Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Amerika > USA

Americké národní parky s manželi Motani

Kateřina Sekyrková / 21.04.2008

Promítání „Tajemství pouště“ manželů Motani mi bylo doporučeno shlédnout již před půl rokem. Propagační fotky na promítání o jihozápadu USA - z Antilopího kaňonu nebo oblouku zvaného Delicate Arche - mě příliš nelákaly. Už mi zevšedněly. Jsou součástí mnoha reklam a tvoří podklady nejednoho plakátu na cestovatelské akce či publikaci. Jenže samotné promítání dvojice Motani ukazuje více než klasickou „Marlboro country“. Nejedná se dokonce ani o praktický návod, jak se k vyfotografovaným kamenným objektům dostat a kolik vstup do národních parků stojí. Promítání Motani je uměleckým dílem. Je to procházka přírodní galerií jihozápadu USA. Skutečná profesionální diashow.

Na vašem webu jsem se dočetla, že jste výtvarná skupina. Vy jako manželé Motani?
Ne, jsme celkem tři. Původně jsme se chtěli rozšířit více, ale není na to moc času. Kromě naší fotografické a publicistické tvorby máme i svoje povolání, i když časově poměrně flexibilní. Já pracuji na poloviční úvazek ve zdravotnictví a Miloš v jedné firmě koordinuje spolupráci mezi Vídní a Plzní.

Na cestách se považujete spíše za cestovatele nebo umělce?
Spíše za fotografy, kteří cestují, určitě jsme spíše ti fotografové.

Kdy jste přišli na to, že fotografie krajiny bude součástí vaší umělecké tvorby?
V Řecku v roce 1996. Byli jsme na jižním Peloponésu a uchvátila nás ta směs krajiny, kultury, moře, náboženství, divokého kraje. Například severní Itálie nás v tomto ohledu vůbec neoslovila na rozdíl od krajiny pod Neapolí, kterou jsme navštívili ve stejném roce. Po návratu z Řecka jsme přemýšleli nad tím, jak to udělat, abychom mohli více takto cestovat. Již dříve jsme fotili, zejména Miloš, ale vše bylo jasné po naší první cestě do USA.

Co vás motivovalo k vaší první cestě do USA?
Docela banální věc - Miloš si musel vybrat rychle dovolenou a my chtěli jet za teplem mimo Evropu. Přemýšleli jsme buď o cestě do Severní Ameriky, nebo Austrálie. Já jsem náhodou otevřela knížku s fotkami z Utahu a tam jsem poprvé viděla, že jihozápad USA není jen Grand Canyon. Vízum do USA navíc bylo rychleji vyřízené než do Austrálie, takže bylo rozhodnuto. Ale tu Austrálii bychom přeci jen jednou rádi navštívili. Jen si na to musíme najít více času – minimálně půl rok.

Dle snímků ve vaší diashow zvané "Tajemství pouště" vás okouzlily opuštěné kaňony a pouště Coloradské plošiny na jihozápadě USA. Tuto oblast jste navštívili již devětkrát, vždy v jiném období. Kdy vás tato krajina okouzlila nebo překvapila nejvíce?
Na jihozápadě USA jsme byli vždy na jaře a na podzim kvůli letnímu vedru a množství turistů. Na pouštní krajinu má největší vliv déšť. Jeden rok na západě tak pršelo, že kvetlo dokonce i jinak vyprahlé Údolí smrti. V době naší návštěvy žluté květy už odkvétaly, ale dál za Údolím smrti byla poušť od květů tak barevná a veselá jako nikdy předtím. V samotném údolí jsme mohli pozorovat známky po přívalové vodě, která se tudy přehnala. Byla tak ničivá, že strhla celé kusy silnice, odnesla několik aut. Stále nebylo vše opravené, ale přírodu voda vzpružila. My však nejvíce obdivujeme různorodost pouště – barvy krajiny, pohyb dun, různé tvary skalisek, vyprahlost a do toho najednou barevná květena či osamělý kojot, po zemi přeběhne chlupatá tarantule nebo se ve vzduchu mihne kovově lesklý kolibřík. Lidé mají stále v sobě zafixovanou představu pouště jako nekonečných písečných dun. Ale ta severoamerická poušť je velmi pestrá – nalézají se tam 4 druhy pouště, kdy každá je typická svou vegetací. Například Jidášův strom (Yoshua tree) je typický pro mohavskou poušť, kaktusy saguáro pro sonorskou poušť. Koloradské plošině dominuje Great Basin Desert. Bílé duny spadají už pod Chihuahuan Desert.

