Výlety po gejzírech a vodopádech

Turistická sezóna, při které to je kolem gejzíru hlava na hlavě, už skončila. Moc návštěvníků zde tím pádem není, což je pro nás určitě dobře. Díváme se do „bezedné louže“ gejzíru Geysir, kterému patří druhé místo na Světě mezi gejzíry. Voda z něj tryská až do výše osmdesáti metrů. Bohužel se tak stalo naposledy v roce 1930. Od té doby tryská jen na povel, stačí vhodit mýdlo a několik hodin počkat. O pár kroků vedle se nachází gejzír Strokkur, který zaujímá čtvrté místo na Světě a je mnohem aktivnější než stařeček Geysir. Tryská do výše dvaceti pěti až třiceti metrů a to každých pět až deset minut. Je to stále stejná písnička, nejprve se gejzír začne jakoby nadechovat a vydechovat. Voda se zvedá až k okraji louže  a zase klesá. To se opakuje, přibližně čtyřikrát až pětkrát a pak vší silou s tlumeným výstřelem vytryskne šumící a syčící sloup vody, který se okamžitě mění v páru. Pro úplnost dodávám, že teplota vody tryskající z gejzíru je přes 100 stupňů. Směrem pod povrch země její teplota ještě stoupá. Nemůžeme se na tu nádheru vynadívat.
V hospůdce kupujeme čajíček na zahřátí a pohledy pro potěchu a vyrážíme pěšky k vodopádu Gullfoss. Je 17:00 hodin. Slunce je těsně nad obzorem a my máme před sebou deset kilometrů pochodu liduprázdnou travnatou kamenitou krajinou bez jediného stromu. Naše stíny jsou nezvykle dlouhé a tak pochod dostává název „Pochod dlouhých stínů.“ Jsme v jakési radostné cestovatelské euforii. Je nám jedno, že je zima, je nám jedno, kde budeme spát. V tuhle chvíli by nás asi nedokázalo rozházet vůbec nic. V ohradách u silnice se pasou malí zavalití islandští koně a ovce, chlupaté to koule na tenkých nožkách a jeden vůl. Tím volem Spído myslel mě. Ale jak už jsem řekl, nálada je úžasná, v tuhle chvíli nás nemůže rozházet vůbec nic.
 Přibližně po pěti kilometrech nám staví auto a v něm německý manželský párek. On, Sprechenson, s typickým německým knírkem. Ona, Sprechendóttir, mírně napadající na pravou nohu. Jsou přibližně v našem věku. Podle vzhledu a oblečení je typujeme na Němce Východní. Jenomže oni jsou z Bielefeldu, takže jsou to Němci Západní. Ochotně vyklízejí zadní sedadla, abychom se vešli. Sedíme, na kolenou naše batohy, není téměř k hnutí a cesta k vodopádu Gullfoss rychle utíká.

 Jsme na místě, k vodopádu zbývá přibližně dvě stě metrů pěšky a přes to začínáme vlhnout od vodní tříště, která se nese hodně vysoko a hodně daleko od vodopádu. Gullfoss je jeden z nejkrásnějších islandských vodopádů. Mléčná říční voda se řítí po dvou vysokých a širokých skalnatých stupních do úzké soutěsky dlouhé několik kilometrů. A ten nádherný pocit se dostavuje znovu, nemůžeme se vynadívat. Možná, že kdybychom dorazili o něco dříve, bylo by představení ještě o něco zajímavější, protože sluneční paprsky dopadají už jen na část vodopádu.

Při cestě k vodopádu je busta jakési islandské slečny Siqrídur Tómasdóttir, díky které si vodopád uchoval svou původní podobu. Kdysi zde měla být vybudována vodní elektrárna, ale tahle odvážná slečna pohrozila, že jestli se elektrárna začne stavět, tak ona ukončí svůj život skokem do hlubin vodopádu. Vážně myšlená pohrůžka zabrala a nestavělo se nic. Vodopád zůstal netknutý, což je zajisté dobře.

Z parkoviště, kde nenápadně zevlujeme u auta Sprechensonů, abychom je ukecali i na zpátečního stopa, jsou nádherně vidět večerním sluncem nasvícené ledovce Možná Langjökull, Hofsjökull a snad i největší ledovec Islandu Vatnajökull.
Sprechensoni souhlasí a můžeme s nimi jet zpátky, klidně prý až do městečka Selfoss, ve kterém jsme dneska už jednou byli a to hned po ránu s Nemluvsonem. To je výhodná nabídka, která se neodmítá. Sprechensoni ještě dělají krátkou zastávku v Geysiru. Začíná se stmívat a pro mě je zvláštním pomyšlením, že gejzír Strokkur si tady bude ve svých pravidelných intervalech s temným duněním tryskat i v noci. Přijde mi trošku divné, že ho na noc nepřijde nikdo vypnout, vždyť všichni turisté budou spát a další obdivovatelé dorazí až zítra ráno.