Aurolidé

MATČINA VIZE
Z titulní strany propagační brožurky, kterou jsem si v ášramovém obchůdku koupil, se na mne usmívala tvář Matky. Mira Richardsová, Francouzka zabývající se matematikou a okultismem, přijela do města Pondičchéry v jihoindickém státě Tamilnádu poprvé v roce 1914. Seznámila se tu s jogínem Šrí Auróbindem a vstoupila do jeho ášramu. V roce 1926, kdy se Auróbindo uzavřel ve své cele, aby se věnoval rozjímání, převzala vedení náboženské komunity, která se kolem svatého muže utvořila.
Pod vlivem Auróbindova učení sepsala Matka (jak jí později její žáci říkali) v letech 1951 až 1973 šest tisíc stran poznámek o takzvaném Božském buněčném vědomí. V tomto "dokumentu experimentální evoluce, který překračuje Darwina, vědecké pokusy o dekódování DNA i nejodvážnější fantazie autorů sci-fi", odhalila nadcházející zrod nové lidské rasy. "Proběhly snad všechny ty dlouhé miliony pozemského vývoje jen proto, aby vznikl dnešní Homo sapiens?," ptala se Matka sama sebe. "Ne, evoluce se nezastaví, protože Božské vědomí hledá stále vyšší a dokonalejší formy manifestace. Lidstvo stojí na konci jednoho vývojového cyklu. Brzy se proměníme ve vyšší duchovní bytosti, které budou mít k dnešnímu člověku stejně daleko, jako má on k opici."
Matčiny sny o Aurovillu, dokonalém a šťastném duchovním městě budoucnosti, kde se tento nový biologický druh zrodí, se přesně trefily do dobové atmosféry šedesátých let. Stovky mladých lidí, zklamaných západní společností založenou na konkurenci, materialismu a penězích, se tehdy hrnuly na východ, kde chtěli najít alternativu a nový smysl života. "Naše morálka, náboženství, ekologická situace, to všechno se dnes hroutí," utvrzovala je v jejich apokalyptických náladách Matka. "Miliony mužů a žen už ale nechtějí žít ve vězení. Čeká nás Velká mutace. Pukliny starého světa se musejí otevřít, aby mohly dovnitř proniknout nové vibrace. Všechny zdánlivě nevyhnutelné vědecké a společenské zákony, které nás dnes svazují, se pak rozplynou v radosti dětí nové lidské rasy."
V únoru 1968 se nadšenci ze sto dvaceti zemí světa sešli na vysušené indické pláni nedaleko Pondičchery. Přinesli sebou půdu ze svých domovů, která byla jako symbol jednoty uložena v obrovské mramorové urně ve tvaru lotosového květu. Pak se začala podle plánů francouzských architektů pomalu rodit kolonie Nového věku, připomínající svým půdorysem otáčející se galaxii. Čtyři koncentricky uspořádané zóny (obytnou, kulturní, mezinárodní a industriální) měl od okolního "starého" světa oddělit široký pás zeleně. Aurovill, navržený jako ekologicky šetrné a ekonomicky soběstačné město pro padesát tisíc lidí, se měl stát "mostem mezi minulostí a budoucností, místem nekončícího vzdělávání a stálého duchovního rozvoje, jehož smyslem je realizovat lidskou Jednotu."

DVACET LET POTÉ
V restauraci s názvem New creation corner (česky něco jako "Hospoda U nového stvoření") jsme si dali vegetariánské karbanátky (maso, cigarety, alkohol ani drogy se v Aurovillu nenosí). Naši spolustolovníci představovali sociologický vzorek "hledačů" - lidí, kteří v Čechách navštěvují kurzy jógy, holotropního dýchání, zajímají se o minulé životy a demonstrují za práva zvířat. Byli sice trochu starší, ale z očí jim sálalo stejně idealistické nadšení.
