Africký adrenalin

Začalo to příletem do Nairobi, kde pět z nás ocitlo bez batohů. Omylem zůstaly v Praze. Volali jsme za drahé peníze do pobočky aerolinií do Prahy, kde paní na drátě hlasitě na naši větu: "Jsme v Nairobi." reagovala: "Cože je naruby?" Proto jsme raději použili fax. Tak nám bylo přislíbeno, že batohy přiletí za námi nejbližším možným letadlem. V Nairobi bylo tehdy (červenec 96) snad jen 17 stupňů přes den, noc byla chladná. Nás pět spalo bez spacáků i karimatek na dlažbě letištní haly. Čekali jsme na naši bagáž. To bylo poprvé a naposled, co nás černoši litovali. Dalšího dne batohy přiletěly.

Z letiště se do města Nairobi smělo ten den jet jen taxíky, s důrazem na vlastní nebezpečí. Busy nejezdily. Bylo vyhlášeno stanné právo. Den předtím bylo zastřeleno šestnáct studentů při stávce proti prezidentovi. Chtěli jsme situaci lépe pochopit a případně se vyvarovat nepříjemnostem, proto jsme volali českou ambasádu, kde nikdo nebral telefony. Nakonec jsme zkusili slovenskou. Pan konzul nás varoval před cestou do města. Musel právě neodkladně něco řešit, máme zavolat za půl hodiny na mobil. Raději jej vypnul a byl od té doby nedostupný. Pevnou linku už nám také nikdo nezvedl.

Oklikou jsme objeli Nairobi a jeli do přírody. Najmutí každého nového taxíka znamenalo testování, zda řidiči můžeme věřit. Hned z prvního auta jsme po 4 km museli vystoupit. Zastavila nás policie a řidiče nepustila dál. V polovině jízdy začal řidič obvykle požadovat dvakrát více peněz než bylo domluveno. Vyhrožování se vůbec stalo téměř pravidlem. Jednou náš zastavený taxík obestoupila stáda dvoumetrových silných černochů, kteří by auto s námi byli snad schopni i odnést. Zaplatili jsme řidiči pětkrát tolik, než se domluvilo, a byli rádi, že jsme vyvázli bez úhony a hlavně, že jsme mohli odejít z onoho ghetta. Bus najatý od bohatého Inda, který nás měl převézt netradiční cestou oblastí Serengeti, druhého dne našeho "výletu" časně ráno nastartoval. Probudili jsme se a zjistili, že řidiči se chystali odjet a nechat nás stanovat uprostřed jinak nedostupného místa. Hádání nepomáhalo, peníze ano. Dovezli nás zpět do civilizace.

Podobné případy se děly denně. Nebyl to odpočinek. Bylo to nezvykle nebezpečné dobrodružství, kdy jsme se báli průběhu dalšího dne, hodiny. Jak pravil jeden člen expedice: "To není cestování, to je boj o přežití."

Téměř čtyřtýdenní putování ve skupině 10 lidí jsme ukončili na Zanzibaru rozmělněním naší skupiny, většinou na páry. Šlo o největší chybu, jaké jsme se kdy dopustili. Když jsme se večer s přítelem vraceli pro velké batohy do hotýlku, šel před námi černoch v jalabě. Náhle se prudce otočil, ze svého hábitu vytáhl mačetu a hulákal na nás: "Money, money!". Vtom držel zezadu přítelův batoh za horní poutko druhý černoch a švihem mačety usekl jeho popruhy. Náhle byli oba černoši pryč. My omámeni zůstali stát, přítel s rozseknutým trikem, s popruhy od batohu u nohou, ale nepoškozenou kůží na zádech. Stáli jsme tam jako omámení. Doklady a většina peněz naštěstí zůstala ve dvojitém spodním prádle na našem těle. Policie se našemu případu jen zasmála.

"Hakuna matata" - "Není problém", to je fráze, kterou v Keni i Tanzanii uslyšíte na každém kroku, ale problémů budete muset řešit denně více než je obvyklé a snad i bezpečné.