Cesta za duchem Faerských ostrovů

V úterý 22. července se nám v kanceláři Smyril Line nepodařilo sehnat lístky na zaoceánskou loď Norrönu. Bylo nám řečeno, že všechna místa na lodi jsou bohužel již obsazena. Z toho plyne i první rada pro nezkušené námořníky, že lístky na loď i takovou, která je velká jako sedmi patrová budova, je třeba dopředu rezervovat! Poučení, zklamaní a přemýšlející o plánu B jsme nevesele opouštěli přístav, když tu se k nám přiřítil jakýsi dlouhán s cedulí, na které stálo „Two tickets to Iceland“ a začal nás přemlouvat abychom si od něj koupili lístky na Island. Nedůvěřivě jsme si vyslechli jeho prosbu a nakonec jsme s koupí souhlasili pouze pod podmínkou, že mu zaplatíme cestu jen na Faerské ostrovy a zároveň v kanceláři společnosti Smyril line budou souhlasit se změnou pasažérů. Tak se po složité domluvě s úředníky Smyril Line a nákupu zpátečního lístku stalo, že jsme zásluhou neuvěřitelného štěstí a dvou dobrých lidí z Německa mohli pokračovat v cestě na Faerské ostrovy. Ve 13:00 bergenského času jsme se nalodili na Norrönu v německém autě, bez jídla a s lodními lístky na německá jména. Plavba probíhala zprvu poklidně. Cestou do Skotska jsme míjeli ropné plošiny, které pilně čerpaly z mořského dna „norské zlato“.

Ve středu přibližně v pět hodin ráno začal Atlantik s lodí dělat psí kusy a přivodil nám mořskou nemoc. Zbytek plavby jsme si už neužívali, ale přežívali. Na pevnou zem jsme vstoupili až po třiceti hodinách plavby. Přesněji řečeno do hlavního města Faerských ostrovů Tórshavnu jsem připluli v 19:00 faerského času. Druhá rada pro nezkušené námořníky zní: „nezapomeň přibalit prášky proti mořské nemoci“.
V přístavu stíháme poslední autobus do Sorváguru na ostrov Vágar, kde se nám podařilo nakoupit jídlo na tři dny cesty faerskou divočnou. Ta vypadala první den zhruba takto: mlha, déšť, silný vítr, minimum aut a lidí. Byl zázrak, že se nám podařilo stopnout řidičku, která nás ochotně zavezla do Gásadaluru. Místní domorodci nás nasměrovali na stezku vedoucí do hor a i přesto, že kempovat ve volné přírodě není dovoleno, nám s úsměvem sdělili, že stan můžeme postavit kdekoliv chceme a mávli někam do pastvin nad kterými houstla mlha. S důvěrou jsme se tedy vydali oním směrem a protože i déšť začal sílit, rozbili jsme stan na prvním možném místě, které jsme museli předtím důkladně vyčistit od ovčích bobků. První noc byla dramatická díky silnému větru, který vytrvale cloumal se stanem, všudypřítomné vlhkosti a chmurným myšlenkám ze špatného počasí.

Hned ve čtvrtek ráno jsme pochopili, proč je zbytečné zoufat si nad faerským počasím. Zeptáte-li se místních jaké bude počasí, pokrčí rameny a odpoví vám, že si to netroufnou předpovědět (v průvodcích se dočtete, že počasí na ostrovech je unpredictable -nepředvídatelné). Vyběhli jsme ze stanu do prosluněného rána. Konečně jsme viděli, kde máme postavený stan. Krčil se v rozlehlém údolí obklopeném skalnatými kopci (kolem 500 metrů vysokými), které se svažovalo k atlantiku. Z jeho vln vyčnívala skaliska podobná zubaté pile. Krásný pohled byl i na a ostrov Mykines, přikrytý bílou čepičkou mraků. Za doprovodu zpěvu mořských ptáků, bečících oveček a zurčících potůčků jsme pokračovali v naplánované trase. Podařilo se nám přejít přes sedlo vysoké přibližně 600 m do druhého údolí, kde nás čekal dramatický sestup ke dvěma velkým vodopádům, které se střemhlav vrhali do oceánu. Nad jedním z nich jsme strávili poklidnou noc. Tento den i následující dni toulání po ostrovech nám přinesli následující poznatky: správný faerský turista by měl mít hlavně pevný a nepromokavý stan (kolíčky je dobré na noc zatížit ještě kamením), oblečení a vybavení, které nepromokne a neprofoukne (nepříjemné jsou nárazy silného větru obzvlášť při chůzi po příkrých stráních), dobré trekingové boty, které zvládnou chůzi po kamení, podmáčené trávě, potokem i bažinami (občas je třeba boty zout a brodit). Důležitá je podrobná mapa s vrstevnicemi a značenými stezkami, občas nám přišel vhod i kompas (bohužel v Česku podrobná mapa nebyla k sehnání. My jsme jí koupili v Norsku, ale dá se koupit i v turistickém centru v Tórshavnu). Vyšlapané stezky pro turisty zde téměř neexistují. Jsou značené pouze mohylami z kamení, které se často ztrácejí v kamenité krajině nebo v mlze. Úzké ovčí pěšinky byli často příčinou nepříjemných zacházek. Zjistili jsme, že vzhledem k náročnému terénu a proměnlivému počasí nestíháme uskutečnit tak dlouhé trasy, jaké jsme plánovali. Posledním problémem byla pitná voda. Odvážili jsme se pít vodu z horských potůčků, kterých je na faerských ostrovech nepočítaně. Naše obavy ze zdravotní závadnosti vody nakonec rozptýlili zdravě vypadající domorodci, kteří se přiznali, že ji také pijí.