V Aurovillu, který podporuje UNESCO a další vlivné západní organizace, dnes žije tisícovka lidí z třiceti zemí světa. "Nebyl jsem spokojen se životem, jaký jsem vedl dřív," říká německý architekt Helmut, který se tu dnes zabývá pěstováním zeleniny. "Jeho hodnoty spočívaly jen v penězích, úspěchu, šatech, které si oblékneš a autě, které řídíš. Kdysi mě to bavilo, přiznávám. Když jsem ale zjistil, že mi stále větší úspěch a stále víc peněz nezajistí větší štěstí, začal jsem jezdit do Aurovillu. Nakonec jsem se sem přestěhoval." "Lidstvo si může vybrat: buď zánik, nebo následování našeho příkladu," dodává Holanďan Guy, kdysi úspěšný obchodník. "Auroville je klíč k další evoluci a to, že tu můžu žít, pokládám za obrovský dar."
Matka, která se realizace svého snu nedočkala (zemřela v roce 1973) snila o tom, že zrod Nového člověka bude v Aurovillu doprovázet radikální proměna společnosti i lidské osobnosti. Práce tu nebude nutností, ale svobodným vyjádřením sebe sama, tělesné potřeby budou zabezpečeny pro každého stejně, peníze už nebudou pánem. "Aurovill se stane ideálním místem pro toho, kdo chce zažít svobodu z odmítnutí soukromého vlastnictví," napsala Matka v jednom z manifestů.
I když Matčiny pokyny, jak má vypadat pravý Auroviliánec, silně připomínají biblické desatero či památný Morální kodex budovatele komunismu, obyvatelé města je dobrovolně přijali za své. Jídlo, oblečení a služby jsou v Aurovillu zdarma. Peníze používají Aurovilliánci jen ve styku s okolním "starým" světem, nikoli mezi sebou. Pokud si tu někdo za své prostředky postaví dům, patří nemovitost celé komunitě s tím, že investor má jen přednostní právo na její užívání.
Utopické myšlenky, připomínající bájný Zlatý věk, lákají do Aurovillu idealistické západní osadníky už dvacet let. I když se nákladný projekt potýká s nedostatkem financí a množstvím dalších problémů, jejich entuziasmus nezná mezí. V informačním centru visí fotografie budovatelského nadšení, připomínající česká padesátá léta: rozesmáté tváře, zpocené napjaté svaly, idylky s hrajícími si dětmi, dělníci i pracující inteligence v družné zábavě, po práci legraci. Ačkoli si to jeho obyvatelé asi neuvědomují, v každodenním životě Aurovillu je přítomen orwellovský rozměr: peníze přináší do společného rozpočtu počítačová firma Aurotech, potraviny produkuje zemědělské družstvo Auroagricultural, o technické záležitosti se stará společnost Auroingeneering, zeleň obhospodařuje zahradnická firma Aurogreen, oblečení produkuje společnost Auromode, v tiskárně Auropress vycházejí noviny Auroville Today, které čtou Aurolidé s auromyšlením.
Komunita zapálených snílků, snažících se vyřešit globální problémy v lokálním měřítku, vypadá navenek idylicky. Její kritici ale často poukazují na to, že jde o ráj pro několik stovek západních vyvolených, jejichž životní styl je výsměchem okolnímu moři východní bídy a utrpení. Indům z okolních vesnic přinesl Aurovill tragikomickou prosperitu: apoštolové lidské rovnosti a bratrství z bílých klimatizovaných vilek si je najímají jako sluhy, zahradníky, uklízečky a kuchařky.
Nezbytnou součástí aurovillské filozofie jsou převzaté zelené ikony a hesla západních ekologických aktivistů: superčisté biopotraviny, pěstované bez pesticidů a fertilizérů, alternativní zdroje energie, rekultivace půdy, třídění odpadů, dobrovolná skromnost a soběstačnost. Jenže areál příznivců ekologického života je tak velký, že v něm jeho obyvatelé musejí jezdit na smrdících a rachotících motorkách. Řeči Aurovilliánců o trvale udržitelném rozvoji a ekonomické soběstačnosti jejich města kontrastují s faktem, že v projektu každoročně mizí milionové sumy z rozpočtu indické vlády a zahraničních nadací. Komunistický sen o společnosti bez peněz může fungovat bez teroru a hranic s ostnatými dráty jen díky tomu, že se jej účastní idealističtí dobrovolníci. Z mnoha důvodů proto Aurovill nemůže být příkladem pro zbytek světa, jak by si jeho obyvatelé přáli.

