Jak jsem se nestal buddhistickým mnichem

Všude vlály modlitební praporky, točili jsme jako všichni turisti jedním modlitebním mlýnkem za druhým a obcházeli Mani (kameny popsané modlitbami) zleva jak se má. To byl jen vnější závan. Pak to ale přišlo, pozvání do kláštera na modlitby místních mnichů. Už jsem byl na svých cestách několikrát velmi blízko smrti, stanul na mnoha vrcholech, sjel divoké řeky, viděl nespočet překrásných východů i západů slunce, nic se však nedokáže vyrovnat tomu mrazení v zádech z přijímání pozitivní energie od „mumlajících“ mnichů ve specificky vonícím, lehce vonnými tyčinkami  zakouřeném a hlavně překrásně barevném klášteře vysoko v horách.

Tento krásný zážitek mě přiměl navštívit Buddhistické kláštery i v Mongolsku. Těšil jsem se na živé připomenutí prazážitku a také na rozdíly. Naštěstí byly jen malé. V Harhorinu leží zbytek největšího komplexu klášterů v zemi (to, co zbylo po vládě komunistů a vlivu Ruska a Číny – hanba). Nazývá se Erdeneddú (drahokamový Budha) a jedná se komplex třech původních a asi dalších pěti dobře zachovalých chrámů s překrásnou téměř kompletně dochovanou výzdobou. To vše je obklopeno vysokou bílou zdí ozdobenou celkem sto osmi Stupami. V okolí stojí za shlédnutí ještě poševní svah s kamenným falusem a dvě kamenné želvy jako symboly dlouhověkosti. Prohlídku je možné uskutečnit každý den, obzvláště za to stojí navštívit modlení mnichů, které začíná kolem jedenácté dopoledne a koná se denně. My jsme tu byli až na podzim, tedy zcela bez turistů, a tak jsme mohli uvnitř po malé přímluvě i fotit a nahrávat. Nebudu lhát, že se nám domů ani nechtělo a nemít hlad, mumláme tam s nimi snad dodnes. Venku před chrámem sedí spousta místních překupníků, jakýsi černý trh, a nabízejí k odkoupení velkou spoustu předmětů s buddhistickým pojetím a také řadu věcí silně historických, jako jsou staré mince, zbraně a další artefakty. Před koupí čehokoli nezapomeňte, že i když je cena 50x menší než v hlavním městě (100x menší než ve světě), tak za vývoz se chodí sedět na 12-15 let natvrdo.

Následoval již méně strastný přesun, to díky vzácné asfaltové silnici vedoucí skrze oblast písečných dun, do Ulanu (Ulánbátar), hlavního města země, kterému neřeknou cizinci jinak než „UB“. Toto obrovské město trpící smogem a celodenní zácpou je pravým opakem celé v poklidu žijící země, a proto zde stojí za návštěvu snad jen Suchbátarovo náměstí s krásným parlamentem a nultým kilometrem (od tohoto bodu se počítají všechny zdejší vzdálenosti), muzeum dějin přírody, noční představení Souboru tradičních písní a tanců, Zimní palác, šamanské centrum a největší současný klášter v zemi – Gandantegčinlen (Velké místo naprosté radosti).

Vzali jsme ho opět útokem, tentokrát jsme už museli zaplatit vstup i foťák, ale stálo to za to. Sice byl ta tam klid z Erdenedzů, přeci jen jsme zde potkali i pár turistů a hlavně mraky místních. V klášteru se nachází velké množství překrásných chrámů, které jsou bohatě vyzdobeny, skoro všechny přístupné a v každém z nich neustále probíhá volně přístupné modlení mnichů. Největším chrámem je Megdžiddžanrajseg sum, v němž je ukryta stejnojmenná (Pán hledící do všech směrů) 27 m vysoká a zároveň 27 tun těžká socha Budhy vyrobená z pozlacené mědi. Uvnitř sochy a jejím mohutném podstavci je ukryto spousty vzácných artefaktů včetně celé jurty i s nábytkem. Opravdu působivé a dost to připomíná sochy Budhy vystavené v klášterech v Thajsku, které mimo jiné také doporučuji někdy v životě navštívit.

Náš zájem o Buddhismus dospěl do takového bodu, že jsme vstoupili do místní mnišské školy a dva dny si zkusmo prošli celým jejich systémem náročné výuky a přípravy na mnišský život. Byla to vskutku úžasná zkušenost, jak se říká k nezaplacení, a popravdě řečeno, moc tomu nechybělo, abych tam v mnišském hávu zůstal navždy přeříkávat své modlitby. Snad jen mocná čarodějka láska pošpinila moji mysl a svedla mě zpět na cestu podivného Evropana, který chodí do práce a ve volném čase sportuje a cestuje, aby uspokojil svoje touhy a rodinu. No jenom se naučit oblékat a nosit jejich ošacení dá pořádně zabrat, natož pak vydržet v kuse dlouze sedět a soustředit se na modlitby, které sotva dokážete přečíst, do toho hlídat, zda dodržujete rytmus modlitby a včas ve správnou dobu jako v symfonickém orchestru zahrát na přidělený nástroj (já měl mušli, Stano a Sáva taková cinkátka), to je velká spousta zdánlivě lehkých úkolů, které dohromady s tím vším, co vám má modlení vlastně přinést, je neskutečně složité a těžké. Naštěstí tu byly i pauzy na jídlo s všudypřítomným čajem (toho bylo vždy dost) a taky stěhování do vyšších a vyšších pater školy, tak jak postupovalo naše mnišské vzdělání (uměle zrychleno, abychom měli představu o celku). Nejde jen tak říct, že by ty dva dny v klášteře ze mě udělali jiného člověka, nebo že bych snad začal jíst jinak či se jinak chovat, ale myslím, že mě to rozhodně něco přineslo. Co konkrétně, to si s dovolením nechám pro sebe (třeba ještě něco přinese). Určitě se ale změnil můj pohled na Buddhismus jako takový i na jednotlivé mnichy.

Díl V. bude o tajemné poušti Gobi . . .

Cestu podpořila firma Warmpeace, Direct Alpine a ČHS.