Duch faerských ostrovů se v pátek rozhodl, že nám cestu opět okoření špatným počasím. My jsme však nedbali jeho rozmarů a pokračovali jsme podle původního plánu. Přebrodili jsme řeku vytékající z jezera Fjallavatn, vyšlápli na vrcholek Skoradalshásur (426m), prošli kolem miniaturní vesničky Slattanes skládající se ze dvou domků a stoupali dalším údolím na náhorní plošinu ve výšce přibližně 400 m. Odtud jsme pokračovali dolů údolím, které ústilo na druhé straně jezera Fjallavatn. Špatné počasí jsme nechali za zády na druhé straně ostrova, rozbili jsme stan a užívali si sluníčka.

V sobotu nás ranní koupel v jezírku pod horským vodopádem dostatečně povzbudila naše unavená těla na další cestu. Z městečka Vatusoyrar se nám stopem podařilo dostat na sousední ostrov Streymoy do městečka Leynar. Zde leží pláž, jejíž písek se jeden den v roce zbarvuje do ruda krví zabitých velryb. Jde o tradiční lov velryb grindadráp, za níž jsou faeřané kritizováni mnohými ochránci přírody. Tento etický problém jsme však nechali daleko pod sebou a stoupali jsme svahem do dalšího horského údolí. Z krásného slunečného počasí jsme vpluli do husté mlhy, která se valila proti nám z opačné strany ostrova. Nakonec jsme postavili stan u poslední mohyly, kterou jsme byli ještě schopni za sotva desetimetrové viditelnosti nalézt. 

V neděli v ještě hustší mlze, s pomocí mapy a kompasu hledáme cestu k silnici. Nacházíme jí asi sto metrů od místa, kde jsme měli postavený stan. U benzínové pumpy nám zastavuje veselý japonec žijící na Faerských ostrovech. Ochotně nás zavezl až do Tórshavnu, ale ještě předtím nás vzal na prohlídku továrny na mléko kde pracuje a zásobil nás jogurty, kakaem, mlékem a jedním velkým sýrovým dortem. A to vše gratis!
Celý zbytek dne jsme zjišťovali, jak jsou faeřané vstřícní a pohostinní lidé. Člověk, u kterého jsme měli domluvený přes hospitality club nocleh nás provedl historickou částí města a ukázal nám další významné budovy jako například radnici a faerský parlament. Ochutnali jsme i místní speciality jako je sušená ryba, která se jí s kouskem velrybího tuku a sušené jehněčí. Upozornění: obě pochutiny jsou pro chuťové buňky středoevropana těžkou zkouškou odvahy. Poté nás velice překvapil návrhem na výlet na ostrov Eysturoy do vesničky Gjógv. Nadšeně souhlasíme a vyrážíme autem za sluncem na sever Faerských ostrovů. Stálo to zato. Vydrápali jsme se na strmé útesy, na kterých hnízdili mořští ptáci, ulovili jsme nádhernou fotku papuchálka (angl. puffin), sestoupili jsme do uzoučkého přístavu zaklíněného mezi dvě vysoké skály a vše jsme zakončili piknikem v trávě s výhledem na ostrov Kalsoy, který má tvar velmi dlouhé a úzké nudle lemované vysokými útesy.
Cestou zpět míjíme nejvyšší horu farských ostrovů Slattaratindur (882m), horskou silničkou stoupáme až nad mraky k hoře Sornfelli (749m), kde je umístěn původně americký, nyní dánský radar, stejný, jaký má stát i u nás v Brdech.

Poslední den na faerských ostrovech jsme zakončili večerní procházkou uličkami Tórshavnu, který právě ožíval přípravami na státní svátek Olavsoka, který měl trvat celé dva následující dny 28. a 29.7. Slavnost jsme museli předem oželet, ale zato jsme si večer vychutnali osvěžující sprchu a spánek v teple rodinného krbu.

Vyčerpaní, ale zároveň šťastní a bohatší o nové zážitky máváme v pondělí ve 12:00 břehům faerských ostrovů. S krabičkou pilulek proti mořské nemoci v kapse nás čeká 21 hodin plavby…

Praktické informace:

Smyril Line – Zpáteční jízdenka z Bergenu do Tórshavnu stála 1600NOK(asi 4800Kč).
Faerské ostrovy – Objevili a nazvali je Vikingové. Leží v severním Atlantiku 602 km západně od Norska a 310 Km severovýchodně od Skotska, na půli cesty na Island. FO tvoří 18 ostrovů, z toho je 17 obydlených. Mají něco přes 48000 obyvatel. Patří Dánsku, ale mají vlastní parlament, bankovky a jazyk (něco mezi norštinou a islandštinou).
Tórshavn – Hlavní město FO, které má cca 19 400 obyvatel.
Autobusy – Poměrně drahé (asi 50 km stálo bez slevy 90DK, což je v přepočtu asi 300Kč)
Stopování – Není problém, obzvlášť za špatného počasí. Na silnicích je ale hustota provozu minimální. Signál pro mobil se dá chytit pouze kolem silnic.
Počasí – Rychle se mění. Mínusy: silný nárazový vítr, mlha, déšť. Plusy: svěží vzduch prosycený mořskou solí (dobré pro alergiky), relativně stabilní teplota okolo 15 stupňů celsia (v zimě okolo 5 stupňů).
Mykines – Malý ostrov na který se lze dostat trajektem ze Sorváguru. Ideální hnízdiště mořských ptáků, zejména papuchálků.
Fjallavatn – Druhé největší jezero na FO.
Hospitality club – www.hospitalityclub.org – Možnost ubytování u různých lidí zdarma- viz tento článek.
Olavsoka – Největší faerský státní svátek, který se každoročně slaví 28. a 29.7.
Zajímavosti – Žádné stromy, lososí farmy, muchničky…