Jihozápad USA je doslova protkán více či méně známými národními parky různých velikostí. Kdo tuto oblast nenavštívil, asi těžko pochopí, jak se ráz těchto parků mění každých 100 km. Je velmi těžké si vybrat, jaký národní park navštívit, pokud je člověk časově limitován. Na základě čeho se rozhodujete vy?
Hodně na základě fotek, které jsme viděli nebo vidíme na cestě, ale čím méně se o nějaké oblasti mluví nebo ví, tím spíš tam jedeme. Je to někdy i osobní pátrání. O mnoha zajímavých místech není stále nikde zmínka. Je to skutečně hodně rozlehlá oblast.

Z některých vašich snímků skalních skřítků, kamenných hub či želv je patrné, že byly pořízeny v noci. Kempy se sice většinou nacházejí na území národních a státních parků, ale nepočítá se s tím, že by se někdo v noci parkem procházel. Je třeba k tomu nějaké speciální povolení?
Je pravda, že kvůli večerním snímkům se často vracíme terénem až za tmy. Nějakým záhadným způsobem jsme ještě nezabloudili, orientujeme se podle říčních koryt nebo panoramat. Některé parky se musí skutečně na noc opustit - to je případ Bílých dun, kde jsme museli požádat o povolení, což nebyl žádný problém. Povolení je omezeno jen počtem turistů a raketovými testy v této lokalitě. Je nutné nahlásit také noční pobyt v odlehlých částech Údolí smrti, i z bezpečnostního hlediska. Ale například v Coyote Buttes, tedy Kojotích kupkách, se nesmí vůbec nocovat. Tam bylo velmi zajímavé dojít zpět k autu – silnice je zde od fotografických zajímavostí dost daleko a oblast samotná je bez jakýchkoliv stezek a bez značek.

Coyote Buttes - Kojotí kupky je místo, které je díky vícebarevné kamenné vlně zvané „Wave“ fotografy vyhledáváno, ale počtem návštěvníků velmi omezeno. Vám se však podařilo tuto oblast navštívit hned několikrát.
Kojotí kupky se dělí zhruba na dvě části – severní a jižní. Povolení ke vstupu do každé části dostane den předem pouze 10 lidí. Když se žádostí sejde víc, tak se musí losovat. O dalších deset povolení se dá zažádat přes internet. Do severní oblasti chtějí všichni - její součástí je právě Wave a je malebněji tvarovaná než jižní, více rozeklaná část. Nám se podařilo dostat do severní oblasti dvakrát (dvakrát jsme o to žádali a dvakrát nás vylosovali). Do jižní, méně focené oblasti, dostane návštěvník povolení snadněji i díky tomu, že atraktivní místa k focení se tam těžko hledají a k jejímu průzkumu je třeba terénní auto. Z tohoto důvodu jsme si třikrát při naší návštěvě jihozápadu USA půjčili terénní auto. Jinak bychom se k zajímavým přírodním úkazům vůbec nedostali.

Znám z galerie v arizonském městečku Page u jezera Lake Powell fotografie a dílo Michala Fatali (www.fatali.com), který používá při zpracování fotografie dnes již téměř vyhynulé ruční techniky, čemuž odpovídá i cena jeho prací. Stejně jako vy, i on propadl kouzlu jihozápadu USA. Měli jste možnost se s ním potkat?
Ano, osobně jsme se s ním i setkali, on se na tuto oblast dost omezuje. Také jsme ještě před dvěma lety dělali vše ručně, ale u nás (v Evropě) to málokdo ocení, v USA mají ručně vyvolávané a vůbec přírodní fotografie o hodně větší hodnotu - jde již o umění. My nyní fotíme na diáky a skenujeme je pro naše diashow, reportáže a do knihy. Také proto je každé naše zmáčknutí spouště dost drahé – stojí přibližně 10 Kč, takže jsme nuceni přemýšlet, než něco vyfotíme. Na jednu 3 – 4 týdenní cestu spotřebujeme přes 120 kinofilmů.

