Arménské a gruzínské vzpomínky ve východní Anatolii

  Turecko je pro většinu z nás zemí mešit a minaretů. Muslimové sem poprvé vkročili již na konci 7.století a také život dnešních Turků je s islámem nerozlučně spjatý. Cesta do Turecka za poznáním ranných křesťanských památek se může na první pohled zdát poněkud neobvyklá. Nenechejme se však zmýlit tím, že východní Turecko je zemí Kurdů. Dnes snad. Ale mnohem dříve než zemi osídlili kočovní Kurdové, žily zde národy na vysoké kulturní úrovni, Arméni a Gruzínci. A to již jsou národy, jež si bez křesťanství představit nelze.

Dotek gruzínské historie
  Kráčím již několik kilometrů vzhůru prašnou cestou mezi mohutné skalní masívy. Míjím jednu dvě malé vesničky, kde se v letním žáru ani těch pár dětí neodváží prohánět po kamenitých svazích. Sedí tedy alespoň podél cesty a překvapeně na mě hledí. Sem cizinec již několik let nezavítal. Odpovím jim na nesmělý pozdrav, minu dřevěný kůl, na němž je velkými hřeby přichycen satelit - jediný zdroj informací z tak vzdáleného světa. Pomalu kráčím dále podél místy vyschlého potůčku a obdivuji se působivé scenérii mraků před štíty skal. Mraky jsou tu velmi blízko, jen natáhnout ruku. Trmácel jsem se rozvrzaným autobusem, jenž pamatoval vyhlášení republiky, několik desítek kilometrů na sever od městečka Erzurum. Ochotný řidič pak na moment zastavil a ukázal mi sotva znatelný průsmyk mezi skalami. Vydal jsem se tedy určeným směrem a nyní čekám, kdy již spatřím cíl své dnešní cesty - zapomenutý a tisíc let opuštěný gruzínský kostel s klášterem.

  Dnes tomuto místu neřekne nikdo jinak než Öşk Vank. Přebrodím poslední potůček, projdu posledním průsmykem a ocitnu se v civilizací zapomenuté vísce čítající odhadem 15 až 20 obyvatel. Oč je zdejší obec menší a chudší, o to působivější památku zašlých časů skrývá. Skrývá však není zrovna přiléhavé slovo, protože s vkročením do údolíčka již poutník nemá oči pro nic jiného nežli pro impozantní chrámovou stavbu z 10.století. Vyklopýtám poslední schůdky a znaven, ale přesto s úsměvem si sedám do přítmí chrámu. Mohutné sloupy se zde tyčí doslova k nebesům, neboť více jak polovina klenby je zřícená a blankytná obloha zde poutníkovi připomíná cíl, za kterým sem jeho o několik set let starší kolegové putovali. Snažím si představit, jak zde lidé před tisícem let žili, když zde zanechali takové velkolepé památky: klenby vysoké přes 30 metrů, fresky, reliéfy, jejichž jemnost i dnes udivuje. Když první gruzínský král Ašot I. Kuropalatés zdárně sjednotil svou zemi, po léta ovládanou Byzantskou říší a před ní Araby, začal s výstavbou kostelů a klášterů. Jeho následníci David Veliký a Bagrat III. ve stavební činnosti pokračovali, ale opětovné války s Byzancí a nakonec vpád vojsk perského sultána Alpa Arslana v roce 1064 éru výstavby ukončil. Ani krátké a v Gruzínské historii významné období obnovené vlády gruzínských vládců Davida II. a jeho vnučky Tamary v letech 1125-1213 na budoucnost země veliký vliv nemělo. Dějiny této zemi přichystaly jinou pohromu. Za obzorem se šikovaly hordy Mongolů.

  Při sestupu mezi rozeklanými skalními převisy si představuji, jak museli být místní lidé vděčni své zemi, v jejíž skalnaté a vyprahlé, přesto však bezpečné náruči, mohli hledat útočiště před nájezdníky z východních plání, jež v horských pěšinách ztráceli svou válečnou převahu. Téměř u silnice mi zastavuje milý turecký stařík a bere mě kousek cesty k sobě do kabiny. Ano, pak ještě zdejší zemi vládl gruzínský král Alexandr, ale po té, co království rozdělil mezi své syny již rozpad říše nemohl nikdo zastavit. Země byla rozdělena mezi osmanské Turky a Persii. Arabové, seldžučtí Turci, Mongolové, osmanští Turci přicházejí a odcházejí, ale opuštěné kostely kdesi vysoko v horách zůstanou.

