Domnělý silniční hraniční přechod

Cyklistický závod s časem

S několika pivy v každé noze vyrážíme ke zrychleném přesunu do Užhorodu. Jedeme pekelným tempem, frekventovanou silnicí pěkně přímo po rovině a po kvalitním asfaltovém povrchu. V čele pelotonu se poctivě střídáme. Za naše tempo by se nemuselo stydět ani bývalé cyklistické reprezentační družstvo Německé demokratické republiky v čele s Olafem Ludwigem. Dvacet osm kilometrů máme ujeto během chvíle.

Užhorod

Užhorod je hlavním městem Zakarpatské Ukrajiny. Trochu symbolicky je posledním místem, které navštěvujeme. Žije v něm kolem sto třicet tisíc lidí. I proto jsme z návštěvy města měli malinko obavy, ale jsme mile překvapeni. Pokolikáté už? Široké uklizené prospekty, útulné kavárničky, upravené domy. Možná to v jiných částech města vypadá mnohem hůře, ale na vlastní oči jsme nic takového neviděli. „Ales gute molodci,“ přeje nám stařík, jemuž dáváme na přechodu pro chodce přednost. „Hele, kdo to támhle na nás mává?“
„To je ten ukrajinský cyklista, co nás předjížděl a předpovídal, že se potkáme v Koločavě. Sice se trochu spletl, ale nevadí, protože svět je malej.“ 
S Ukrajinou, Zakarpatskou oblastí i Užhorodem se loučíme stylově. Za poslední zbylé hřivny si dopřáváme výborné grilované kuřátko a samozřejmě několik piv na spláchnutí mastnoty. U vedlejšího stolu sedí nevěsta v bílých pohádkových šatech a společně se svými dvěma družičkami, které ji zřejmě unesly ženichovi, do sebe lámou jeden stakan vodky za druhým. Asi příprava na svatební noc.

Jediná spatřená bída Užhoroda

Máme dojedeno, plné žaludky, spokojenost. Nasedáme na kola, když v tom, kde se vzal, tu se vzal u hromádky kostí, které po nás zůstaly, stojí malý klučina v roztrhaných kalhotách, špinavém tričku a sandálech svázaných drátkem. Dojídá po nás už dojedené kuře a ohlodané kosti hází na zem pejskovi, který přišel s ním. Smutná podívaná. U jednoho stolu nevěsta, téměř navlečená do zlata a u druhého malý klučina, který tak tak přežívá.