Digitální fotografie vás zatím neoslovila?
Digitál teprve budeme zkoušet, hlavně pro dokumentární snímky záležitosti, denní záležitosti a obyčejnější fotky pro naše osobní užití a radost. Co do barevnosti stále není film a digitál srovnatelný – mluvíme teď jen za naši oblast „krajinářské a cestovatelské“ fotografie. Problém máme hlavně se žlutou, oranžovou a tyrkysovou barvou. I červená je hodně na hranici. „Rozlišení“ filmu je také stále ještě větší než u digitálu. Nyní fotíme na Nikon F5, F90X, F 100 a někdy i na střední formát (Mamiya 7 II). Užíváme celkem asi osm různých objektivů, kterými pokryjeme ohniskové vzdálenosti od 20 do 400 mm. Začali jsme kdysi na systému Nikon, tak už v tom chceme jet dále.

U některých nočních fotek jste použili dosvícení. Jakou techniku si s sebou v batohu nesete do někdy velmi náročného terénu?
Noční motivy většinou nepřisvětlujeme. Necháváme přirozenou tmu – kontrasty tvarů a večerní či noční oblohy. Pouze ve velmi výjimečném případě si pomáháme bleskem nebo svítilnou. Celou fototechniku (4 foťáky, 2 stativy, asi 8 objektivů, 2 blesky) musíme tahat s sebou. Na fototechniku máme speciální fotobatoh, na břiše ledvinku na objektivy a v klasickém batohu hodně pití. Na jídlo už místo nezbývá, takže nejsme schopni dělat několikadenní výlety, maximálně dvoudenní.

Novinkou jsou u vás fotografie z africké Namíbie. Oslovila vás Afrika?
Ano, byli jsme tam zatím dvakrát – v Namibii a egyptské Sahaře. Určitě se tam velmi brzy vrátíme. Měli bychom začít pracovat na třetím tématu našich diashow. Uvažujeme právě o Africe, ale ještě nevíme, zda to bude severní nebo jižní.

V létě roku 1989 jste emigrovali do Rakouska, kde nyní žijete a odkud vyrážíte na své fotografické cesty. Nikdy jste neuvažovali o návratu do České republiky?
Zatím ne, po revoluci jsme v „Evropě“ stejně jako Češi. Na Olomoucko, odkud pocházíme, to máme autem za chvilku. Vytvořili jsme si tady takovou pracovní centrálu věnovanou našemu společnému zájmu.

Svoje promítání organizujete jak v Rakousku, tak v Čechách. Jak se liší obecenstvo v těchto dvou sousedních zemích?
V Rakousku se na nás chodí dívat hodně lidi, kteří už tyto oblasti navštívili a většinou se diví, o co všechno při své cestě po USA přišli a že námi vyfotografované oblasti neviděli a ani neznají. V Čechách je takových lidí přece jen menší procento.

Méně zcestovalým Čechům připadají vaše krajiny zcela nedostupné (ne finančně), přitom v národních parcích USA je pobyt leckdy jednodušší než v parcích u nás. Co byste takovým lidem vzkázali?
Jsou to fantastická místa, která jsou snad nejdostupnější a, dovolíme si i tvrdit, nejúchvatnější ve světě - s dobře řešenou infrastrukturou a skvěle vybavenými kempy přímo v národních parcích. Je tady i hodně menších zajímavých státních parků. Spousta cestovatelů jezdí po nejvyhlášenějších místech a zapomínají, nebo možná ani nevědí, že i tady jsou neznámé oblasti, kde si každý může najít své dobrodružství a tajemství. Krajina amerického západu je tak rozmanitá, že ani my ji po našich devíti cestách nemáme úplně prozkoumanou.

Aktuální promítání manželů Motani najdete na www.motani.eu.

Manžele Kateřinu a Miloše Motani zpovídala Kateřina Sekyrková.