až se smrskne na základní produkty - chléb a vodku. 
  Jak jsem řekl, je to z Barnaulu do hor ještě přibližně 800 km. Jako způsob dopravy se nám nabízí místní dopravní prostředek, tzv. "mašrutka" (malý autobus). Ovšem na takovou jízdu bychom potřebovali dva roky prázdnin, trpělivost při čekání na jednotlivé spoje a sílu několikrát cestou přesedat. Ani jedno z toho jsme neměli , a tak, přestože dozajista ochuzeni o velké dobrodružství, jsme se rozhodli cestovat dodávkou.
  Naše dodávka supí k horám docela slušnou rychlostí (vzhledem ke stavu vozovky), ale i tak nám trvá den a půl jízdy, než dojedeme z Barnaulu do vesnice Tjungur a překročíme most přes řeku Katuň. Tady končí cesta a začíná naše horské putování. Ale hezky od začátku.
  Z Barnaulu nás vede asfaltka do Bijska. Silnice je ve výstavbě, a tak nově budovaný povrch občas vyměníme za prašné vyjeté koleje vedle v poli. Z Bijska pokračujeme po Čujském traktu. Je to část silnice M52 spojující Novosibirsk s Mongolskou hranicí. Čujský trakt získal své jméno podle staré kupecké stezky, vedoucí těmito místy do Mongolska, a podle řeky Čuji, podél které část trasy vede. Než jsme však urazili těch avizovaných 800 kilometrů, vypili jsme cestou něco místního piva, snědli kopu pirohů, byli dvakrát legitimováni, píchli kolo (zázrak že jen jednou), platili pokutu, navštívili baňu (sauna), ozkoušeli visutý most, nocovali ve srubech a měli tu jedinečnou možnost poslouchat pořád do kola jednu a tu samou kazetu s místní rockovou scénou, kterou do nás celou cestu pumpoval šofér Saša.

Údolím Kučerly 
  Konečně jsme na místě a vyrážíme. Naším cílem je projít údolí řeky Kučerly a Akkemu. Zhruba dva dny trvá cesta údolím Kučerly ke stejnojmennému jezeru (Kučerlinské jezero), během níž překonáme převýšení zhruba 900 m. Cestu nám zpříjemňují horské bystřiny a podmáčená tajga. Říci, že brodění je zde na denním pořádku, jaksi nevystihuje správně situaci. Tady si člověk uvědomí pravdivost tvrzení, že žádné boty nejsou nepromokavé. A což teprve, když se na vás valí voda i shora, čemuž se nevyhnete, naplánujete-li si návštěvu Altaje na prázdniny. Období od června do půlky srpna zde patří k těm nejdeštivějším. Při pohledu do mapy snadno zjistíte, že pohoří Altaj je nejvíce vzdálené od moře, a tudíž by se dalo předpokládat, že zde bude panovat počasí ryze kontinentální. Opak je však pravdou. Mohou za to větry, které od severu ženou vlhký vzduch přes celou sibiřskou nížinu. No a ten pak narazí na zdejší kopce a prší a prší. Z čehož plyne ponaučení, že kromě dobrých bot, batohu, stanu a spacáku zde určitě uživíte pláštěnku. Nemyslím kus igelitového pytle, ale slušné pončo s možností uchránit před vlhkem nejen člověka, ale i bágl na zádech.
  Kučerlinské jezero se nachází ve výšce 1780 metrů nad mořem a zdejší "turbáza" (turistická základna) je na nějaký čas posledním pojítkem s civilizací. I když má jezero a okolí statut "zapovědniku" (chráněné území), není problém najít tu řadu ohnišť a míst k táboření, která lze bez problému využít k nocování, čehož s potěšením využíváme. Zdejší turisté sice na pořádek moc nedbají, ale nejsou úplně hloupí a místa pro tábořiště vybírají pečlivě.
  Za jezerem pěšinka mizí v suťovisku, zarůstá a občas ji pohltí tajga úplně. Za několik hodin chůze dorazíme do údolí pod soutokem řek Koni-Ajry a Měštu-Ajry. Dobře poslouží jako výchozí bod pro některý z jednodenních treků. Za vidění určitě stojí vodopády na řece Koni-Ajry, ledovec Měštu-Ajry, či jezero Daraš-Kol s okolními třítisícovkami. Vodítkem k návštěvě výše uvedených míst vám mohou být stejnojmenné řeky vedoucí k vytyčeným cílům. Dostupné mapy v měřítku 1:200 000 poslouží opravdu jen orientačně. Lepší jsou staré, ručně kreslené mapy s vyznačením hřebenů, pěšin a říčních toků. A ze všeho nejlepší, je cesty znalý průvodce.

Potrava je nutná, v horách dvakrát chutná 
  V přírodě chutná dvakrát, a tak je proviant nejenom otázkou chuti, ale i hmotnosti, množství a především otázkou přežití. Vaříme společně na ohni. Dává nám to větší pocit sounáležitosti a nezdržuje to při čekání, než si některý stan uklohní na vařiči. Navíc plynové bomby nelze přepravovat letecky a ty, které jde zakoupit zde, nepasují na naše evropské vařiče. Ve vaření se poctivě střídáme a soutěžíme, kdo uvaří lépe. Hlad je nejlepší kuchař, a tak se celé to závodění postupně zvrhlo. Nevítězí ten, kdo uvaří nejlépe, ale ten, kdo toho uvaří nejvíc. Jídelníček doplňujeme o plody místní přírody podle možností, chuti a toho, jak nám docházejí potraviny. Tak se nakrásně stává, že koncem putování jako základní strava převažuje planý česnek a cibule, které původně měly jen ochutit rýži či těstoviny. Takže pozor, v horách nejsou obchody! Tak až si budete balit potraviny, nezapomeňte to vynásobit dvakrát, ať na zpáteční cestě nedržíte dietu.

