Boj o lístky na Krym

Vítejte ve Lvově

Na honosně vyhlížející lvovské nádraží dorážíme ze zakarpatského městečka Jasinja v deset dopoledne. Čekací hala praská ve švech, a tak si jdeme sníst snídani na schody. Po chvíli nás vyhazuje paní uklízečka, která před námi zlostně máchá koštětem, takže si jdeme radši rovnou stoupnout k okénku. Chceme pro Čecha běžnou službu – koupit si čtyři lístky do Oděsy. Po dvaceti minutách čekání ve frontě se dostáváme až k paní pokladní, která nám ale zavře před nosem, protože má zrovna desetiminutovou přestávku. To by nebylo až tak nepochopitelné, jenže pokladní mají tyto přestávky každou hodinu, takže fronty neubývají. Po pauze jí česko-ukrajinsky sdělujeme svoje přání. Odpověď nás trochu šokuje: čtyři volná místa ve stejném vlaku jsou až za čtyři dny. A to ještě v otevřeném lehátkovém voze.

Dvě volná místa

Rozhodujeme se, jak dál. Představa čtyř dnů strávených ve Lvově nás neláká a padají takové návrhy, jako jet do Rumunska, na Slovensko, nebo dokonce domů! Nakonec jdeme zkusit štěstí ještě k jinému okénku, kde se dozvídáme, že na dnešní večer jsou do Oděsy dvě volná místa. „Co se dá dělat, musíme se rozdělit,“ povídám kamarádům a chci lístky koupit. Jenže to u tohoto okénka nejde. Musíme jít k tzv. VIP kasám v prvním patře.

„VIP“ kasy

Vstupujeme do nevkusného velkého sálu s dlouhým červeným kobercem a koženými sedačkami. S našimi baťohy a ve špinavém oblečení tu působíme dost podezřele. Přistupuji k paní v recepci a zkouším jí anglicky vysvětlit, že máme v plánu si koupit lístek. Bez šance. Zato si musím koupit malý lísteček v přepočtu asi za 30 Kč, protože vstupuji do „VIP prostoru“. Už potřetí se postavím do fronty a čekám další půl hodiny. Když se dostanu na řadu, pokladní mi řekne, že ty dva volné lístky už nejsou. Praskají mi nervy, nadávám a lísteček jí házím na hlavu. Nezbývá nám, než jít do nádražního bufetu na panáka vodky.   

Výhra v loterii

Po noci strávené v hrůzostrašně vypadajícím komunistickém hotelu Lvov se jdeme porozhlédnout po městě. Na mapce centra je vyznačená pobočka Ukrajinských drah kousek od hlavního náměstí, a tak se tam jdeme podívat. Už z dálky nás vítá několikametrová fronta nervózních Ukrajinců, to značí, že bychom mohli být na správném místě. Končí polední pauza, otvírají se dveře pobočky a dav se hrne vpřed. Nevíme, k jakému okénku si máme stoupnout, takže jdeme pro jistotu každý k jinému. Ve frontě přede mnou se fackují dva zákazníci - hádají se, kdo zde byl první. Konečně přicházím na řadu a říkám heslo: Oděsa. Lístky na dnešek ale nejsou. Ze zoufalství ještě zkusím Simferopol – letovisko přímo na Krymu. A nějakým zázrakem paní u okénka řekne, že lístky na dnešek má, a dokonce v samostatném kupé! Máme pocit, jako bychom právě vyhráli v loterii a s radostí jí dáváme naše hřivny.

Pohodová jízda

Nasedáme do našeho vlaku zásobeni jídlem a několika litry vody a vítězoslavně držíme lístky v hrsti. Naše nadšení trochu opadá, když zjistíme, že do Simferopolu se jede dvacet pět hodin. Máme ale pohodlné postele, hodně času a literatury, takže nám to nakonec ani nevadí a můžeme poznat specifika ukrajinských vlaků. Jedním z nich je, že každý vagon má svého průvodčího. Ten roznáší ložní prádlo, prodává čaj či pivo a stará se o to, aby do vagonu nastoupili jen cestující s lístkem. V kupé je navíc pod každou postelí kovová bedna, kam si můžete dát cenné věci, takže se v ukrajinském vlaku cítíte bezpečněji než v Čechách. Z amplionků vyhrává všudypřítomný ukrajinský pop a vy v klidu sledujete, jak pomalu ubíhá monotónní krajina. Po zážitcích z lvovského nádraží působí tato idyla skoro neuvěřitelně.