Do Francie na kole po rovině

Od Prahy k Dunaji

Vyjet z malé Prahy je poměrně snadné. Druhý den přejíždím české jihozápadní hranice a pokračuji skrze kopce do Regensburgu, který už leží na Dunaji. Mapa je potřeba jen tak napůl – cyklostezky značené jsou, ale často se klikatí zbytečně zdlouhavě po okolních cestách a je jednodušší i rychlejší jet po silnici. Pokud není hlavní. Boj s auty je nerovný, tvrdý a vyčerpávající.

Podunajská cyklostezka

Z Regensburgu jsem vyjel po silnici. Silnice byla ale šílená a nákladní auta řítící se 100km rychlostí dokážou šlapání docela znepříjemnit. Hned v dalším městě jsem proto najel na „Donau Radwanderweg“ – podunajskou cyklostezku a dál pokračoval převážně po ní. Jízda po rovince se po pár dnech stává nesmírně nudnou, čas běží pomalu, pořád v sedle a zadek kňučí.

Nejasné značení

Stezka vede vždy skrz centrum města, různě se klikatí a značení není nejlepší. Šipky jsou malé, směr často nejasný, cyklisti jezdí ze všech směrů, a tak nejde ani nikoho sledovat. Ukazatele směřují převážně do dalšího většího města, žádné „Francie – pořád rovně 800 km“ nečekejte. Prioritou je, aby stezka nevedla po silnici, což často znamená zajet si několik kilometrů úplně zbytečně, kde k vidění není nic a neustálé sledování malinkých šipek je dost únavné. Některá města byla samozřejmě pěkná, ale všechno se po čase okouká, obzvláště je-li to v každé vsi téměř stejné.

Dunajské pláže

Kolem Ingolstadtu a dál na západ se rozléhá překrásná „Industriegebiet“. Elektrárny, továrny, pole s kukuřicí, nekonečná placka a mocný Dunaj. Není zdaleka nejčistší, ale koupat se v něm dá. Na mnoha místech podél břehů stojí obytná auta a lidi si užívají jako u moře. Sehr schön! Já jedu dál.

Od oceánu k moři

Od Ulmu se krajina pomalu mění. Dunaj se o poznání zmenšil, vodáci se po proudu pomalu vezou právě do Sigmaringenu a užívají si pohledy na okolní kopce a husté lesy. Značení cyklostezek se s projížděním jednotlivých správních celků mění. Někdy k lepšímu, jindy k horšímu. V Ulmu na cedulkách přibyla modrá EU trasa číslo 6 (Atlantik–Schwarze Meer) – trasa vedoucí od Atlantského oceánu až k Černému moři.

Úprk z cyklostezky

Neustálé zatáčky, stoupání, klesání, brždění a další cyklisté na cyklostezce mě nebaví. Ze Sigmaringenu volím po chvíli nevýznamnou silnici vedoucí stejně jako stezka podél řeky. Auta žádná, cyklisté žádní, silnice jen pro mě a kolem hluboký les a hrady na vrcholcích skalnatých kopců.

Nepřející šotkové

V Tuttlingenu se cesty rozdělují. Podél Dunaje se jede přímo na západ dál na Donaueschingen. Schwarzwald je co by kamenem dohodil. Modrá šestka ale ukazuje na jih, k Bodamskému jezeru a nejvzdálenějším místem, které cedule znají, je Ludwigshafen. Špatný směr. Jsem v rozpacích. K tomu se přidává i trocha bloudění, protože je celkem běžné, že ceduli se šipkou nějaký rádoby vtipálek otočí, a bez mapy jsem ztracený. Další šipka bývá často dost daleko, a tak není snadné odhalit nemilý vtípek. Dokáže to naštvat. Jako stádo ovcí jsem se nakonec rozhodl následovat značenou trasu k Atlantiku.

Podél Rýna

Mezi Tuttlingenem a Ludwigshafenem se nachází nejvyšší bod celé dlouhé stezky mezi Atlantským oceánem a Černým mořem – Witthoh (862 m n. m.). Z Tuttlingenu docela slušný krpál. Pak už ale jen a jen z kopce až k jezeru. Cestou se ale ztratila z cedulí modrá EU šestka. Jaké bylo mé „nadšení“, když jsem se večer u jezera smiřoval s 30 km do kopce, které mě zítra neminou. Měl bych si asi zopakovat zeměpis. Ráno jsem se optal lidí, jestli neví o jiné cestě, a v tu chvíli pro mě začal existovat Rýn. V mapě ho tlustá hraniční čára dočista zakrývá. A cesta dál byla jasná. Kolem jabloňové sady, třešně, jahody a než jsem dojel do Radolfzellu, šestka se zase z ničeho nic objevila. Magie. Za nedlouho jsem dojel k z jezera vytékajícímu Rýnu a současně i do Švýcarska. Jiný kraj, jiný mrav, jiné značení. Trochu blázinec.

Značení ve Švýcarsku

Švýcarské značení si zaslouží pochvalu. Cyklostezky mají barvu bordó (stezky pro pěší zelenou, kolečkové brusle modrou atd.) a poměrně dobře se i za jízdy rozpoznávají. Každá stezka má své (velké) číslo, projet Švýcarsko křížem krážem jde poměrně snadno. Ještě ten samý den jsem dojel střídavě po německé a švýcarské straně Rýna až do Basileje (180 km). Lépe značená je bezpochyby švýcarská.
Cesta na francouzské hranice trvala 7 dní a najel jsem zhruba 920 km. Náročnost nízká, ale nekonečná rovina je často mnohem víc zdrcující než trocha kopců. I těch se ale cestou po téhle nenáročné stezce najde dost. Šlapal jsem každý den, nocoval jsem ve stanu, kde se dalo (na poli, fotbalovém hřišti, v parku) a jídla bylo pořád dost. Cestovatelé touhle cestou nejezdí, nepotkal jsem snad ani jednoho cyklistu, co by jel dál než do další vesnice do hotelu. Západ. A lidi? Jdou si po svém, ostatní je nezajímá, domů mě nikdo nezval. Musím vypadat nebezpečně.

Tato cesta byla podpořena firmou Sport arsenal – výrobcem cykloturistických brašen a nosičů - v rámci grantu Kalimery.