Údolí Akkemu
  Nejnáročnější částí naší vysokohorské turistiky je přechod přes průsmyk Kara-Tjurek (3 065 m). Pokud se chcete dostat z údolí Kučerly do údolí řeky Akkem, nezbývá vám než absolvovat 1500 výškových metrů nahoru a zhruba stejný kus zase dolů. Nám tenhle výstup s plnou bagáží trvá dvanáct hodin a opravdu stojí za to. Někteří mě cestou proklínají, jiní už ani to ne. Důležité je nezapomínat dodržovat pitný režim a aklimatizaci. Každý jedinec reaguje na změnu nadmořské výšky zcela individuálně a v závislosti na řadě faktorů. Něco má každý z nás dáno od pána Boha a něco je věcí momentální dispozice a tréninku. Takže při špatné aklimatizaci a nedostatku tekutin už ve výšce tří tisíc metrů se mohou projevit příznaky vysokohorské nemoci.
  Kdo vydržel, neumřel, neomdlel či to nevzdal, nelitoval. Odměnou všem je pohled ze sedla Kara-Tjurek na nejvyšší horu Altaje - Běluchu (východní vrchol 4 506 m, západní vrchol 4 440 m) a její severní, téměř dvoukilometrovou, stěnu.
  Z ledovce pod touto stěnou pramení řeka Akkem, jež o několik kilometrů níže vytváří jezero (Akkemské jezero). Zde se nachází meteorologická stanice a stanice horské záchranné služby. Je to zároveň i nejvýhodnější místo k zbudování základního tábora pro výpravy do okolí. Za dolar a půl tu lze pronajmout baňu, což může být po trmácení v kopcích další satisfakcí. Z dřevěného srubu, kde se v páře šleháte březovými košťaty, pak vyběhnete ven a skočíte do jezera s ledovcovou vodou. Její čtyři stupně vás pak vrátí do reality a dají vám vědět, které všechny části těla vlastníte a o které byste snadno mohli přijít, když rychle nevylezete. Proto vřele doporučuji: neskákejte daleko, je to vážně studený, ale určitě to stojí za to!

  Neodpustitelným hříchem by bylo nepodniknout trek na ledovec pod stěnu Běluchy, k němuž není zapotřebí žádné speciální vybavení. Další výpravy pak lze směřovat do bočních údolí a na sousední kopce. Jedná se vesměs o jednodenní vysokohorskou turistiku. Mezi místa, která byste neměli vynechat, patří Údolí sedmi jezer, Jezero duchů či údolí Jarlu. S lezeckým vybavením a patřičnými zkušenostmi se můžete vydat na čtyřtisícovou Broňu či Akajuk.

  Zpátky k civilizaci se lze dostat buď stejnou cestou, kudy jsme se dostali sem, nebo volit sestup po proudu Akkemu dolů do údolí. Cesta trvá den a půl perné chůze. Než v údolí vody Akkemu splynou s vlnami Katuně, stáčí se cesta k východu proti proudu Katuně. Tudy se lze dostat do Tjunguru, kde se nachází jediný most v širokém okolí.

  Katuň je pramen sibiřského veletoku - Obu. Řeka pramení na jižních svazích Běluchy z Geblerova ledovce. V délce 680 kilometrů se prodírá horami a klikatí podhorskou tajgou, než s ní své vody v Bijsku spojí řeka Bija. Odtud už nese hrdý název Ob a neomylně vede veškeré vody z této oblasti na pouti dlouhé 4 560 km do Severního ledového oceánu. Katuň patří k jedné z nejkrásnějších sibiřských řek a spolu s řadou vodácky zajímavých partií z ní činí místo ideální pro rafting. Jelikož máme hodné přátele, nemusíme se vracet do Tjunguru.Sedíme na břehu Katuně a čekáme, až se na protějším břehu objeví známé postavy s nafukovacím člunem. 
  Tady končí první polovina našeho altajského putování. V té druhé nás čeká přesun do údolí řeky Čulyšman a sjezd části této nádherné řeky na katamaránu, přejezd Těleckého jezera a splutí části řeky Bija.

Pár slov závěrem
  Pokud se chystáte do Ruska, uvědomte si, že cestujete do země neomezených možností, a tudíž i nemožné je zde možné. Obrňte se trpělivostí při shánění pozvání a vyřizování vízové povinnosti, která je od loňského roku zavedena. Ti starší si vzpomenou, mladší poznají, jak řehtal úřednický šiml před rokem 1989. 
  Jestliže si říkáte, že ten Altaj je to pravé ořechové, ale chcete si ušetřit čas i starosti s veškerým zařizováním všeho potřebného, máte jedinečnou možnost přehodit vše na bedra CK Gulliver, která v letošním roce pořádá do oblasti ruského Altaje dvě expedice. Pokud vám nevyhovuje termín či trasa, zajistí Vám expedici na klíč dle vlastního přání.

  Více se dozvíte:
CK GULLIVER na cestách a RAJBAS Klub
Nová 22, 679 61 Letovice, CZ
Út+St: 10-17, čt: 9-12 hod.
tel./fax.: 0501-47 66 47, tel. 0604 46 16 14
www.ckgulliver.cz, info@ckgulliver.cz
www.rajbas.cz, rajbas@email.cz