Čaj o páté na Králově trhu

Ašók seděl na bobku nad hromadou odpadků a se soustředěným výrazem ve tváři přebíral staré a ušmudlané igelitové pytlíky. Děravé na jednu hromadu, použitelné na druhou. Právě vrcholil letní monzun a indickou Kalkatu bičovaly provazce tropického lijáku. Igelit potřeboval Ašók na vyspravení protékající střechy své chatrče. Stála jen kousek odtud. Pokynul rukou a pozval mne dovnitř.

Jméno Rádža bazaru, nejstrašnějšího slumu v indické Kalkatě, znamená v překladu Králův trh. Odkud vzala ta obrovská neidentifikovatelná změť chatrčí a smetišť, rozkládající se na břehu smrduté stoky tak poeticky absurdní jméno? A kdo je tím králem? To nikdo netuší. Když tu ale našinec vystoupí z pronajaté rikši, má pocit, jako by náhle dostal klackem do hlavy. A to jsem po mnoha měsících putování třetí vlakovou třídou křížem krážem napříč Indií propadl iluzi, že už mně tahle snová země nemůže ničím překvapit.

Kalkata si postupem času vysloužila řadu nelichotivých titulů: nejšpinavější a nejpřelidněnější město světa, umírající metropole, indické peklo. Už to dávno neplatí. Spousta věcí se tu změnila k lepšímu a řada velkoměst Třetího světa je na tom dnes naopak mnohem hůř. Senzační mediálně-literární obraz Kalkaty jako apokalyptické nekropole hladu a nemocí má ale po čertech silný život. O obyvatelích místních slumů si můžete přečíst třeba jímavý román Dominiky Lapiérrové s názvem Město radosti (City of joy), podle něhož byl před časem natočen americký film s hvězdným Patrikem Schwayzem v hlavní roli.
Producentům toho filmu se prý místní realita nezdála dost malebná. Podle návrhů hollywoodských architektů proto za hlavním kalkatským nádražím Howrah vyrostly rozsáhlé kulisy chudinské kolonie, v nichž se pak celý film natáčel. Teprve po odjezdu filmařů a komparsistů se sem znovu nastěhovali autentičtí chudáci.

Nezasvěcenému návštěvníkovi může jako filmová kulisa připadat i Rádža bazar. Vypadá to, jako by tu změť provizorních igelitových přístřešků stála teprve od včerejška. Chatrče připomínají nomádské stany, které jejich kočovní obyvatelé už zítra ráno strhnou a vydají se na své pouti zase někam dál. Jenže slum tu stojí už třicet let a jeho obyvatelé nemají kam jinam jít. Mají tu své sousedy, své zeleninové obchůdky, své čajovny, svého holiče i svou opravnu rikš. Jsou tady doma.

Obyvatelé okolních bohatších čtvrtí ty z Rádža bazaru nenávidí. "Proč fotíš tuhle špinavou chátru?!", rozčiluje se chlapík v bělostné košili, když se snažím zvěčnit Ašókova nejmladšího synka. Pokouší se udržet ve vzduchu papírového draka, třepotajícího se ve větru. A zatímco drak na špagátu trhaně plachtí nad vodami smrduté stoky, chlapík v bělostné košili na mně anglicky křičí, že určitě chci svými fotkami udělat Indii ve světě špatné jméno.

Jenže Gándhího vlast za nic nemůže. Tohle je jen jedna ze stovek tváří Indie. Rádžův bazar a desítky dalších kalkatských slumů je částečně dědictvím politiky anglických kolonizátorů, částečně produktem bouřlivých politických událostí, které se ve dvacátém století přes město přehnaly. Po rozdělení britského koloniálního impéria v roce 1947 zaplavila Kalkatu vlna hinduistických uprchlíků ze sousedního muslimského Východního Pákistánu. Druhá lidská řeka dorazila do města v roce 1971, kdy se po krvavé válce zrodil dnešní nezávislý stát Bangladéš. Třetí uprchlická vlna trvá dodnes - do Kalkaty se derou neúrodou ožebračení bezzemci ze sousedních přelidněných indických států Bihár a Oríssa. Přicházejí sem za falešnou vidinou filmových snů, za bohatstvím a štěstím městských lidí. Přicházejí, a ze svých snů se probouzejí v bědných igelitových stanech na břehu stoky.

Ašók, který se živí taháním rikši, je přitom na místní poměry docela boháč. Jeho chatrč se pyšní stěnami z odpadového dřeva, které připlavila řeka. Většina sousedů si podobný luxus nemůže dovolit. A já překvapeně zjišťuji, že Patrik Schwayze měl nejspíš v tom přeslazeném americkém filmu o Kalkatě pravdu: na rozdíl od bohatců se totiž chudáci vždycky dělí. Ašókova rodina mi jako váženému hostu připravuje vařenou rýži se zeleninou a placky čapátý. Kolem se shlukují houfy smějících se dětí a sousedi zblízka i z dálky si nevěřícně přicházejí prohlédnout cizince, který zavítal mezi nejbídnější z bídných a neštítí se s nimi povečeřet.

I když jsou slumy vlastně ilegálními stavbami, kalkatská radnice toho za poslední léta pro jejich obyvatele mnoho udělala. Do některých chatrčí už dnes proudí elektřina, míří sem pomoc mezinárodních humanitárních organizací, docházejí sem učitelé a lékaři z dobročinné misie Matky Terezy. Jenže to pořád nestačí. Problém kalkatských slumů je mnohem větší, než aby si s ním sama poradila jakákoliv vláda světa.

Sedíme a pijeme čaj, zatímco na protékající igelitovou střechu nad našimi hlavami vytrvale bubnuje monzunový déšť. Ataku na kost obnažené lidské bídy se mohu ubránit jen chlapáckým cynismem, nebo mesiášskou snahou spasit tenhle svět. Třetí možností terapie je práce. A tak po Rádžově bazaru několik dní chodím sem a tam a fotím to královské Město radosti, abych o něm podal zprávu.