Cesta po Chile

Týden před odletem (listopad 2011) jsme dali dohromady expediční plán a zakoupili výhodné 3 vnitrozemské letenky, které nám zjednodušily prozkoumání čtyřtisíc kilometrů dlouhé nudličky západního pobřeží jihoamerického kontinentu.

V Santiagu jsme se měli za pět dní setkat s dalšími dvěma členy výpravy a tak jsme se v Santiagu nezdržovali a přímo na letišti si pronajali auto a vyrazili na západ k pobřeží a dál severním směrem. Zřejmě nejpůjčovanějším vozidlem je Nissan Tiida – dostali jsme ho dvakrát – a půjčení stálo cca 54 USD na den u lokální půjčovny.

Asi 120 km na severozápad od Santiaga leží na pobřeží malebné město Valparaíso (zkracované na Valpo). Jde o pestrobarevné město rozkládající se kopečkách. Hromadnou dopravu zde do kopců zajišťují výtahy a lanovky na způsob té petřínské. Nadchla nás rozpadající se koloniální architektura a divoké odstíny barev plechem obitých domů. Během oběda jsme se seznámili s celochilským nadšením pro majonézu a naopak velmi chutným předkrmovým salátem-salsou z rajčat, cibule a čerstvého koriandru.

Pokračovali jsme dál na sever vstříc dobrodružství, dojeli jsme do milionářské prázdninové vesničky Zapallar. Kolem pobřeží se táhnou nádherné, mimo sezónu opuštěné vily porostlé pečlivě udržovanou džunglí bougainvill, araukárií, muškátů, lichořeřišnic, opuncií, fuksií a kopretin. Záhy však zapadlo slunce do moře a my neměli kde spát. Rozhodli jsme se přečkat noc vedle parkoviště s cedulí zákaz kempování. Poprvé a naposledy jsme se vykoupali v moři: Studený Humboldtův proud způsobuje naprostou nevhodnost chilského pobřeží ke koupání, letní maxima dosahují cca 15 stupňů. Dobrodružství se dostavilo, když nám, rozespalým turistům, do auta svítili jakýsi popeláři a zkoumali nás, dlouho jim to však nevydrželo. Druhý den jsem identifikoval popelářský vůz – byli to Carabineros a jejich odchytový vůz na lapky.

Nasnídat jsme se hodlali v další vesnici – Papudo. Kniha slibovala bohaté turistické centrum. Mimo sezónu jsme ovšem našli otevřené jen dva poloprázdné obchody a právě otevírající hospodu. V té mi dvě rozespalé místní ženy ochotně na střídačku přinesly hrnek, po čtvrt hodině instantní kávu a cukr a po další čtvrthodině s úsměvem i rychlovarnou konvici plnou studené vody (bez kabelu). Ten zážitek vlastně hodně vystihuje místní gastroslužby – většinou stojí za zlámanou grešli, ovšem jsou poskytnuty s přátelským úsměvem.

Narazili jsme na nedostatečnou přípravou před samotnou expedicí. Původní plán jet ještě dále na sever a navštívit poušť Atacama a její saliny jsme museli zavrhnout, zjistili jsme totiž, že mezi mapami v průvodci chybí ne právě bezvýznamný úsek 600 km. Tu část chceme dohnat v příštích letech.

Volant jsme stočili do vnitrozemí, do vinařského údolí Valle del Elqui. Svoji odlehlou polohou a 360 slunečnými dny ročně je údolí předurčeno pro pozorování hvězd a skutečných i domáckých observatoří se zde nachází hodně. Nás však zajímaly jiné radovánky a zamířili jsme do vesnice Pisco Elqui, kde se vyrábí Pisco, chilské (a peruánské) brandy. Místní hrozny jsou totiž tak sladké, že nezbývá, než je vypálit. V dámské variantě se Pisco pije s citrónovou šťávou jako Pisco Sour, v pánské variantě se pije letité Pisco, s ledem nebo bez. Navštívili jsme nejstarší palírnu v Chile Solar de Pisco Elqui, která pálí Pisco Tres Erres. Navzdory naší neznalosti španělštiny jsme pochopili výklad o maceraci a fermentaci. Dále jsme našli všechny tři mimo sezónu uzavřené kempy a ubytovali se v cabaňos – zahradních budkách – v jednom z dvaceti hotelů pojmenovaných po místní spisovatelce Gabriele Mistral.

Následoval 500km návrat po dálnici do Santiaga a ještě kus jihovýchodním směrem údolím Valle del Maipo směrem do And. Ve vesnici San José de Maipo jsme se doptali na kemp a nějakou náhodou ho i našli (Parque del Rio).

Další den jsme dojeli kamenitým terénem do luxusních přírodních termálních lázní Baňos de Colina s rozhledem po čtyřtisícových zasněžených vrcholcích. Zároveň jsme se vydali na dvouhodinový výlet do parku Monumento Nacional El Morado, kde na konci cesty mezi barevnými vrcholky a volně se pasoucími koni bylo místo, kde chyběl ledovec. Ocenili jsme radu kanadského páru, abychom si vzali pokrývku hlavy a pořádně se namazali opalovacím krémem, slunce ve 2 500 m n. m. pořádně pražilo, shora na nás shlížely vrcholy San Francisco (4 320 m) a El Morado (5 060 m).

Naše naleštěná limuzína po výletě vypadala jako zaprášený traktor, nicméně majitel Roberto neskrýval nadšení z opětovného shledání.

V dalším díle se již vypravíme směrem na jih Chile.