Stopem z Prahy do Istanbulu a dál...

Úterý 27. února 2001, Praha
Před odjezdem řeším klasické problémy. Pojištění mám. Antimalarika taky, jen potřebuji dovybavit lékarničku. Také se mi již podařilo rozchodit nové boty. Pozítří mi snad přijde pákistánské vízum.

Pondělí 5.března 2001
Dnes se mi konečně podařilo získat pákistánské vízum!

Pondělí 12.března 2001
Tak dnes konečně vyrážím. Předpokládám, že do týdne dorazím do Istanbulu. Můj baťůžek váží asi jen 13 kg, takže jsme všechno narval do 40-ti litrového batohu Gemma. S sebou mám stan Stanap Duo a spacák A300 od Condora. V Praze svítí sluníčko, snad mi to vydrží po celou cestu.

Sobota 17.března 2001
Zdravím z ranní Bukureště,
Z Bratislavy do Budapeště se stopovalo v pohodě. Jeden zcestovalý vídeňák, lekce maďarštiny od řidiče Wartburgu, který se neřítil rychleji než 60 km/h, jeden šílený kosovský Srb, který naopak na dálnici při 160 km/h telefonoval a kouřil a nadával srbsky (kouzelná řeč, škoda že jsem nic nerozuměl).
U Budapešti, přesněji u Tesca, jsem přespal, ale následující den vůbec nic nejelo. Zkrátka státní svátky nejsou nejlepším přítelem cestovatelů. Čekal jsem na stopu 4 hodiny a nakonec jsem se přesunul k benzince. Tam mi zastavila slečna. No, slečna jela za sexbyznysem do Szegedu, a tam jsem chtěl i já. Jenže, ona chtěla ode mě zaplatit a to nejen za svezení. Nakonec mě to stálo 10$ a podrobnosti sdělím až doma (původně chtěla 50$!)
U Szegedu jsem ještě zastihl západ Slunce. Po pěti minutách čekání mi zastavil Ford Transit a za 5$ jsme dorazil do Aradu kolem 22.hod (rumunský čas je o hodinu napřed). Rozhodoval jsem se mezi další jízdou vlakem a noční prohlídkou Aradu. Chvilka odpočinku od jízdy vyhrála a budík tak řádil uprostřed pole nedaleko Aradu již časně ráno, abych co nejdříve stál na stopu a dohnal tak noční lenošení. Na stopu jsem byl v 7.30 s cedulí "Istanbul". Po ránu byla zima (přes noc klesla teplota až pod bod mrazu), ale okolo 13.hod už sluníčko pěkně pálilo do zad. Ačkoliv jsme na stop čekal poměrně dlouho, pozorovat okraj Aradu bylo vcelku zajímavé a leckdy úsměvné. při okraji silnic stála spousta stopařů a šlapek.
    Okolo 16.hod jsem dal na radu jednoho řidiče a napsal na 2. stranu cedule Bukurešť a o pět minut později jsme již seděl v 7 let starém návěsu Iveco. Ovšem na takového řidiče by se vyplatilo čekat i dva dny. Neustále se staral o mé pohodlí, které završil pozváním na typickou rumunskou polévku. Bylo mu něco přes třicet let, s maturitou, starající se o svou rodinu, představující manželku a jedno dítě. Přestože mluvil jen italsky a malinko německy, snaha komunikovat byla silnější, a tak jsme se nějak domluvili.
    Cesta z Arada do Bukureště je dlouhá přes 500 km, ale doba přejetí této vzdálenosti odpovídá kvalitě silnice, která neodpovídá svému vyznamu. Velká část vedla přes hory, či úpatí hor, a tak kromě toho, že byla silnice samá díra (předpokládám, že v Asii to bude ještě horší, tak si zvykám), tak byla také samá zatáčka. Řízení je zde pro šoféry tedy velmi náročné a spěch se nemusí vyplatit. Bylo by bláhové se domnívat, že těchhle 500 km ujedu za 5 hodin jako na evropské silnici. U centra Bukureště mě vyložil okolo druhé hodiny ráno. Bleskurychle jsem se přeptal na nonstop-internetcafé. Jsem tu za úžasných 10 000 rumunských lejí na hodinu, kurs je 26 000 lejí za 1 USD, takže jedna hodina vyjde na zhruba 17 Kč.
    Jak jste jistě poznali, nikam nespěchám. Ve většině měst ani nepoužívám městskou dopravu, ale procházím je. Jednak při pochůzce městy a jejich perifériemi poznávám zdejší kraj a kulturu pěkně zblízka, jednak trénuju na hory. Zdravotní problémy zatím nemám, jen jsem trochu sežehlý od slunka, nečekal jsem, že už bude tak pálit.
    Venku svítá, tak snad se mi konečně po dvou hodinách podaří bez spadnutí počítače vše odeslat (ta cena je zasloužená) a jít si prohlédnout Bukurešť. V noci vypadala fantasticky.

