Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Putování po Islandu

Cesta po Islandu

Zuzka Hlaváčková / 4.11.2011

Den 6. - 15.7. Ráno jsme vyjížděli (jak jinak) za deště. ,,Landlady" nám sdělila, že most do Víku je stále ještě zavřený, takže máme být rádi že jedeme směrem na východ, nic jiného nám ani nezbývá. V dalším městě, v Höfnu jsme nabrali benzín a nakoupili, jinak tam bylo opravdu hofno. Vůbec většina islandských vesnic a menších měst si je velmi podobná, skoro máte pocit, že pořád jezdíte do toho samého. Nám to tehdy ale ještě nedošlo, tak jsme se za nimi drkotali pořádné štreky, dnes už bych je s klidným srdcem (pokud tam není něco opravdu zajímavého) vynechala. Kousek od Höfnu je základna NATO Stokknes. Island byl hlavně kdysi, tuším, vyhlášen tzv. bezjaderným územím a o základnu právě zde měly vždy zájem téměř všechny světové velmoci - umístění ostrova zhruba na půli cesty mezi Evropou a Severní Amerikou tomu dost nahrává a zdejší podmínky také stojí za povšimnutí.

U základny mezitím na chvíli vysvitlo sluníčko a na nás si sedl nezdolný optimismus, že to nebude zas tak hrozné. Sotva jsme ale projeli jeden tunel, sluníčko zmizelo a hrůzostrašně vypadající mraky se hýbaly nahoru a dolů a opět to vypadalo na pěkný déšť. Navštívili jsme ještě Djúpivógur - rybářskou vesnici, kde opravdu chcípl pes a dál už jsme se kodrcali podél fjordů na sever. Večer jsme si ustlali, udělali si promítání fotek z první části zájezdu a spokojeně ulehli, tentokrát ještě do postelí.

Den 7. - 16.7.

Ráno foukal velmi studený a silný vítr (když jsem byla běhat, tak mi ještě ke všemu foukal do protisměru, uličník jeden) a začaly se opět stahovat mraky a rozpršelo se. Odbočku na Askju jsme nenávratně minuli, to mě též dost mrzí a místo toho jeli na Bakkagerdi, údajně nejodlehlejší vesnici na Islandu. No, kdybychom věděli, že bude vypadat jako všechny předtím, tak jsme asi jeli na tu Askju. Askja je prý jedno z top ten míst, trénovali tu američtí kosmonauti, když se chystali na měsíc. Jo, to bych chtěla vážně vidět. Bane, v Bakkagerdi měli Elfí kavárnu, kde bylo překvapivě mnoho lidí a prodávali tam výrobky z kamení, odtamtud jsem si odvezla překrásné kamenné knoflíky. Východní fjordy jsme vynechali úplně, v Norsku jsme byli všichni a, upřímně řečeno, fjordy jsou tam hezčí a my nemáme času nazbyt. Po cestě jsme bedlivě sledovali teploměr a teplota klesla na minimum, což byly 3°C.
Počasí na Islandu je velmi proměnlivé - může za to jednak oceánské podnebí, jednak členitost krajiny, kdy se mraky často zastaví v jediném údolí a vznikají tak místní bouřky, srážky... Není ale výjimkou, že se během hodiny počasí vystřídá z extrému do extrému - od studeného a deštivého až po slunečné a teplé s modrou oblohou. Velmi významným faktorem je zde vítr - může být klidně 16°C, ale pokud fouká velmi silný vítr, tu péřovku si stejně oblečete. Že je zde všudypřítomný vítr významným faktorem, moc dobře vědí i sami Islanďané - na cedulích podél silnic kromě teploty uvádějí i aktuální sílu a směr větru v daném místě. Možná si také někdo ze zeměpisu pamatuje tzv. islandskou tlakovou níži - jeden z faktorů, který ovlivňuje evropské počasí. Ta je zde v podstatě celoročně a v létě je v ní tlak přecijen o trochu vyšší než v zimě, šance na dobré počasí je tedy vyšší.
Odpoledne se nám vyčasilo, ale asi tak na půl hodiny. Zajeli jsme si k Dentifossu - k jednomu z trojice vodopádů v tzv islandském Grand Canyonu. Jako Grand Canyon to opravdu vypadá a celé je to umocněno tím, že se dá dojít v podstatě až ke zlomu Dentifossu, k místu, kde voda začíná padat dolů. Ta síla vody a ten hluk, jaký to nadělá, to je něco obrovského. Večer jsme dojeli do kempu v Ásbyrgi, ale o tom dále.