BETONOVÉ DUCHOVNO
V době svého vzniku byl Aurovill řízen ášramem Šrí Auróbinda, z jehož myšlenky o stále vyšších formách Božského vědomí vyšel. Po smrti Matky v roce 1973 začal boj o moc, protože osadníci si chtěli o financích a řízení projektu rozhodovat sami. V roce 1980 se do tahanic vmísila indická vláda, která dnes prostřednictvím speciální nadace na celý projekt dohlíží. Matčin utopický záměr, aby Aurovill řídila volená rada starších, která se ve svých rozhodnutích nebude řídit psanými zákony, ale "intuitivní inteligencí Božského vědomí", byl zapomenut. Matka byla proti tomu, aby se jakákoli partikulární pravda stala zákonem, potlačujícím ostatní pravdy. "Aurovill se stane místem, kde nebude mít nikdo a nic právo prohlašovat se za jedinou Pravdu," říkala.
Náboženská a politická agitace je v Aurovillu zakázána. Matrimandir, duchovní centrum komunity, měl být podle Matčiných záměrů místem, kde se budou lidé různých náboženství scházet ke společnému rozjímání. "Nechci, aby se z Matrimadniru stalo místo uctívání. Nesmějí tam platit žádná dogmata, zákony a rituály, " zdůrazňovala výslovně, když svým žákům popisovala vizi místa, kde se budou Aurovilliáni spojovat s Božským vědomím.
K tomu, aby dnes mohl jít člověk do Matrimandiru rozjímat, je třeba povolení a razítko, k fografování navíc ještě podpis odpovědného úředníka. To všechno jsme měli, a tak nás úderem čtvrté hlídači vpustili do Zahrady Sjednocení. Byli to dobrovolníci z řad západních osadníků, oblečení v bílých řízách. Vysvětlili nám, že po cestičce kolem cedulí s výraznými nápisy TICHO! a KLID! musíme projít v zástupu, beze slova a s pokorně skloněnou hlavou. "Psssttt!!!", ozvalo se okamžitě výhružné zasyčení, když se se mnou chtěl můj přítel rozdělit o dojem z obrovské betonové koule, k níž jsme se mlčky husím pochodem blížili. Zvnitřku koule se ozývalo temné hučení, skřípot a rány. Zachovávaje nejpřísnější mlčení jsme s posvátnou úctou vstoupili dovnitř. Několik indických dělníků tu v rachotu sbíječek a rozbrušovaček dokončovalo stavu Paláce ticha a jejich hulákání vyplňovalo prostor.
Potichu jsem se zasmál, ale jeden z hlídačů mi posunkem naznačil, ať držím hubu. A v tom okamžiku mi to došlo. Ve vteřině jsem prodělal zenové satori, bleskové prozření, pocitový vhled do situace, který se jen obtížně vyjadřuje slovy. Pochopil jsem, že snaha Aurovilliánců byla od samého počátku marná a směšná. Všechny sny o svobodě a ideální společnosti totiž vždy končí stejně. Po odchodu idealistů se moci chopí úředníci a hlídači, proklamace o vnitřní svobodě vystřídají zákazy a dogmata.
Matka věděla, že každá duchovní komunita potřebuje společný rituál, který drží její členy pohromadě. Mělo to být tiché rozjímání v meditačního sále, zasvěceném Božskému vědomí, zahrnujícímu v sobě všechna světová náboženství. Teď jsme do něj mlčky po jednom vstupovali a fascinovaně zírali na metrovou kouli z čirého křišťálu. Shora na ni dopadal svazek slunečního světla a tříštil se v tisíci barevných odlescích duhy.
Než jsem se stačil v šeru sálu rozkoukat, strážce mně nesmlouvavě chytil za rameno a vystrčil ven. Pět vyhláškou povolených minut spojení s Božským vědomím uplynulo.