Gobi není jenom poušť

Krokodýl Dundee po Mongolsku

V Ulanbátaru jsme se proto sešli s Alenou, jenž je původem Slovenka a  vdala se do Mongolska. Ta nás nasměrovala k Budíkovi, který v Čechách studoval vysokou školu a ten po chvilce (v Evropě asi hodina) vytáhl číslo na Krokodýla Dundee v mongolském podání. Ten se nám od první chvíle líbil. Uměl 6 slov německy, 5 a půl anglicky, 1 česky, 2 polsky, 3 francouzky, 1 italsky, 5 japonsky a asi 10 rusky, takže jsme se úplně normálně domluvili o čemkoli, co bylo potřeba, od politické situace až po zažívací potíže divokého osla. Další výhodou bylo, že vlastnil terénní jeep Toyota, byl milovník přírody, všichni znali jeho a on je, taky to byl dobrodruh jako my a navíc pracoval pro archeology z USA a Japonska, když se v Gobi nedávno podařilo objevit obrovské dokonale zachovalé kostry dinosaurů. Co víc jsme si mohli přát - dobrodružství mohlo začít.

Drsné podmínky

Nejdříve jsme do Gobi museli dojet, což znamenalo dva dny trvající jízdu nekonečnými pláněmi mezi občasnou vyvýšeninou z kamení a skal, kterou nám zpestřovala jen stáda ovcí, koz, jaků a velbloudů kolem krásně zdobených jurt. V těch jsme občas zastavili na jídlo nebo i nocleh. Taky jsme neustálé kličkovali mezi saxauly, keřo-stromy, které jsou plné ostrých trnů. Následek byl celkem prostý - každý den jsme dva až třikrát měnili píchnuté kolo. Rezervy jsme měli jen dvě, takže jsme se velmi rychle naučili měnit duši u terénního auta rychleji než u horského kola (postup je stejný, jen to chce víc síly) a plné nafouknutí se rovnalo 1000krát zatlačit do pumpičky. Gobi jako taková je spíše kamenitou polopouští než písčitou pouští a je tvořena třemi rozdílnými pásmy - okrajové jsou kamenité pastviny, největší prostřední tvoří kamenitá pustina a ve středu se rozkládá směs písků a kamení, při čemž písčité duny zaujímají rozlohu pouze 3% z celé Gobi. Svoji drsnou pověst si vysloužila i díky extrémním rozdílům teplot, kdy v zimě klesá teplota běžně pod mínus 40°C, zatímco v létě dosahuje až k plus 50°C, přičemž hrozivé písečné a prachové bouře zkropí déšť jenom jednou za dva až tři roky. Přesto všechno je to poušť krásná, kterou stojí za to navštívit a podrobně prozkoumat.

Dinosauří kaňon

Hned na úvod nás čekal nenápadný kaňon plný dinosauřích fosilií (GPS souřadnice si nechám pro sebe). Člověk do něho v podstatě musel spadnout, aby si ho všiml, ale pak to stálo za to. Přes 20 km dlouhý, poměrně rozlehlý a silně rozvětvený kaňon je krásný i bez kostí, plný nejrůznějších věží, věžiček, monumentů, úzkých průchodů a průlezů, to vše mírně zbarvené do ruda proti modrému nebi. No, byl to skoro až nechutný kýč. A k tomu se přidala touha najít si svého dinosaura. Měli jsme každý tajný sen objevit alespoň malinkatou kůstečku, co by se dala propašovat domů (za vývoz fosílií je 15-20 let natvrdo) na památku a nikdo z nás ani v nejmenším netušil, co se nám za tu hodinu a půl vyčleněnou na hledání podaří objevit. Začal jsem se přehrabovat takovým trochu sesunutým silně erodovaným svahem a po chvilce na mě vykoukla první kostička. Oči mi radostí zasvítili jako dálková světla v protisměru. Rychle jsem ji schoval do kapsy a jal se hledat dál. Kostiček přibývalo a přibývalo, nálezy se stále zvětšovaly, některé jsem pak musel už jen fotit, protože bych je ani neunesl. Najednou přede mnou byla živá historie tohoto území a z částí páteře, žeber, obrovských stehenních kostí jsem si domalovával obrazy malíře Buriana. Za tu chvíli jsme toho dohromady našli víc, než by uvezlo naše auto, natož pak unesly batohy skrze skenery a kontroly na letišti, proto jsme si každý vzali jen něco málo na památku a zbytek zase zahrabali. Překrásný den jsme zakončili budováním hráze na vodu pro zvířata v jedné z částí kaňonu, pak jsme nasbírali suché saxauly, udělali si pravý český táborák, od kterého do kraje zněli mongolské písně v podání našeho průvodce Dundeeho. Noc jsem strávil pod širákem u dohasínajícího ohně s nezapomenutelným výhledem na hvězdnou oblohu poslouchajíce milostné vytí vlků nad kaňonem.

