Adrenalin při sjezdu z africké hory

Na konci žlebu se otevřela široká planina s příjemným sklonem a výborným sněhem. Už jsme se těšili, jak se tudy pojede zpátky. Před planinou jsme se ještě jednou pro jistotu nakrémovali. Přešli jsme až na druhou stranu, pod strmý „gajbl“ (žleb), který vedl na sedlo pod vrcholem. Po chvilce odpočinku jsme začali stoupat. Svah byl skrytý před sluncem a tak byl sníh přemrzlý a pod ním byl led. „Haršajzny“ fungovaly skvěle, jejich nevýhodou byla nutnost více zvedat nohy při otáčení, což je na „pětačtyřicítce“ docela umění. My co jsme neměli haršajzny jsme museli dávat pozor na kladení hran a stoupali jsme už jen pouze po hranách. Výstup byl náročný, o to více jsme se těšili (kluci) resp. děsili (holky) sjezdu. Těsně pod sedlem se již na lyžích bez „haršajzen“ nedalo jít a tak jsem je musel přidělat na batoh a zbytek dojít v mačkách. Ze sedla byl opět pěkný rozhled na vrcholky západního Atlasu. Zde i Malach s Jitkou sundali lyže a nasadili mačky, místo hůlek přišly na řadu cepíny. Lyže jsme položili tak, aby uschly pásy a vydali se na vrchol. Šli jsme sněhovými převějemi a po kamenitém svahu pod hřebenem. Cesta byla dobře viditelná, protože byla projitá skupinkou Italů, kteří vyráželi před námi. Po druhé hodině jsme dorazili na vrchol. Okolo nás se rozprostíraly vrcholky čtyřtisícovek a na jihu byla pod mraky tušit Sahara. Udělali jsme vrcholové foto a začali se sestupem. Chtěli jsme se vyhnout večerní mlze, která zde je, dle slov chataře, pravidlem. Cestou dolů jsme vyzvedli Kláru, která byla oslabená vlivem výšky a celkové únavy z cesty nechtěla přepínat síly. Čekala na nás na bezpečném místě kousek pod sedlem v závětří se zásobou vody. Když jsme přišli cítila se už lépe a tak se mnou vystoupala jen nalehko v mačkách na sedlo, aby se také mohla pokochat pohledem na druhou stranu hřebene.
Cesta dolů byla silným zážitkem. Maximální adrenalin! Byly v podstatě dvě možnosti jak svah sjet: buďto skákat do oblouků a nebo sešoupat bokem po hranách. Každý si vybral dle váhy batohu a lyžařských schopností, všichni jsme se nakonec více či méně důstojně dolů dostali. Poté následoval sjezd širokou planinou zalitou sluncem, který jsme si vychutnali už úplně všichni. Ve žlebu, kterým jsme sjížděli poté to bylo opět náročnější. Střídal se zmrzlý sníh s úseky s mokrým těžkým sněhem, tak jak se do žlebu dostaly sluneční paprsky. Pak už následoval jen nám již známý dojezd na chatu. Převlékli jsme se z mokrých ponožek a připojili se k berberům, kteří dělali „meteo-hlídku“ na terase. Pochválili jsme architekta, který navrhl verandu u vstupu tak, že když člověk sedí odpoledne na lavičce slunce mu svítí na celé tělo, ale hlava je ve stínu. Až do doby, kdy se slunce schovalo za vrcholky hor tyčících se nad chatou jsme tedy relaxovali a pozorovali berbery, jak učí jednoho z nich jezdit na lyžích. Lyže už s nějakým turistou vyměnil, neměl však ještě hůlky, tak jsem mu půjčil svoje – přežily.
Večer jsme strávili hraním karet u krbu ve společné místnosti, vypili jsme několik hrnců čaje a dva hrnce polévky, abychom doplnili tekutiny.

Skialpinistické vybavení:
Vyplatí se dovést vlastní, pokud by to nešlo, je možné jej v omezeném množství v Imlilu zapůjčit, počítejte však s relativně vysokými částkami. Místní vám určitě nabídnou odkup, nebo výměnu vašeho materiálu, nebudou nabízet nijak výhodnou cenu, ale pokud plánujete výměnu lyží a nechce se vám s nimi tahat zpět, může jít o dobrou alternativu. Pozor skelety jednoznačně doporučuji vlastní, stejně jako bezpečnostní vybavení (pieps, sonda, lopata). My jsme měli kompletní materiál zapůjčený od specializovaného outdoorového obchodu a půjčovny U100 v Brně (www.u100.cz), kde mají široký výběr lyží, ale hlavně různé velikosti bot. Majitel půjčovny podpořil naši akci slevou na půjčovném – děkujeme. Co se týče letecké přepravy lyží, máme výbornou zkušenost s ČSA, u ostatních společností nutno domluvit, nejlépe zavolat přímo na odbavení na letiště.