Kde jsi starověká Arménie?
  Po zániku Urartské říše, jejímž srdcem bylo hlavní město Tušpa na místech dnešního Vanu, osídlil území mezi jezery Van a Sevan národ, jenž Peršané nazývali arméský. Dodnes vědci spolehlivě nezjistili, zda sem Arméni přišli odkudsi z východu, nebo zda se nejedná o potomky Urartského lidu, který Peršané nazývali jinak nežli před nimi Médové a ještě dříve Asyřané. Dějiny Arménského lidu jsou velmi smutné vyprávění a skládají se z výčtu staletí, kdy jim vládli mocnější sousedé. Řím, Parthské království, Arabové, osmanští Turci, kurdští emírové - to vše byli vládci, kterým se museli vlastní arménští králové vzdát, podrobit nebo alespoň platit daně. Snažil jsem se vzpomenout alespoň na jeden světlejší bod v arménských dějinách, když jsem se na malém motorovém člunu blížil k ostrovu Akdamar na Vanském jezeře. Nyní sedím na malé hoře čnící z jezera, hledím na kostel sv.Kříže u jejího úpatí a vzpomínám na přítele Petvana Rafaela, kterého jsem poznal pod horou Ararat a s kterým jsem jel autobusem až do města Vanu. "Akdamar, to jsou naše arménské Hradčany, to je něco, co je a vždy bylo srdcem Arménie. Tam se musíš podívat." říkal mi Petvan. A tenkrát, před několika dny jsem se od něj dozvěděl, jaký že autobus mi to na stopu zastavil. Petvan je historik z Jerevanské akademie věd a ostatní jeho spolucestující jsou povětšinou jeho kolegové, historici, novináři, filmaři. Jsou to vůbec první Arméni, kterým Turecká vláda po mnoha desetiletích udělila vízum pro vstup. Jsou to první Arméni své generace, kteří konečně budou moci spatřit to, co je pro ně symbol vlasti, to, co milují a co znají z knih a fotografií do posledního detailu, ale co dosud nikdy nespatřili na vlastní oči. Pak mi vyprávěl mnohé z jejich historie a já pochopil, proč všichni z autobusu najednou vyběhli a začali se slzami v očích hledět do dáli na horu Ararat. Konečně uviděli horu, která se vypíná nad Jerevanem a celou jejich zemí ze strany Akdamaru, ze strany, která po staletí patřila arménskému lidu.

  Scházím ke kostelu a prohlížím si jeho reliéfní výzdobu. Po všech vnějších stranách jsou biblické výjevy a člověk ani nemusí být dopodrobna seznámen s historií Starého Zákona, aby poznal třeba Adama a Evu, Jonáše v břiše velryby, Davida a Goliáše. Vcházím dovnitř docela nevelkého kostela, který pro jeden národ na zemi znamená tak moc. Vidím typickou arménskou architekturu. Žádný arménský kostel není monumentální a rozlehlý. Je poměrně úzký, ale míří k nebesům. Půdorys rovnoramenného kříže a uprostřed co nejvyšší klenba.

  Za těch pár století svobody Arméni vybudovali několik více či méně nezávislých království, jejichž někteří králové usilovali o vytvoření jednoho státního celku. Světu dali mírumilovnou kulturu neodlučně spjatou s křesťanstvím. Arménie byla vůbec první země, která ustanovila křesťanství svým státním náboženstvím. Stalo se tak roku 303. Arméni byli vždy zvyklí na příkoří, avšak ani staletá nadvláda kurdských emírů pro jejich národ neznamenala takovou pohromu jako 20.století, kdy byli ve 20tých letech po milionech vyvražďováni Turky a poté pohlceni Sovětským kolosem. Arméni utíkali do všech koutů světa, kde se snažili přežít nejprve Rusko-Tureckou válku a pak válku světovou. Po jejím skončení Sovětský svaz vyhlásil, že se všichni Arméni mohou vrátit domů, do "svobodné" Arménské sovětské socialistické republiky.