Žhavý kaňon Chermencav

Ráno už zase tak krásné nebylo, neboť v noci přišla písečná bouře a zasypala mě celého pískem. Fakt super. Otevřete oči a písek. Chcete polknout a písek. Chcete se podrbat a zase písek, prostě písek všude, i tam, kde byste ho opravdu nečekali. Ano, i tam. Po vyhrabání sebe, stanu a auta jsme se přesunuli k dalšímu kaňonu s mystickým názvem Chermencav. Začíná jedinečnou skalní jehlou a zarytý do hloubky pokračuje dalších 35 km než končí v kamenité pustině. Opustili jsme ráno auto s tím, že na konci se večer zase setkáme a vydali se na další dobrodružství. Kaňon se kroutil sem a tam, byl opět plný neuvěřitelných tvarů (našli jsme i velblouda se šnekem), věží, věžiček, nekonečných zákoutí, skalních stěn, písečných přesypů a starých suchých stromů. Spouště na foťáku cvakali jak u Japonců. Odpoledne jsme už docela měli žízeň a hlad, taky jsme pomalu začínali být unavení, když najednou slyšíme takové slabé volání. Auto stálo nahoře nad kaňonem na skalním výchozu, Dundee nás pozoroval dalekohledem a mával na nás, ať prý už jdeme domů, že to co jsme tu dnes ušli, je stoprocentně rekord, že to před námi ještě nikdo celé neprocházel. No, byli jsme rádi, že ho vidíme a voda do nás tekla jak při povodních (nechtěl bych tu zažít nejteplejší den), tak jsme to tu ukončili a přesunuli se do hor.

Stopování Irbise v horách

Ano, do hor. Mezi jednotlivými pásy pouště Gobi se táhnou vysoká rozeklaná pohoří dosahující výšek okolo tří tisíc metrů a tato pohoří jsou ideální k pozorování divoké zvěře, zejména pak orla bělohlavého a sněžného leoparda (Irbis). My měli to štěstí, že už jsme ho na vlastní oči pozorovali v Altaji. Zde jsme se setkali s jedním Švédem, co provádí sčítání těchto vzácných a překrásných šelem. Zasvětil nás do všech tajností ohledně pastí, chytání, sledování a společně jsme pak navštívili jedno teritorium silného samce. Adrenalinem bylo prolézání jeskyní plných kostí, ve kterých se ukrývá, ale naštěstí jsme se nepotkali, tak tam teď snad někde v klidu loví dál, na památku domů jsem si přivezl jen snopec chlupů z jeho srsti, které zanechal v pelíšku, když se drbal.

Jízda na velbloudech

Autem jsme opět popojeli dál, tentokráte už jen na výpary, protože v nádrži zbylo 1,2 l nafty. Inu natankovali jsme a hurá na písečné duny. Dundee taky ožil. Jezdil s námi přes duny jak při slavném Dakaru, až se občas tajil dech, ale jen do té doby, než jsme zapadli a museli se vyhazovat. Pak už moc neblbnul. Ráno jsme se Standou přes hodinu běželi po tmě směr duny, abychom stanuli za úsvitu na té největší v okolí. A stálo to za to. Už jsem viděl spoustu východů i západů slunce, na horách, v nížině, z letadla či lodě, ale té nádheře uprostřed pouště v zajetí písečných dun se asi nic nevyrovná. Člověku se chtělo z té krásy až plakat. Zazpívali jsme si naši hymnu, udělali nespočet  fotek a vyrazili si půjčit velbloudy. Podivný to, ale celkem přátelský a snadno ovladatelný tvor. Stačí se uvelebit mezi dva hrby, toho předního se držet, na povel „ču, ču“ to jede dopředu, když se zatáhne za provázek prostrčený nozdrou nahoru, tak to brzdí, do stran zatáčí. Opravdu jednoduché, ani není potřeba autoškoly. Celé odpoledne jsme jezdili na hřbetech těchto roztodivných zvířat skrze duny sem a tam, při čemž nebyla nouze o veselé události v podobě pádů a závodů o nejpomalejšího či nejrychlejšího velblouda. Ten můj byl pašák.

Lezení v drolivých horách

Posledním navštíveným místem v Gobi byly opět hory, tentokráte Orlosupí, jenž jsou známé pro své soutěsky a hluboké kaňony, ve kterých zůstává celý rok ležet na dně sníh a led. My si je vybrali hlavně kvůli lezení. Pravda, ani zde nebyl materiál příliš kompaktní, ale oproti jiným místům v Mongolsku to šlo alespoň zkusit, a tak jsme se dali do vytváření nových cest. Nejdříve lezl Standa (ne nadarmo se mu říká opičák), pak já a nakonec jsme do sedáku navlékli i Sávu, takže má každý z nás v jednom nejmenovaném kaňonu v Mongolsku svoji cestu o jedné až dvou délkách lana (50 m). Nutno podotknout, že během výstupu ani sestupu nebyl nikdo zabit ani zraněn, což bych vzhledem k lámavosti skály považoval za největší úspěch, kterého jsme mohli dosáhnout.

Cestou zpět do Ulánbátaru jsme se ještě stavili v jedné skalní oblasti, která byla posetá nekonečným počtem malých skalek naskládaných na sebe jako palačinky. Zablbli jsme si tu až do úplného vyčerpání a pomalu se začali po měsíci a půl cestování po Mongolsku těšit domů na vanu a skutečné palačinky od maminky. Co dodat závěrem? Snad jen, že to bylo krásné, dobrodružné, nečekané, chvílemi dosti překvapující a objevné putování nehostinným krajem složeným z hor a nekonečných planin, na kterých člověk potkával nejrůznější živočichy (některé z nich opravdu vzácné) i zajímavé, přátelské, ale dost často nic nechápající lidi. Vydat se sem se jistě vyplatí a nikdo nebude litovat, pokud vám na cestu bude svítit slunce, pak budete jistě Mongolsko jako takové jednou milovat.

Cestu podpořila firma Warmpeace, Direct Alpine a ČHS.