Den 8. - 17.7.

Ráno po probuzení jsem se šla proběhnout nahoru na masiv v Ásbyrgi. To je v podstatě gigantické údolí ve tvaru podkovy, o kterém místní věřili, že je otiskem podkovy osminohého koně Sleipnira, který patřil bohu Odinovi. Vědci však vědí (nebo aspoň tuší), že tato podkova byla dříve korytem řeky Jökulsá á Fjollum, které se ale, nejspíš po zemětřesení, posunulo vedle. Ostroh uprostřed byl ostrovem, v čele podkovy byl vodopoád, po kterém zde dodnes zůstalo vymleté jezírko a podkova se otevírala směrem k moři. Žijí tu endemičtí ptáci a téměř celá podkova se dá obejít kolem dokola. Nehledě na to, že je tam nechutně mnoho komárů a much, je to podívaná, která člověku vážně vyrazí dech.

Než jsme vyrazili, stavěli jsme tu ještě u pumpy a u pumpy byl také stánek se svetry. Islandské svetry jsou, kromě těch norských, proslulé po celém světě. Troufám si říci, že ty islandské jsou odolnější a teplejší než ty norské - pravý svetr z Islandu je totiž hodnou chvíli nepromokavý. Vyrábí se z vlny místních ovcí a jak už to tak bývá, vlna je to nadmíru kvalitní, ovce jsou odolné a už v létě vypadají jako sněhové koule chodící na špejlích. Nikoho asi nepřekvapí, že ty nejlepší svetry pletou babičky doma a tak se vyplatí s koupí svetru počkat. Ne každý je totiž handmade a ne každý je z dobré vlny. Po osahání svetrů v pár krámcích ale poznáte, který svetr je dobrý a pak už stačí si jen vybrat z opravdu mnoha vzorů. Co vám budu povídat, nejhezčí je beztak ten klasický.
Po Ásbyrgi nás čekala zastávka v Húsavíku, který je vychvalovaný všemi průvodci. Jak už jsem psala výše, města jsou tu skoro všechna stejná a Húsavík není výjimkou - je tu sice pěkný přístav a v něm skvělý rybí bufet, pak taky pěkný kostel, ale za půl hodiny jsme byli pryč. Cílem dneška byl Mývatn - taková malá islandská Riviéra. Navečer jsme dojeli, pokoukali po tzv. pakráterech a ulehli v místním kempu za malých protestů místního počasí.
K těm pakráterům - to jsou vlastně bubliny, které vznikly odpařováním bahna, do kterého natekla láva. Umíte si představit, co dělá hrachová kaše? Tak přesně to.

Den 9. - 18.7.

Ráno počasí ovšem neprotestovalo, zato se naklonilo na naši stranu. Začalo svítit sluníčko a obloha se vyjasňovala. Asi nemá cenu se zde rozepisovat, protože informace o místech, která jsme navštívili, se dají najít vcelku snadno - Dimmu Borgir, Krafla, Hverir a nejmladší lávové pole, které je z 80. let. Večer jsme se vydali směrem k Akureyri, počasí nám přálo a nálada byla dobrá. Cestou ještě zastávka u Godafossu a spaní jsme našli až v kempu u Akureyri, u Grundavíku. Zde je muzeum, jakýsi pseudoskanzen.
Jelikož na Islandu byl po vykácení všech místních lesů (převážně na lodě) nedostatek dřeva a z kamene se moc stavět nedalo, místní stavěli z drnů. Celé domy byly drnové, měly jen dřevěné štíty a stěny byly tlusté třeba metr. Drny jsou vynikající přírodní izolant, zimy jsou zde mírné a deště, pokud nebyly extrémně silné, domy jen zpevňovaly. Postupem času se sem ale dřevo začalo více dovážet a bohatší lidé si mohli znovu postavit domy ze dřeva. Oceánské podnebí ale není ke dřevu nijak shovívavé a tak se postupem času domy rozpadaly a místní je nejdříve spravovali a poté, co se sem dostal vlnitý plech, je jím začali obíjet. Obité jsou jím i kostely a vše je šikovně nabarvené a udržované tak, že pokud si je neprohlídnete zblízka nebo plech nezačíná reznout, téměř si toho nevšimnete.