Dobytí Králického Sněžníku v roce 2002

Už během podzimu se na akci začínám připravovat. Vyrábím podle návodu z internetu lopatku na sníh, studuji odbornou literaturu – především „Člověka v drsné přírodě“ od Jaroslava Pavlíčka a těším se na souboj s drsnou přírodou a masami sněhu. Je den „K“, 29.12.2002. V noci pršelo, ráno je nad nulou a všude poměrně hustá mlha. Podmínky na takovou akci opravdu ideální… Všichni 4 členové výpravy jsme vybaveni běžkami, na kterých nás čeká asi 20 km dlouhá túra s celkovým zhruba kilometrovým převýšením. S narůstající výškou mlha mírně ustupuje a na hřebeni je počasí docela přijatelné. V lesních úsecích na nás za stromů opadává sníh. Občas je to malý kousek, což nevadí, ale obrovské „stromové“ laviny mokrého sněhu již tolik štěstí na má bedra nepřinášejí. Naštěstí padají většinou vedle cesty. Některé lesní cesty jsou protažené pluhem, takže o jízdě na běžkách se příliš mluvit nedá. Ale většinou alespoň v jedné stopě je to minimum, co štěrk odděluje od skluznice. Sníh se poměrně často mění s vystoupanými metry, nemá tedy smysl běžky ani mazat. Náš časový harmonogram se postupně začíná hroutit a šance, že na vrchol dorazíme ještě za světla, je stále menší. Mlha, občasné mrholení a padající mokrý sníh nám již vlezli až pod kůži. S rostoucí výškou se navíc začíná ochlazovat.

Rozložení výstupu
Začíná se stmívat a k ochlazení, mlze a provlhlému oblečení se přidává únava. Cesta vypadá oproti létu skoro k nepoznání a baterka dosvítí v mlze jen pár metrů. Hlavně, že jdeme stále po správné cestě. Vyjetím z lesního úseku cesty se nám začíná stýskat po příjemném bezvětří, které jsem si v lese neuvědomovali. Po otevřené větrné planině dorážíme k prameni Moravy. Nikdo není proti návrhu spát na úrovni pramene a na vrchol podniknout samostatný výstup. Sněhová pokrývka dosahuje 10 – 40 cm. Trochu mě děsí výrok z knihy pana Pavlíčka, že spát na sněhu při teplotách kolem nuly je stejné jako jít si lehnout do potoka, a tak sníh z místa pro stany odhazujeme. Stejně by se do tak tenké vrstvy sněhu stany asi nedali pořádně ukotvit. Bohužel, kolíky si nerozumí ani se zmrzlou zemí. Doufáme, že vítr nezesílí a jdeme vařit večeři. V jednom sněhovém závětří vaří Var a v druhém příliš nevaří Camping Gaz (na Sněžníku totiž není camping :-). Nakonec Var zastává i funkci nespolehlivého kolegy a my při čaji plánujeme definitivní dobytí vrcholu.

Dobytí neviditelného vrcholu tyčemi
K vrcholu již míříme jen dva. Na dobytí vrcholu máme hodinu, než nás kluci, co zůstali u pramene, dají dle naší dohody hledat. Cesta k vrcholu je umrzlá, takže jdeme vpohodě bez běžek. Ve tmě a mlze se pohybujeme od tyče k tyči. Po hře „najdi další tyč“ konečně dorážíme k rozcestníkům. Chvíli ještě na vrcholové pláni hledáme hromadu kamení z rozbořené rozhledny – absolutní vrchol. Fotíme se a zahajujeme sestup, protože příliš příjemně na vrcholu zrovna není a ve spacáku bude líp. Od rozcestníků jdeme po tyčích zpět do základního tábora. Najednou kamarád povídá, že se mu cesta nezdá, ale já jsem si celkem jistý, že jdeme dobře. Pokračujeme svižně podél tyčí. Po pár minutách narážíme mezi tyčemi na hraniční patník a moje jistota rázem mizí. Jdeme tedy zpět na vrchol a hledáme ty správné tyče. Za půl hodiny již ležíme ve spacácích. Začíná sněžit. Se zvukem vloček dopadajících na tropiko stanu usínám.

Spaní v potoce naživo
Ráno se probouzím a mám pocit, že ten zvuk, co teď slyším, je jiný než ten večer. Prší…. Přemýšlím, že je to jen sen a já se probudím doma v posteli. Sen to není. I plán se simulovaným úrazem a následnou záchranou LZS nakonec zamítáme, protože do takového počasí by stejně vrtulník neletěl. Vylézám ze stanu značně deformovaného mokrým sněhem a vypadlými kolíky, které nevydržely v zmrzlé zemi. Do tváře se mi opírá velmi nepříjemný vítr s deštěm. Děláme snídani a bouráme stany. Vše po pár minutách totálně promoká. Jdeme všichni na vrchol a po nutném vrcholovém fotu v opravdu příjemném „mokrém větru“ se co nejrychleji ubíráme dolů a doufáme, že níž přestane pršet. Vítr s klesající výškou ustává, ale déšť nikoliv. V nížině se sníh mění v břečku do které se boříme občas i hodně nad kotníky. Při pohledu zpět jsou vidět jen černá mračna a nejčernější jsou tam, kde tušíme vrchol hory. Začínám chápat jak to pan Pavlíček myslel. Připadám si jako bych spal v potoce...