Pondělí, 19.března 2001
Zdravím z Istanbulu!
Bukurešť je skutečně krásný město, ale na druhou stranu se vůbec nemůže srovnávat s Istanbulem. Čeaučeskův palác mi nepřišel tak úžasný, zato jsem se zde setkal s příjemnými lidmi- studenty Budapeštské univerzity, jedním Američanem a třemi Francouzi.
    Z Bukureště vedla na hranici železnice, za 5 USD (průvodce Cesta na východ uváděl 2-3 USD, tedy před dvěmy lety), já jel autobusem za 1 USD. Co se ceny za vlak týče. Později jsem zjistil, že mi podávali informace o rychlíku, protože se mi pořád snažili vnutit lístek až na první bulharskou stanici. A já jim nedokázal vysvětlit, že chci poslední rumunskou. A taky se mi nechtělo čekat, až pojede něco jihýho, přeci jen byla sobota a jely tři vlaky za den. Tak jsem se doptal na autobus. Ten jel z Náměstí revoluce, nebo jak se to jmenovalo. Tam jsem dojel metrem, což je famózní zážitek, který návštěvníkům Bukurešti doporučuji. Kam se hrabou naši žebráci. Na hranicích sem si opět počkal na skvělého řidiče, který mě svezl až do Istanbulu. Takže z Bulharska jsem vlastně vůbec nic neměl, protože jsme jeli přes noc. Ani mi to nevadilo. Akorát na hranicích jsme čekali dlouho, měnili se totiž celníci, takže cesta se protáhla na 12 hodin. Tak jsme si udělali na hranicích piknik. Uměl opět jen trochu německy, ale v komunikaci nám to nebránilo. Dvakrát mě pozval na čaj, který byl vskutku výtečný, zkrátka, turecký. Po cestě se snažil neusnout, a tak užíval různých prostředků. od prostého profackování, po studený vzduch, voňavky, zpívání, rozhovor (nebyl jsem mu nejlepším společníkem, předešlou noc jsem také nespal) atd. Přes hranice jsem musel kvůli vízu pěšky a pak jsem na turecké straně čekal přes hodinu.
    Do Istanbulu jsme přijeli před pátou hodinou ranní. První problém, který jsem měl, bylo najít a použít WC. Na parkovišti, kam jsme dorazili, byl samozřejmě turecký záchod. Dalo mi to chvilku práce, ale podařilo se mi nakonec přijít na optimální způsob používání tureckých toalet (pro neznalé - nepoužívá se zde toaletní papir, ale voda).
    Do centra jsem se mohl dostat jedině minibusem, a tak mi můj řidič věnoval první milión v mém životě, i když v tureckých lirách, neboť jsem neměl směněné peníze. Kurs byl asi jeden milión za 1 USD (přesně 950 tisíc, prodavači však ty tisíce neříkají, ty jsou pouze myšleny). Minibus jel na okraj Topkapi, tedy k hradbám starého města.
    Prošel jsem se k Modré mešitě, kde jsem se ubytoval v Orient Hostelu. Noc mě tu vyšla na 4 milióny. Byla neděle, a tak jsem ani neměl kde směnit peníze. Navíc pobočka American Express na udávané adrese neexistuje. Takže co se peněz týče, mám co dělat. Naštěstí je půl hoďka na internetu v hostelu zdarma. Ale záchody,  tu mají normální. Nejsem zde určitě poslední noc, takže další zážitky z Istanbulu napíši záhy.

