Bratsk - město jako žádné jiné

Bratsk, izolován od okolí tajgou, byl vybudován 1500 dobrovolníky v roce 1955, kdy byla vystavěna Bratskaja Gidro Elektro Stantsija, na jejímž dně skončilo 40 původních osad i s pevností ze 17. století. Za městem vznikla továrna na zpracování hliníku a obří papírna, jejichž vlivem umírají lesy v okruhu 100 km.

Místní speciality
Centrum města jsme hledali dlouho, až nás místní ujistili, že se právě v centru nalézáme. Je totiž tvořeno, tak jako mnoho mladých ruských měst, hlavní dopravní tepnou. Na ni se v místě, kde téměř vždy stojí socha V. I. Lenina, kolmo napojuje klidnější, ale o to širší ulice s nevyužitým prostorem pro zeleň, s obchody v parteru, s nočními kluby a letními zahrádkami s provizorním barem a přenosným záchodem. Restaurace a hostince, které jsme zvyklí navštěvovat u nás, jsou zde nahrazeny nočními bary. Pro konzumaci teplého jídla jsou hojně využívány tzv. stolovije, provozovny podobné našim jídelnám.

Ulice lemují panelové domy, mezi kterými se zřídka krčí chudší a poměrně starší dřevěné bytovky. Dominanty tvoří výškové cihlové objekty bizardních tvarů určené opět pro bydlení. Mezi tím se ukrývají městské knihovny bez internetu, kulturní domy a prázdná hřiště, četné jsou pošty, avšak členěné dle poskytovaných služeb. Město obléhají více či méně využívané výrobní areály, okolo kterých bojuje o život několik posledních stromů.

Pro značnou část z 280 000 obyvatel města Bratsk je přístav městský koupalištěm. Mezi ležícími lidmi projíždí nakladače a nákladní vozidla, rozvířený prach usedá na stánek s teplými limonádami. V kalné vodě je pak třeba dát pozor na proplouvající lodě a všudypřítomný plastový odpad. Za trochu větším klidem a čistší vodou je třeba popojít podél břehu do nedalekého březového lesíku. Ani zde vám však z dohledu nezmizí jeřáby a kouřící tovární komíny.

Pobyt ve městě
Měli jsme trochu obavy z návštěvy tak velkého města. Nejistotu prohloubila zkušenost z města Ust-kut, které se táhne celých 40 km podél železnice a je obslouženo, stejně jako Bratsk, třemi železničními stanicemi. Výběr výstupní stanice jsme nechali plně na děžurném našeho vagónu. Čekající autobus nás od vlaku dovezl za 8 rublů na centrální autobusové nádraží. Z něj již bylo snadné dostat se pěšky do přístavu, odkud nám za dva dny odjížděla raketa Meteor (rychlý druh osobní lodi) do města Irkutsk. V zanedbané přístavní budově rakety jsme našli i velmi levné ubytování v nádražní noclehárně.

Cesta do minulosti
U lesa za městem, do kterého ústí cesta z centrálního nádraží, se skrývá autobusy dostupné etnicko-architektonické muzeum Angarskaja děrevňa. Po půlhodině chůze po nově vyasfaltované cestičce vedoucí pustým porostem je situována informační tabule a parkoviště. Odtud víme, že skanzen je otevřen pouze některé dny v týdnu, a to jen když neprší, nesněží, příliš nefouká a není víc než -20 °C (mráz zde v zimě dosahuje až -58 °C). Měli jsme štěstí a za chvíli jsme narazili na otevřenou pokladnu s milou obsluhou a příznivými cenami. Ve vstupném, které je 12 rublů na osobu a 6 rublů na ISIC kartu, je zahrnuto i koupání v Angarské přehradě a prohlídka dvou sibiřských medvědů v těsné dvojité kleci. Vyschlý jazyk, na kterém se podepsaly červencové teploty, jsme měli možnost osvěžit darovaným hrníčkem vody nejasného původu od paní pokladní. Jiné občerstvení jsme nesehnali.

První část muzea představují tzv. čumy, obydlí Evenků (inuitů) žijících v Evenské republice, která dále na sever navazuje na Burjatskou republiku. Stavby připomínají teepee amerických indiánů. Místo kůží jsou však pokryty kůrou borovic nebo dřevěnými kůly. Pro lepší představu života na věčně zamrzlé půdě je prostor doplněn dřevěnými hroby na zemi či na dřevěných pilířích nad zemí.

V druhé části jsou vystaveny dřevěné stavby z Irkutské a Burjatské oblasti. Jde převážně o selská, bohatě vyřezávaná stavení s hospodářskými dvory. Za vesnicí se pak na okraji útesu nad Angarskou přehradou tyčí dřevěný kostelík s kompletním interiérem. Některé domy jsou volně přístupné. Potkáte tam prodavačky ručně vyrobených nádob z březové kůry. Pod vzorovou vesničkou se lze koupat v červené vodě Angarské přehrady a pobýt tak na, jak jinak, červeným prachem pokryté pláži.

Dopravní omezení
Chtěli jsme pokračovat dál v cestě a navštívit hráz a elektrárnu Bratské Gidro Elektro Stantsije. Narazili jsme však na v Rusku rozšířený zvyk nenabírat potenciální cestující, když je autobus již plný, a na každých deset minut projíždějící autobusy jsme tak ze zastávky mávali zbytečně. Soucitu řidiče se nedočkáte ani v případě, když stojíte na trase, kterou autobus absolvuje třeba jen jednou či dvakrát denně. Stoupli jsme si tedy na druhou stranu silnice a stopovali vozidla na cestě do města, což bylo do půlhodiny úspěšné.

Ve městě jsme se občerstvili úplně nejhorším šašlikem, který jsme kdy jedli, ve stanu mezi paneláky si koupili něco k pití a zamířili do přístavu, abychom si vychutnali poslední západ slunce se siluetou nákladních jeřábů nad obřím molem. Druhý den jsme časně zrána opustili město a vyrazili proti proudu řeky Angary k jejímu otci - jezeru Bajkal.