  Mnozí z nich se vrátili, ale pak již o nich nikdo neslyšel. Vzpomínám si, co mi vyprávěl přítel Levon Matevosian, kterému se ve 20tých letech podařilo jako maličkému chlapci utéci z pogromů pořádaných Turky až do Egypta. "I já jsem se tenkrát rozhodl, že se vrátím do Arménie, ale byl jsem opatrnější než ostatní. Dohodl jsem se se svým kamarádem, jenž se rozhodl vrátit, že až se tam po měsíci zabydlí, pošle mi do Káhiry dopis s fotografií. Nic psát raději nebude, co kdyby dopisy kontrolovali. Bude-li na tom snímku sedět v křesle, je doma klid a dá se tam žít. Bude-li vedle křesla stát, je nelépe odtud co nejdříve odejít a nemá cenu tam chodit. Po dohodnuté době mi přišel z Arménie dopis s fotografií. Přítel tam stál a křeslo držel se zoufalým výrazem ve tváři nad hlavou. Další zprávu jsem již od něj nikdy nedostal. Zůstal jsem v Káhiře a až po letech z tisku jsem se dozvěděl, že jsem přítelovu zprávu pochopil správně: vše je naruby, nad námi "bdí" Sovětský svaz a cesta zpět nevede."

Zastávka na Hedvábné cestě
  Vystoupil jsem z rozkodrcaného džípu asi 70 km na východ od města Karsu a prošel prastarou branou do města, jež kdysi bylo z nejslavnějších v těchto končinách světa. Nyní jsem se usadil na skále nad řekou Ahuryan, která svým hlubokým kaňonem zaříznutým do skal odděluje Turecko a Arménii. Jsem ve městě Ani, do kterého ještě před pár lety nemohl vkročit hned tak každý. Napětí mezi sousedními státy dnes sice přetrvává, ale značně povolilo. Mohl jsem se tedy podívat do města, které bylo založeno Arménským králem Ašotem III.v roce 961 na trase historické Hedvábné stezky. Král si město zvolil za svoji rezidenci a díky strategické poloze na obchodní cestě město velmi dobře prosperovalo. Byly zde zakládány mnohé kostely, katedrály, obchodní uzly a na tehdejší dobu velmi dokonalá kanalizace. Ač bylo městu ponecháno dřívější jméno po perské bohyni Anahid, bylo to podle historických dokumentů město stovek kostelů. Vzhledem k tomu, že zde žilo několik set tisíc lidí není to tak překvapivé, ale každý, kdo se rozhlédne po nevelikém ostrohu, kde město stálo, užasne nad dokonalostí organizace, jež musela to hučící mraveniště stěsnané mezi kaňony spravovat.

   Za vlády Ašotových nástupců Smbata a Gagika se městu stále ještě dařilo, ale s posilujícím vlivem Byzantské říše a slabými nástupci silných Arménských králů došlo brzy k ovládnutí města Byzancí. V rychlém sledu se ve vládě nad městem vystřídali seldžučtí Turci, Gruzínské království a kurdští emírové. Pak přišli Mongolové a město dokonale vyplenili. Nájezdníci se dále o městský život nestarali, a tak když nastalo v roce 1319 velké zemětřesení, nenašel se nikdo, kdo by se do města vrátil a znovu je vybudoval. V jakém stavu jej zanechali prchající obyvatelé, v takovém stavu jsem je dnes spatřil já. Hromady sutin, poničené základy, zbytky mohutných valů, bran a kostelů. Je zajímavé, že jediné, co zůstalo ze statisícového města, jsou právě kostely a katedrála, vyjma první seldžucké mešity v dnešním Turecku, kterou zde Turci založili. Nejprve se procházím v kostele sv.Řehoře. Je nejlépe zachovalý a fresky z roku 1215 působivým způsobem přibližují biblické výjevy a mnoho z arménské církevní historie. Je těžké najít v kostele místo, které by nebylo vyzdobené. Staletí staré barvy dodnes nevybledly. Vyjdu do sluncem rozpálené krajiny a mhouřím oči, abych si prohlédl zbytky slavného mostu, spojujícího oba břehy řeky Ahuryan. Kolik karavan tudy asi prošlo na cestě do daleké Číny? I Marco Polo se zde zastavil. Tady končila relativně bezpečná část cesty. Dále byly již jen pláně a začínalo dobrodružství. Vystoupím po sutinách na náhorní plató, projdu ještě několik bývalých uliček, zastavím se v městských lázních a na konec si nechám největší dominantu města, katedrálu založenou králem Smbatem a dokončenou roku 1010 za vlády Gagika. Ve své majestátnosti si v ničem nezadá s katedrálami gotickými a stářím překoná mnohé románské baziliky. Projdu mohutnou branou a ocitám se tváří v tvář rozlehlým pláním dorážejícím na hradby města. Zvířený prach v dáli jakoby chtěl připomenout poslední bitvu, kterou město prohrálo.