Istanbul
Město, které má prý 18 miliónů lidí, kteří jsou nanejvýš příjemní a jak mi vysvětlila jedna malá prodavačka papírových kapesníků, když se smějí, musí být vidět bělmo jejich zubů, jinak to není úsměv.
    Na každém rohu je zde můžete potkat mešitu, a tak už mi teď všechny připadají stejný. Je tu úžasný přístav, spousty prodavačů kebabů a podobných věcí a co víc, internet je tu za 1 USD na hodinu.
    No kromě toho je tu všude také hodně policistů, především kvůli teroristům. Doprava se vyznačuje častým a hlasitým troubením, snad i místo blinkrů, které tady řidiči vůbec nepoužívají. Přesto jsem tu ještě neviděl žádnou nehodu, a to tu lidi mezi auty neuvěřitelně kličkují. Hromadná doprava má mnoho podob. Od tramvají, přes autobusy, minubusy, dolmusy, metro. Hodně je zde také za účelem přepavy používán průplav, a tedy lodě. Jednotná tarifikace neexistuje, je tedy potřeba si na každý dopravní prostředek kupovat speciální lístek.
    Včera se tu hrál fotbal a jak mi vysvětlil jeden pouliční čistič bot, Bešiktas je rozhodně lepší než Galatasaray. Nicméně Bešiiktas vyhrál 3:0, i když nehrál zrovna s Galat....:-). Bazar je kapitola sama pro sebe. Neustále vyřvávající prodavači a tak...Já se snažil vypadat co nejmíň nápadně, aby mě moc nezvali a docela se mi dařilo. Lidi tady chodí na můj vkus moc módně oblečený, ale pravý Turek se pozná minimálně podle svetru, v lepším případě bundy v tomhle dvacetistupňovém vedru. takže abych zapad, nosil jsem flísku, beru to jako trénink na vedro.
    Dnes jsem také prožil jedinečný zážitek. při jedné z modliteb jsem zalezl do malé zastrčené mešity a pozoroval, jak to celé probíhá. Po příchodu se každý několikrát pomodlí, stojíce na čárách, pak se počká, až vyvolavač začne přednášet chvalebné zpěvy. Na to se všichni seřadí do řad, modlíce se společně. Následně se opět rozestaví dále od sebe po celém půdorysu mešity a několikrát se pomodlí. Nevím, jestli jsem to popsal dostatečně dobře, samozřejmě, že jsme jim nerozuměl. Jak jsem se však bavil s jedním ze správců mešity, je to celé mnohem složitější, než jak by mi to on dokázal vysvětlit svoji lámanou angličtinou.
    Hostel je vážně dobrá věc. Pohodová atmosféra, spousta cestovatelů, relativně levné bydlení. Na pokoji jsem spal se třemi Japonci a jedním Němcem. Je tam ještě jedna volná postel. Toaleta a sprcha jsou na chodbě. Musím jít ještě do banky, než zavřou. Tak zatím.

Úterý, 20.března 2001
Tak dneska končím s Istanbulem. Asi za hoďku se vydám lodí přes úžinu. Moc se na to těším, údajně to stojí 1 USD.
Moje cesta vede nyní do Tróje, dál po pobřeží do pohoří Taurus, kde snad konečně podniknu nějaký ten "trek" (Teď zrovna se ke mě line z okna hlas z minaretu, zvoucí k modlitbě, je to fakt úžasný...). Určitě chci vidět Kapadokii.
    Hodně fotím, dotáhl jsem to tak daleko, že jsem při výměně nedofoceného filmu (chtěl jsem kromě na diáky fotit i na černobílý film) zatáhnul film do kazety. Večer jsem to na pokoji opravoval a Japonci na mě koukali jak diví, co že to dělám. Když potom viděli, že jsme pod spacákem rozdělal kazetu, povytáhnul film a zase zadělal, byli z toho úplně vedle. Na radu těchto Japončíků vynechám Pamukale, či jak se to píše. Prý je tam teď stejně akorát přelidněno, tedy přeturistováno, a voda žádná... Je tu pěkně teplo, četl jsem něco o sněhové bouři u nás..Tak si to tam užijte, já si tu chodím v triku s krátkým rukávem a na slunci je určitě 25 stupňů.