Divokým Baltistánem

Dostupnost

Až do roku 1985 se do Baltistánu dalo dojít jen pěšky. Pákistánští inženýři pak postavili silničku vysoko nad bouřícími vodami řeky Indu, po které teď poskakuje náš autobus. Je to nebezpečná cesta. Nákladní džípy obsypané hrozny lidí čas od času skončí dole v řece. Po pár hodinách jízdy se sevřené údolí náhle rozšiřuje. Na vysokohorské pláni se tu při jarním tání Indus rozlévá až do osmikilometrové šířky. Řeka s sebou sice přináší úrodné naplaveniny, ale obyvatelům Baltistánu to život příliš neulehčuje. Políčka v nadmořské výšce kolem dvou a půl tisíc metrů je sotva stačí nasytit.

Historie

Baltistán býval součástí tibetské říše a dodnes se tu mluví jazykem připomínajícím tibetštinu. V 15. století sem ze sousedního Kašmíru dorazila přísná šíitská forma islámu. Legendární muslimský panovník Alí Šír Chán pak odtud ovládal většinu dnešního severního Pákistánu. Šír Chánovy časy dnes připomíná už jen pevnost Karpoču, tyčící se na skále nad městem Scardu – správním městem Baltistánu. V roce 1840 Baltistán ovládl kašmírský rádža, ale jeho sláva definitivně pohasla až po rozdělení britské koloniální Indie. Nová indická hranice na východě tuto oblast odřízla od sousedního Ladakhu.

Západní vlivy

Pro svou odlehlost bývá někdy Baltistán označován za "kulturní fosílii". Po otevření silnice do Skardu před třiceti lety se ale časy začínají pomalu měnit. Dokazuje to třeba fotbalový zápas, který probíhá hned vedle póla. Pólo je typickým sportem pro celý severní Pákistán a najdete ho i v okolních muslimských zemích. Všude, kde se hraje, vám místní budou s vážnou tváří tvrdit, že ho vymysleli právě oni. V jazyce Balti se míč řekne "polo". No není to snad důkaz? Pólo prý ale kdysi dávno vzniklo v Persii jako součást tréninku bojové jízdy. Postupně se z něj stala oblíbená zábava asijských panovnických dvorů. Kdo jiný by si také mohl dovolit vydržovat tolik koní a jezdců?
Dřív pólo hrávala až padesátičlenná mužstva, takže na hřišti vznikala pořádná tlačenice. Moderní pravidla počet hráčů omezila. Pólo je něco mezi fotbalem a golfem - cílem hry je dostat míček do sousedovy brány. Hraje se tak dlouho, dokud jedno z mužstev nedá devět gólů. Protože dřevěný míček létá obrovskou rychlostí, není při hře nouze o zranění.

Expedice – zdroj obchodů

Nový životní styl přinášejí do Baltistánu horolezci a zájemci o vysokohorský trekking. Město Skardu je skrčené mezi hřebeny Himálaje a Karákóramu, okolní hory ukrývají více než sto vrcholků vyšších než sedm tisíc metrů. Právě odtud vyrážejí horolezecké expedice na K2, Gasherbrum, Broad Peak a další horské velikány.
Místním lidem připadá lezení po horách bláznivé a zbytečné, ale zájmům podivínských cizinců se rychle přizpůsobili. Ve Skardu dnes najdete hned několik obchůdků, nabízejících použitou expediční výbavu. Co na tom, že často pamatuje dávné časy prvních dobyvatelů velehor? "Jsem trekový průvodce a vrcholový nosič. V roce 1990 jsem se zúčastnil expedice na Nangá Parbat," vypráví mi Alí Chán, majitel obchůdku s hrdým nápisem K2. “Byl jsem také na mnoha dalších expedicích - japonských, francouzských, amerických i pákistánských. Mám tu boty, stany, spacáky, bundy, sluneční brýle, rukavice, ponožky... Můžu sehnat všechno, co na trek potřebujete."
Sehnat se dá skutečně všechno. V jednom z trekových obchůdků jsme například objevili konzervu českého lančmítu vyrobenou v roce 1988. Staré a poškozené vybavení se zde příkladně recykluje. Pokud si ve Skardu koupíte třeba obnošené horolezecké boty, místní ševci vám je na počkání odborně opraví a vyleští.

Pákistánská oáza

Dopravu do odlehlejších míst obstarávají nákladní džípy. Jeden nás odváží do sto kilometrů vzdálené vesnice Khaplu u řeky Shyok, vlévající se do Indu. Všude kolem je kamenitá a vyprahlá vysokohorská pustina. Při procházce po Khaplu si ale připadáte jako někde ve Středomoří. Úrodnou oázu ve vysokohorské pustině drží při životě složitý systém zavodňovacích kanálů, které sem přivádějí vodu z ledovců Karákóramu. Zdejší lidé věří, že ledovce jsou živé bytosti. Každý rok na jaře je zvláštním rituálem prosí o vodu.
Ze střech hliněných domků se nám otevírá fantastický výhled na okolní hory. Jen pár desítek kilometrů za nimi leží hranice s Indií. V takzvané "válce na střeše světa" tu po sobě střílejí vojenské týmy horolezců z obou na smrt znepřátelených států. Místní kluky nezajímá mezinárodní politika, ale auta. Zatím si s nimi jen hrají, ale sní o tom, že jednou usednou za volanty náklaďáků spojujících Baltistán s okolním světem. Silnička vysoko nad bouřícím tokem Indu pak bude patřit jenom jim.