Hraniční město Giurgiu

Projíždíme centrem a objevujeme se na zmíněném hraničním přechodu. Dovídám se, že mě tady přes hranice nepustí. To znamená, že budu muset podniknout pětikilometrovou procházku k odbočce Ruse a potom další dva k jiným hranicím. Na místo jsem dorazil a hned jsem se domluvil s jedním tureckým řidičem náklaďáku. Vezme mě přes Bulharsko, ale musím čekat až do půlnoci. Nevadí, sednul jsem si do hospody a začal popíjet pivo, aby si mě hnedka všimli místní štamgasti. Dali jsme se do řeči. Dovídám se, že jsou tu celkem 4 přechody a přes žádný mě nepustí. No to je radost. Rozhodnul jsem se tedy, že se půjdu podívat na ten pro náklaďáky. Cestou mi zastavila Dáčie. Aha, jestli prý nejdu na hranice, že mě svezou. Ani jsem moc nepřemýšlel a do auta plného Rumunů nastoupil. A to byla chyba.

"Člověk se musí v životě spálit..."

Přijeli jsme na hranice a já jsem požádal šoféra, aby zastavil. Nezastavil, vjel na trávník, tam udělal ukázkové hodiny a namířil si to stejným směrem odkud jsme přijeli. Projel místo, kde mě naložil, projel centrum, kudy jsem ráno šel a zastavil na hraničním přechodu číslo 4, kde už stálo dalších 5 jeho kamarádů. Už jsem se viděl plazit mezi odpadky s kudlou v zádech. Byl to hraniční přechod, smetiště s budkou, ve které seděl nějaký voják, kterého naprosto nic nezajímalo.

"Jo vzali mě ňácí místní HOOLIGANS a chtěli po mě 40 $. Když sem řek, že jim nic nedam, tak řek 20 $ a naznačil mi, že dostanu. Protože byli 4, a TO UŽ JE NA MĚ MOC, sem vytáh 2 $. Vzali si je a jeden mi dal pěstí. Vostatní ho museli krotit, jinak by mě zabil. No co, stejně sem byl pojištěnej, tak vo co de. No a pak sem vzal nohy na ramena a to je všechno."

Vrátil jsem se dalších 5 km zpátky a sednul si před ten "můj" truck do trávy. Uvařil jsem si Vitanu a prožíval první větší krizi. V 11 hodin večer vylezl Turek a řekl mi, že ty hranice musím přejít pěšky a v Bulharsku na něj počkat. Jenže na přechodu mi úplatkuchtiví policajti řekli, že mě do Ruse pěšky nepustí, protože konec hraničního pásma končí někde za Dunajem, který je odtud 2 km. Řekli, že si musím stopnout auto, které mě odveze. Jenže v tuto noční hodinu projede tak jedno za hodinu. A tak jsem si sednul a nechal se pozorovat pohraničníkama, který místo mě viděli spíš chodící pětidolarovku. Po půl hodině přijel Renault s francouzskou poznávací značkou. Seděl v něm Francouz s arabkami. Řidič byl tak nervózní, že ani nezaregistroval moje "Bon soir, monsieur" ("Merde" však ano), a tak jsem si zase sednul. Za pět minut se situace naprosto opakovala, až na to, že přijel Mercedes s Němcem a ... Nakonec mě vysvobodili Bulhaři. Ale to už hodinky ukazovaly 2 hodiny ráno a já ani nevěřil, že ten truck v Ruse stihnu.

V Bulharsku jsem absolvoval tisíce kontrol. Naštěstí jsem spatřil můj náklaďáček čekat ve frontě na mostě. Při poslední kontrole mi vynadal policista, že se prý na něj nedívám, když se mnou mluví, dloubu se v uchu a ještě k tomu s ním mluvím anglicky, přestože jsme bratři, kteří se přece domluví rusky.

Konečně jsem v Bulharsku. Jenže sotva jsem se dotknul pro mě dosud nepoznané země, už okolo mě stálo 5 vexláků, 4 taxikáři a jeden podivný tlouštík, který vážil od pohledu tak 432 kg a v obličeji vypadal přesně jako Trefor Ivanov z bulharské fotbalové reprezentace. Pořád se mi díval do očí a nic neříkal. Jaká záhadná země. A to noční ticho a okolo lampy hejno komárů. A já jsem se bál, protože tu stálo hejno ještě odpornějších Bulharů, kteří jen čekali až vytáhnu peněženku, každému dám po deseti dolarech a řeknu: "To je dobrý, chlapci."

Bulhaři jsou ale individua.

A když už to vypadalo, že ze mě nevymlátí ani halíř, tak se na mě tak divně podívali a jeden dokonce začal jezdit palcem po svém tlustém krku sem a tam, jako by mi chtěl něco naznačit. No ale tentokrát mě nechali jít bez fyzického kontaktu, takže Bulharsko bude asi v pohodě...

Odstavce psané italikou, jsou citace z deníku.