Hledání práce na Novém Zélandu

Tonoucí se ale stébla chytá a my zkoušíme ještě malou prodejnu s ovocem u silnice. Starší vysokej chlapík nám začíná něco za pultem vysvětlovat, pak nám píše telefoní čísla a vede nás dozadu, kde má složené velké dřevěné bedny. Vysvětluje, co se na NZ dělá za práci, ale on pro nás žádnou nemá. Máme zavolat na ty čísla, co nám napsal, že prý tam snad by jsme něco mohli sehnat. Vracíme se do kempu, kde je telefonní automat. Vytáčím první číslo. Ozývá se záznamník. Zkouším druhé. Ozve se nějaká ženština. Lámanou angličtinou jí vysvětluji, co potřebujeme, a ona se vyptává na všechno možné. Nakonec se s ní domlouvám, že zítra ráno v osm k ní na udanou adresu přijedeme. No, byla to fuška.
Rozhodli jsme se zajet to omrknout. Dojeli jsme do té vesnice, ale zmíněná ulice tam nebyla. Zašel jsem se zeptat do místního shopu. Taky nevěděli. Jeli jsme zpět za tím chlapíkem, aby nám tam zavolal. Všechno bylo správně, až na tu ulici. Jeli jsme zpátky a zase jsme to nenašli. Ptám se znovu v shopu a někam nás posílají. Asi po půl hodině jsme to našli. Malá zapadlá farma, majitelka typická Němka (40) a její manžel asi o 10 let mladší, vypadal jako hypiesák s dredama a bradkou, hubenej a zašlej. Domluvili jsme se na druhý den stejně jako po telefonu.
V noci bylo pod nulou. Neskutečná zima, že i Pája se tou zimou probudil. Já jsem ani neusnul. Taková byla kláda. Ráno se na stěnách stanů sráží voda a kape nám na hlavy. Převlékáme se v mrazivých křečích a jedeme na farmu. Ještěže má auto topení.

Na farmě nás šéfka (měl jsem pravdu, byla to Němka) poslala do sadu s jabloněma. Tady už bylo několik stejných makáčů jako my. Všichni ale byli Němci. Holky i kluci. Šéfka nám přidělila každému jednu stranu jabloní, které byly vysázené a zastřihované do řad, a už jsme jeli. Vyfasovali jsme vak na popruhy a štafle. Protrhávali jsme malá jablka. V kuse 9,5 hodiny práce. Je to fuška, ale ve srovnání s Němci jsme toho udělali jednou tolik.
Také další celý den makáme. K večeru si dáváme v jednom bufáči při cestě za $5 „FISH AND CHIPS“ zabalené do novin. Jíme to až v kempu. Ten jsme si předplatili na týden, každý asi za $80. V kapse nám zbývá posledních $10. Je bída.
V pondělí zase makáme. Je pro změnu hrozný hic. Vítr vůbec nefouká a mraky žádné. Bude něco přes 30°C. Hned ráno nám zkazila náladu jedna komandýrka, která zaskakovala půl dne za šéfku Gizell. Makali jsme jak o život a ona si přifrčí na traktůrku s nějakým měřákem na jablka a už nás sekýruje, že to děláme na hov… . Naštěstí pak už dala pokoj. Když se vrátila Gizell, zase jsme byli jedničky. Pokaždé, když nám přijela popondat bednu, nás chválila jak jsme rychlí a kolik uděláme práce (viele Arbeit). Alespoň nás tak rychle nevyhodí. Hlavně když teď potřebujem vydělávat.
Jinak nás hrozně bolí záda. Pája vůbec nemluví, prostě jenom mlčí, nebo spí. Už mi to leze na mozek. Potřeboval bych slyšet jinou češtinu než tu svojí. Ani po úterní šichtě pořád nevíme, kolik jsme si vydělali. Dali nám ale k vyplnění a podpisu pracovní smlouvu. To znamená, že s námi počítají a jsou spokojený! Alespoň něco.
Další dny makáme, jako by na chleba nebylo. A ono také není. Je 16. prosince 2004 a my tu zažíváme letní bouřku a pěknej slejvák. Práci jsme skončili už ve čtyři. Už jsme víc nemohli. Jsme unavení. K jídlu teď kupujeme na celý den 2 bagety a 2 malý banánový mlíčka. Na víc prostě nejsou money. Někdy si koupíme jedny sušenky ve slevě. Taky pizza chleba mají dobrej a levnej. Voda je jenom z hajzlíků. Je bída. V pátek máme dostat první výplatu, tak jsem zvědavej.Večer se ještě přehnala tropická bouře (prý zbytek tajfunu), která nám vyplavila stany. Takovej „chcanec“ jsem ještě nezažil.
V práci jsme protrhávali prales. Hrůza. Odpoledne za námi do brázdy mezi jabloně přišly tři kočky a přinesly nám každému bábovku, lízátko a balónky. Ptal jsem se jich jestli je to opravdu pro nás, jestli se třeba nespletli a oni že ne, že prý je to opravdu pro nás a zase odešly. Bylo jim tak 8, 5 a 3 roky. To jsme teda koukali. Byly to dcery Gisell, majitelky farmy, a asi nás lanařily, abychom zůstali na farmě makat dál. Ostatní brigádníci přijedou, zkusí jeden dva dny makat a pak zas rychle zmizí. Jenom my zatím zůstáváme.
Cestou z práce jsme se stavili u bankomatu podívat se kolik máme na účtu. Vybrali jsme každý $100, což byl počáteční vklad při zřizování účtu. Zůstatek byl ale nulový. Další týden trvalo než se na účtu objevilo prvních $500. Mzda se vypláci pravidelně každý týden v pátek, nebo v pondělí. Nikdy se nám nestalo, že by jsme své peníze nedostali a ani jsme to od nikoho neslyšeli, že by se mu to stalo.                                                                 
Když na začátku ledna pršelo i 30 hodin v kuse, přijela pro nás Gizell a že nás odveze přebírat jablka. Přijeli jsme do obrovských skladů na ovoce. Tam nám složili 4 bedny jejích jablek. Měla je tam uskladněné v obřích chlaďácích. Asi 3 hodiny jsme přebírali plesnivá jablka. Na konci šichty nás odvezla zpátky a pozvala na večeři. Po jídle jsem ještě maloval holkám do nějaké návštěvní knihy obrázek a věnování na památku od nás pro Gizell, Jessiku, Olivii a Natalii. Jo, oni nám už také dali přezdívky. Já jsem Hannah (hena) a Pája je Polly. Nevíme co to znamená, ale strašně se tomu smějou.